Už jsem v nervu z těch přijímaček...myslete na mě za těch dvanáct dní, prosím, bojím se, že to nezvládnu. 😟
Déňa ❤️

Když se potom Lily o pár hodin později vrátila do společenské místnosti Nebelvíru, Rose už tam na ni čekala.

Ovšemže byla zvědavá a vrátila se tam, aby zvěděla víc informací.

Slyšela ji plakat, ale protože si byla vědoma toho, jak moc Lily nesnáší utěšování, rozhodla se na ni počkat právě ve společenské místnosti, která, jak se zdálo, patřila zřejmě jen Weasleyovým, protože mimo ní a právě příchozí Lily tam nikdo jiný nebyl.

„Čekáš na mě?“ podívala se Lily na sestřenici.

„Jo,“ přikývla. „Slyšela jsem tě v té chodbě plakat.“

„Nechci o tom mluvit,“ zavrtěla hlavou.

„Ale mohlo by ti to pomoct, Lily. Poslechnu si tě, když budeš chtít,“ nedala se Rose.

„Tak to máš opravdu blbý, Rose, protože já s tebou mluvit nechci,“ odsekla Lily, obešla Rose a zamířila si to rovnou do svého a Mollyina pokoje.

„Ty vypadáš,“ poznamenala výše zmíněná zrzečka a posunula své brýle nahoru.

„Jak?“

„Ubrečeně,“ pokrčila Molly ramínky.

„Brečela jsem,“ přiznala.

„Nejsem blbá, Lily,“ ušklíbla se její sestřenice. „Chceš o tom mluvit?“ zeptala se.

Zrzečka chvíli vrtěla hlavou, zavřela oči, pak si obličej schovala do dlaní a ramena se jí roztřásla. 

„Možná by ti to pomohlo,“ řekla Molly nervózně.

Lily zásadně neplakala. Byla jako Ginny, když ronila slzy, bylo opravdu zle.

„Jenže tohle je tak absurdní, Molly,“ vzlykla starší zrzečka.

„To nevadí,“ pronesla menší dívka klidným hlasem a posadila svou sestřenici na postel, sama si sedla vedle ní. „Povídej.“

„Jste všichni tak hezký,“ zavzlykala Lily. „A tak zábavný, chytrý a já? Jsem prostě...já. Taky bych chtěla, aby o mě měl někdo zájem, Molly. Sice mě nikdy nenapadlo, že budu takováhle, ale jo, taky bych chtěla, abych se někomu líbila.“

„Kočičko moje,“ povzdechla si Molly a objala svou sestřenici, to bylo totiž to nejmenší, co mohla v tu chvíli udělat. „Kéž by sis jen uvědomovala, jak krásná seš.“

„Nejsem krásná. Nikomu se nelíbím, mimo moje příbuzný nemám žádný kamarády a nesnáším se! Nesnáším se, Molly."

„Ale...Lil, tohle neříkej. Znám spoustu lidí, kterým se líbíš,“ hleděla na ni slečna Weasleyová modrýma očima.

„Spoustu? A kde jsou?“

„V Bradavicích. A něco mi říká, že už brzy se dozvíš, o koho jde,“ hladila ji po vlasech.

„Jenže já si nemůžu do svýho problémovýho života zatáhnout ještě někoho dalšího,“ vzlykla Lily.

„Chápu, jak se cítíš,“ přikývla pomalu Molly.

„Jak?“ vypadlo ze slečny Potterové jenom.

„Neměla jsem se tak ráda, až jsem...no...až jsem začala sama sobě škodit,“ přiznala a křečovitě svírala přikrývku.

„Snad se neře-“

„Ne,“ zavrtěla rychle hlavou a s povzdechem sundala velkou mikinu, aby na ni Lily měla lepší pohled.

„Ty...tys začala...Molly, ty vole,“ nemohla najít slova.

„Už to řeším s McGonagallovou,“ řekla Molly. „Prý je to řešitelný problém, protože jsme to podchytily v brzkém stádiu, ale jo, mám problémy s jídlem.“

„Proč to děláš, Molly?“

„Podle tebe jsme všichni hezcí,“ kmitla rameny, „jenže ty si neuvědomuješ, že jste taky všichni hubení.“

„Ale ty nejsi tlustá,“ zamračila se Lily. 

„Ale ani hubená,“ zapíchla oči do země. „Chtěla jsem být jako vy a to se nestalo, takže...jsem to vzala...po svým.“

„Po svým,“ pokývala zrzka hlavou. „Tak já ti teď něco slíbím, moje milá,“ vystrčila hrdě hlavu. „Pomůžu ti vysekat se z toho, ať to stojí, co to stojí. Rozumíš mi?“

„Rozumím a děkuju,“ usmála se srdečně Molly. „A já ti na oplátku pomůžu dostat se z té tvojí sebenenávisti. Přeci jen, obě sebe samotné nemáme rády, tak proč se to nenaučit spolu?“

„Bude to těžký,“ kousla se Lily do spodního rtu. „Ale dáme to.“

„Musíme si věřit,“ kmitla rameny a objala sestřenici.

Sdílená starost, poloviční starost.

A v tu samou chvíli v chlapeckých ložnicích...

„Jamesi Pottere,“ rozrazily se dveře do ložnice nebelvírského kapitána.

„Ano?“ pronesl nepřirozeně vysokým hlasem James, který v pokoji pobíhal jen v ručníku.

Myslel si, že všichni jeho spolubydlící budou na zmijozelské oslavě.

Popravdě si nedokázal ani představit, jaké to muselo být kdysi, když se Nebelvír a Zmijozel nenáviděli...ale byl rád, že veškerá nevraživost byla pryč.

„Jsi jedinej člověk, co mi může poradit. Protože i když mě sereš, seš asi jedinej člověk na celým tomhle světě, kterýmu věřím jako nejlepšímu kamarádovi.“

„Thomasi?“ zvedl obočí.

„No a kdo jinej,“ protočil famfrpálista panenky.

„Pokud ti to nedošlo, máme ještě další tři spolubydlící.“

„Ti jsou všichni na oslavě,“ řekl. „Viděl jsem, že ses vytratil dřív.“

„Aha,“ přikývl James, jenž si pod ručníkem mezitím oblékl aspoň trenýrky. „Tak do toho, kamaráde, svěř se,“ pobídl jej.

„No,“ začal pomalu Thomas. Odhodlání jej nakonec přešlo.

„Kdybys mi to nechtěl říct, tak za mnou neženeš, víš to?“ ušklíbl se Potter a popostrčil si brýle na nose.

„Já vím,“ přikývl. „Jenže já vlastně vůbec nevím, jestli taky nejseš...vždyť víš.“

„Ne, nevím. Tome, znám tě sedmnáct let už od svýho narození. Kde je problém?“

„Je něco, co o mně nevíš,“ řekl.

„A to?“

„Neměl jsem holku,“ začal mladý pan Wood.

„Já taky ne. A?“

„Není to proto, že by mě žádná nechtěla,“ řekl. „Ale protože jsem nechtěl já žádnou a ten důvod je, že...že jsem jinačí, než sis myslel. Než si všichni mysleli. Já jsem...holky mě nepřitahujou, protože já...já nejsem kluk, kterej by si cenil...jak to říct... předností dívek. Přitahuje mě...jsem na jiný věci.“

„Tobě se líbí nějaká hnuska?“ vyvalil James oči na svého přítele.

„Ne! Mně se nelíbí holka.“

„Počkej. Ne počkej. Ty... nenene, čekej. Co?“

„Nejsem na holky,“ vyřkl mladý muž konečně.

„Ty... vždyť jsme...koupali jsme se spolu. A...a bydlíme spolu na pokoji. Převlíkáme se spolu v jedný šatně, rozebírám s tebou holky a ty seš...celou dobu seš bu...bu...“

„Myslím, že to slovo, který hledáš, je buzna,“ ušklíbl se. „Ale ty nejsi můj typ.“

„A...kdo je tvůj typ?“ zakoktal se James.

„Můj přítel,“ vydechl.

„Po Bradavicích běhá kluk, kterej je tvůj přítel?“

„Jo,“ přikývl odražeč.

„Jak dlouho?“ zeptal se. Oba věděli, co tím kapitán myslel.

„Od třeťáku,“ přiznal Thomas.

„Čtyři roky,“ zadržel James dech. „Čtyři roky seš bu-“

„Nejsem buzna a ne čtyři roky! Narodil jsem se tak. Jsem gay a jsem jím už od narození.“

„Super, to to ještě vylepšuje,“ ušklíbl se tmavovlasý chlapec.

„Vadí ti to,“ zkonstatoval odražeč.

„Nechci, aby sis to takhle vyložil,“ řekl James po chvilce ticha. „Uklidním se, přecejen tě znám celej život, jak jsi mi připomněl. Seš pořád ten stejnej kluk, jako jsi byl dneska na tý párty, ale...bude to teď asi jiný.“

„Jo, to chápu,“ přikývl mladý muž se špinavě blond vlasy.

„Hele a...kdo je ten tvůj přítel?“ neodpustil si nakonec James otázku.

„No...já myslím, že budeš překvapenej,“ zašeptal.

„To nevadí. Pochlub se,“ ušklíbl se James. Nevěděl, jak k tomu přistoupit. Tohle bylo jediné, na co jej napadlo zeptat se, ale doufal, že se pravdu nedozví.

Bohužel, dozvěděl a byl to pro něj opravdu šok.

„DĚLÁŠ SI ZE MĚ PRDEL?!“

„To byl James?“ podívala se Rose na svého bratra, s nímž seděla dole ve společenské místnosti, ještě spolu s Roxanne a Fredem.

„A je to v hajzlu,“ zavřel Hugo oči, když slyšel, jak se prudce otevřely dveře a už slyšel kroky po kamenných schodech.

„Co se děje?“ zeptala se Roxy.

„No, asi jsem vám to měl říct dřív,“ povzdechl si zrzek.

„A co?“ podíval se Roxannin bratr na bratrance.

„No?“ přidala se i Rose.

„Tom to řekl Jamesovi,“ promnul si Hugo kořen nosu.

„Jako fakt?“ vyvalila jeho sestra oči.

„A co?“ vyptával se Fred.

„HUGO!“

„Tak se to asi za chvíli dozvíte,“ vydechl nervózně, podíval se na sestru, která se právě zvedala a vyrážela směr pánské ložnice, odkud se právě řítil James Potter.

„Jamesi, uklidni se a neřvi tu, je to tvůj bratranec,“ spustila okamžitě zrzka.

„Rosalie, pusť mě, ať si to s ním vyříkám, nebo si to vyříkám s tebou a to budeš koukat!“

„Ne,“ zatarasila mu opět cestu. „Můžete si to vyříkat. Ale ne tady. Ne před ostatníma.“

„Jen ať to vědí! Když se za to nestydí,“ mračil se brýlatý mladý muž.

„Jamesi,“ oplatila mu zrzka mračení.

„Proč jsi nic neřekla? Víš to? Od obou?“

„Jo,“ přikývla. „Věř mi, zjistila jsem to daleko hůř než ty,“ nakrčila nos nad tím obrázkem.

„Ale jsi s tím smířená!“

„A co jinýho mi zbylo? Tak sis měl o tom s Tomem popovídat, abys to pochopil!“

„Nechci to chápat.“

„Chováš se jak idiot, Jamesi,“ strčila do něj a pak se podívala na bratra. „Pojď, Hugo.“

„Tam...tam nahoru? Kolem Jamese?“ valil Hugo oči.

„Dělej,“ sykla po něm, načež se zrzek poslušně zvedl a utíkal za ní, na bratrance se ani nepodíval.

„A ty pojď taky, ať neděláš ostudu,“ ušklíbla se na Pottera a oba dva je vedla k Jamesovi do pokoje, Thomas za nimi. „Tady,“ zdůraznila, když se za nimi zavřely dveře. „Si to vyříkáte.“

„Musíme?“ zakňučel zrzek.

„A opovažte se vycouvat,“ zazubila se. „A ještě něco. Tady to i zůstane,“ řekla a opustila chlapeckou ložnici.

Sice byla nervózní, ale měla pocit, že pokud by zůstala, až moc by jim do toho zasahovala a tohle si měli vyřešit spolu.

„O co jde?“ zeptala se okamžitě Roxanne.

„Někdy ti to řeknu,“ povzdechla si Rose unaveně a zapadla do křesla. Tohle byl opravdu dlouhý den.