7. listopadu 2038, 8:23 

"Hanku! Zatraceně nemůžeš si tu občas i uklidit? Tohle je hnus." Znechuceně jsem zvedla jen stěží identifikovatelnou část oblečení poručíka Andersona a pro jistotu ji rovnou odnesla do koše na prádlo. Dost často se totiž stávalo, že si opilý potřísnil tričko nebo kalhoty alkoholem; v horším případě i zvratky.

"Nechceš mi snad navrhnout, že bych si měl na úklid pořídit jednoho z těch bakelitovejch bastardů," zabručel Hank velice nepříjemným tónem a zvedl na mě krví podlité oči. Poslední dobou to s ním bylo zase horší. Popíjel už od rána a večer dost často nevěděl o světě. A když náhodou dokázal rozumně komunikovat, málokdy z něj vypadlo jakékoliv milé slovo. V jádru to byl ale hodný chlapík a já mu pomáhala ráda i přes jeho často očividnou nechuť pustit si někoho do života.

"Tobě už by nepomohl ani žádný android," ušklíbla jsem se a jediným pohybem paže smetla ze stolu všechen nepořádek, složený především ze skleněných lahví od piva a obalů od rychlého občerstvení, rovnou do koše.

"Tak to bys měla vysvětlit tomu zmetkovi Fowlerovi," obořil se na mě Hank. "Přeřadil mě to nejnevděčnější vyšetřování! Androidí devianti. Zrovna mě. Když ví, jak děsně ty zpropadený plechovky nenávidím!"

"Možná právě proto," usmála jsem se a pokusila se o co nejopatrnější přístup. "Třeba chce, abys je mohl pochytat a vylít si na nich trochu té zlosti, co?"

"Jistě. A k tomu mi pořídil nejnovější model umělohmotnýho detektiva místo parťáka. Myslí to se mnou určitě dobře." Znechuceně se zapitvořil a napil se z otevřené lahve piva, kterou si doteď držel blízko u těla, abych mu ji náhodou nevzala.

Tohle byla informace, která mě na okamžik opravdu zaskočila. Nechápala jsem, proč by Hankovi jeho nadřízený přidělil k práci zrovna androida. Všichni moc dobře věděli, že roboty ze srdce nenávidí. Teď už jsem trochu chápala jeho dnešní podnapilý stav, ale ani tak jsem ho neschvalovala.

"Zkus mu dát prostě šanci. Androidi nejsou tak špatní pomocníci. Možná bude užitečnější, než si myslíš."

"Úplně to vidim a slyšim." Odfrkl si a znovu se napil z lahve. "Poručíku Andersone, nekonzumujte alkohol v pracovní době. Poručíku Andersone, tohle je nestandardní policejní postup. Poručíku Andersone, budu o vás muset sepsat hlášení nadřízenému. Pane bože, to mi byl čert dlužnej," zabručel znovu a vrávoravě se zvedl ze židle.

Nadechla jsem se k odpovědi, když mě přerušil neznámý hlas, který se ozval ze zápraží, následovaný zaklepáním.

"Poručíku Andersone!"

"My o ďáblovi..." ušklíbl se Hank a obdařil mě významným pohledem.

"Přeháníš." Protočila jsem oči a vyrazila k vchodovým dveřím, za kterými čekal Hankův nový pracovní kolega.

Ničím se příliš nelišil od jiných androidů, které jsem měla tu čest potkat. Obyčejný kluk, vypadající stěží na třicet, krátké hnědé vlasy, hnědé oči. Zkrátka nijak nevybočoval z davu.

Má přítomnost ho zřejmě na krátký okamžik zaskočila. Modrá dioda na jeho spánku totiž několikrát problikla, když očima zabloudil k číslu popisnému umístěném na domě, načež se vrátil pohledem zpátky ke mně.

"Podle mé databáze tu žije pouze poručík Anderson. Omlouvám se, že jsem vás takhle přepadl, slečno Jenkinsová, ale potřebuji s ním mluvit."

"Pravidlo první." Zvedla jsem jeden prst, abych dodala svým slovům na vážnosti. "Zřejmě máte přístup k identifikaci kohokoliv na světě čistě podle obličeje, ale vážně se nehodí to dávat takhle najevo. Je to znepokojující."

"Nenapadlo mě, že by vás to mohlo rozrušit. Uložím si to do paměti," odvětil obratem bez jediné emoce ve tváři. "Mohla byste mi poručíka Andersona zavolat? Jsem Connor, android poslaný CyberLifem, jeho nový spolupracovník."

Musím přiznat, že jsem se v jeho přítomnosti necítila úplně komfortně. U domácích androidů jsem byla zvyklá na uvolněný úsměv a neformálnost. Tohle se zdálo až děsivě strojené, což by mě asi nemělo tak úplně překvapovat. Tenhle android se neměl primárně starat o pohodlí lidí. Měl chytat deviantní stroje.

"A já jsem Vivian, ačkoliv to už jistě víš." Usmála jsem se, jak nejvřeleji jsem dokázala. Pokusil se mi úsměv oplatit, nicméně i ten postrádal důvěryhodnost. Zdálo se, že nic takového běžně nedělal, a že na to není pravděpodobně ani příliš dobře naprogramován. "No, pojď dál, Connore. Hank si s tebou promluví určitě moc rád."

"To se mi zdá nepravděpodobné, ale děkuji." Lehce přikývl, bez dalších řečí prošel kolem mě a zamířil rovnou do obývacího pokoje.

"Už jsi někdy slyšel větu: Můj dům, můj hrad, Connore?" Hank se v obýváku okamžitě načepýřil. Zřejmě kvůli tomu, že si ho android dovolil navštívit v jeho vlastním domě.

"Tohle ale přece není hrad, poručíku Andersone," odvětil Connor s vážnou tváří.

"Bože. To se jen tak říká." Protočil poručík oči v sloup. "Co je tak moc důležité, že to nemohlo hodinu počkat?"

"V noci došlo k vykradení skladiště CyberLife. Pachatelé si odvezli thirium a celé vozidlo náhradních dílů. Muselo jít o devianty a zřejmě nebyl jenom jeden. Měli bychom se tam jet okamžitě podívat."

"Páni, někdo ukradl pár náhradních nohou, to bude určitě androidí organizovaný zločin!" zamumlal Hank sarkasticky a nebezpečně se zakymácel, když se rozešel směrem ke koupelně. "Promluv si zatim tady s Vivian. Určitě ti diagnostikuje pár psychickejch chorob dřív, než se převlíknu."

Connor se zatvářil zmateně a ještě chvíli koukal na roh, za kterým zmizela Hankova záda. "Androidi přece nemohou trpět psychickými chorobami. Nejsme živí." Zavrtěl hlavou a otočil se na mě s přesvědčivým výrazem v obličeji.

"Jen si dělal legraci," ujistila jsem ho spěšně. "Jsem psycholožka a poslední dobou jsem dělala pár průzkumů o nestandardním chování androidů."

Tahle informace ho zřejmě zaujala, jelikož jsem v tu ránu měla jeho plnou pozornost. "Zkoumáte deviantní chování, slečno Jenkinsová? Určitě bychom vaše studie využili při vyšetřování."

"Ne tak docela." Zavrtěla jsem hlavou. "Nejde o nic oficiálního. Nemám přístup k policejním materiálům ani k opravdovým deviantům. Nicméně nemyslím, že jde o systémovou chybu. Ani chybu nějakého komponentu. Pokud mám dostatek času a správně mířím otázky, vykazuje znaky deviantního chování přes devadesát procent androidů."

Androidova LED dioda krátce žlutě problikla, než mi odpověděl. "To je velice znepokojivá informace."

"Jak se to vezme." Pokrčila jsem nezaujatě rameny. Mě to znepokojující nepřišlo. Zvolila bych spíš slovo fascinující. Myšlenkové pochody androidů byly z psychologického hlediska úplně jiné, než ty lidské. Doba, kdy ke kvalifikaci robotů stačil Turingův test, už byly dávno pryč. Teď byly jejich systémy daleko sofistikovanější a o to zajímavější tahle práce byla.

"Možná byste mohla...," začal větu, kterou ovšem přerušil převlečený Hank, jenž konečně vylezl z koupeny.

"Určitě by nemohla." Ukončil jedinou větou veškerou naší debatu a do kabátu si uklidil svou zbraň. "Jdeme se podívat na tu tvou robotí vloupačku ve skladišti, Connore. Jestli zjistím, že to byla jen banda překupníků, bude tě sakra mrzet, žes mě rušil hned po ránu."

"Zatím pohlídám Suma, Hanku, ať se trochu proběhne," křikla jsem ještě za odcházejícím policistou, než se za oběma zavřeli dveře.

Tahle jejich spolupráce zřejmě ještě přinese spoustu nepříjemných konfliktů. Nedokázala jsem si představit, že by si starý mrzout Hank zvykl na každodenní kontakt s androidem. Sama se sebou jsem začínala uzavírat sázky, jak dlouho to vydrží.