Ahoj zlata! ❤️
Omlouvám se za můj nedostatek komunikace, i za to, že je tahle kapitola trochu slabší, než jsem ji zamýšlela původně, ale myslím, že je na místě, abych vám sdělila, že se nacházím v nemocnici se zápalem plic a u toho se mi opravdu nepřemýšlí dobře 🤣
Ale zvládám to, ostatně jako všechno 😜
Tak se teď jen modlím, abych byla na přijímačky ok. 🙈
Snad se máte lépe než já 🫶🏻
Vaše Déňa ❤️

Když dorazili do šaten, rozdělili se.

Rose šla do nebelvírské, Scorpius do zmijozelské, oba nervózní.

Ovšemže to bylo něco jiného. Něco... zvláštního.

Jak každý čapnul svoje koště, věděli, že už není cesty zpět a když se opět sešli a vzlétli spolu vzhůru, všechen stres opadl. Aspoň si to mysleli.

Chvíli si jen tak poletovali spolu, ale pak se Rose trhla a začala létat jako splašená.

„Jsi...ve svém živlu, koukám,“ pronesl Scorpius s úsměvem ve tváři, když jen tak zastavil a sledoval ji, jak nechává mrholení, aby jí padalo na tvář a vítr, aby jí čechral vlasy.

„Naprosto,“ věnovala mu zářivý úsměv a ve vzduchu se několikrát otočila. „Je možný, že mi chybělo jen tohle?“

„Aby ti poprchávalo na hlavu?“ zasmál se blonďák, když k němu střelkyně zezadu přilétla, hlavu směrem k zemi.

„To víš, že ne,“ ušklíbla se. „Ale chybělo mi jen tak se proletět bez pravidel, bez míčů, bez lidí.“

„A chybělo ti i viset hlavou dolů, co?“ též jí věnoval úšklebek.

„Ale jo,“ přikývla, až se její zrzavé vlasy rozlétly na všechny strany.

„Víš, trochu mě to znervózňuje,“ přiznal. „Nemůžeš se, prosím, otočit?“

„Já...myslím, že to nepůjde,“ zazubila se. „Můžeš se otočit se mnou,“ nabídla mu.

„No,“ zamyslel se, načež si drobet nadlétl a pak své koště otočil, aby byl stejně jako ona hlavou dolů.

„Lepší?“ zeptala se jej.

„Připomíná mi to mamku,“ zavzpomínal. „Brávala mě na hřiště, když jsem byl malý. A vždycky mi dovolila pověsit se na žebřiňách hlavou dolů,,“ usmíval se. „Ani nevím, proč jsem si na to vzpomněl.“

„Říkám to vždycky, ale...tvoje mamka musí být skvělá,“ poznamenala. „Moje mě nikdy nenechala, až moc se o mě bála.“

„Ale važ si toho, že jí máš,“ podotkl Scorpius. „Jo?“

„Scorpe,“ natočila na něj hlavu.

„Nemůžu si na to zvyknout,“ přiznal.

„Na co?“

„Že mi říkáš jménem,“ upřesnil. „Byl jsem vždycky Malfoy. Nebo debil, šťoura, otrava. A teď nejsem ani Scorpius ale Scorp! Je to zvláštní.“

„Prostě mi na tobě záleží,“ přiznala. „Nic za tím nehledej, jen si zvykni. Nebudu ti říkat jinak.“

„To se ještě uvidí,“ zazubil se.

„Co myslíš?“ podívala se na něj pobaveně.

„No tak třeba lásko, zlato moje,“ vrhl po ní lišácký pohled.

„Říkáš to poměrně jistě,“ našpulila rtíky a přimhouřila oči. „Jsi velice optimistický.“

„To mamka říkala taky,“ přikývl. „Ale taky říkala, že to je lepší, než ztratit veškerou naději.“

„Scorpe,“ začala Rose s naprosto vážnou tváří. „Odpusť mi tu otázku, prosím,“ zašeptala. „Ale co je s tvojí mamkou?“

„Jak to myslíš?“ vytřeštil na ni oči.

„Kdykoliv se na ni dostaneme, změkne ti výraz. Což je naprosto skvělý a je vidět, že si jí vážíš. Tomu jsem to připisovala ze začátku. Ale když pak pokaždé odbíháš od tématu, víš, je to trochu...zvláštní. A napadlo mě, že...že by sis o tom chtěl možná promluvit.“

„Promluvit,“ pronesl Scorpius hořce. „Není o čem mluvit,“ řekl rychle a nechal koště, aby jej doneslo na komentátorskou věž, kde se i posadil, zrovna ve chvíli, kdy mrholení přestalo.

„Scorpe,“ přilétla za ním zrzečka, vlasy rozlítané na všechny světové strany. „Chtěla jsem jen...ty...ty pláčeš?“ zatvářila se absolutně zděšeně, když viděla, jak se mu třesou ramena.

„Ne,“ fňukl chytač a pokusil se slzy zadržet, než je spustil nanovo. „Jdi pryč, Rosie, je to slabost.“

„Že pláčeš?“ nechápala, ale když přikývl, pochopila. „To ti někdo říkal?“

Podíval se na ni očima plnýma bolesti, než pomaličku přikývl a nechal ji, aby se posadila vedle něj.

„Ale...lidi neroní slzy pro malé věci,“ řekla tiše. „Proto pláč není slabost, spíš ukazuje, že jsme byli silní už dost dlouho,“ objala jej kolem širokých ramen.

„Zemřela,“ zašeptal Scorpius. „O prázdninách, než jsme šli do třeťáku. Byla to rodinná kletba a padla právě na ni,“ popotáhl nosem, aby aspoň na chvíli udržel pláč. „Zvládala to, ale až těhotenství jí skolilo. Strašně moc si přála dítě. A tak moc mě nechtěla nechat samotného, ale...bylo to prostě silnější,“ setřel si slzy a zhluboka se nadechl, poté vydechl. „A táta... táta se zavřel do svojí bubliny. Přestěhoval nás k babičce a dědovi a...bydlíme tam spolu.“

Rose neměla tušení, co by na to měla říct.

Co říct? Jé, to jsem nevěděla, díky za objasnění, pápá? To asi ne.

„Slzy jsou slabost, protože nic nenapraví,“ pokračoval blonďák.

„Ne, pravdu mám já,“ sdělila mu prostě. „Došly ti síly. Nejsi slabej. Jak bys mohl, Scorpe? Bolí tě to každej den a i přesto,“ zdůraznila, „seš schopnej dělat lidi šťastnýma. Zachraňovat je před jejich vlastníma strašákama a rozesmát, když to potřebují. Jak by si někdo jako ty mohl říkat slaboch?“

„Rosie, kdybys jen věděla,“ pousmál se a zahleděl se do dáli.

„Co věděla?“ podívala se na něj s otazníky v očích a více se zachumlala do mikiny. Kde byl ten poslední teplý listopadový den, který noviny slibovaly?

„Pojď už, bude oběd,“ řekl najednou odlehčeným tónem, nasedl na koště a doletěl až k šatnám, Rose za ním.

Bylo evidentní, že o matce ještě mluvit nechce, dokázala si představit, kolik ho muselo vůbec stát, aby jí řekl pravdu.

Když pak uklidili svá košťata, sešli se před šatnami a společně se pomalu vydali k hradu. Tiše. Nebylo to nepříjemné ticho, ale ani jeden z nich si ho vysloveně neužíval a když se chytač odhodlal k tomu něco říct-

„Ty vole,“ hvízdnul, neboť se ozval hlasitý hrom a chvíli potom se zablýsklo.

„Prodělala jsem infarkt,“ poznamenala zrzka.

„Jo?“ ušklíbl se. „Tak radši přidej, než se-“

Ale dříve, než to stačil dopovědět, se ozval další hrom a strhl se liják.

„Rozprší?“ zasmála se Rose a zvedla obličej k obloze.

„Poběžíme?“ podíval se na ni tázavě Scorpius.

„To určitě. Nedohodlám běhat jen tak,“ nakrčila nos.

„Bacha, pavouk,“ broukl s lehkým úsměvem.

„Já ti na to ale už neskončím,“ strčila do něj jemně. „Prostě se projdeme.“

„Dal bych ti deštník,“ pronesl snad smutně Scorp.

„Copak jsem z cukru?“ ušklíbla se.

„Jeden by to byl i řekl, když seš tak sladká,“ dovolil si blonďák poznámku.

Jasně, že jej to nepustilo. Jak by taky mohlo? Srdce mu puklo, když ji viděl plakat, zaplesalo, když vedle sebe jen tak ve vzduchu viseli hlavami vzhůru a stáhlo se, kdykoliv se k němu jen drobet přiblížila.

„Možná bychom měli zrychlit,“ řekl, když se rozpršelo ještě více, chytil jí za ruku a přidal do kroku.

Ovšemže se nedala a zatáhla jej, aby zpomalil, nakonec jej však úplně zastavila.

„Není kam spěchat, Scorpíku,“ pronesla hláskem jako med. „Však ono se ještě vyjasní,“ zazubila se, i když byla promočená skrz na skrz, stejně tak i Scorpius, jenž na její přání opravdu zastavil a otočil se k ní čelem.

„Máš ráda procházky v dešti,“ došlo mu konečně.

„Jo,“ pokývala hlavou. „Víš, miluju je,“ zasmála se a pohlédla za něj, na Bradavice za tenkou clonou deště, při čemž Scorpius hleděl na ni.

„Taky ten pohled miluju,“ vydechl zasněně ve chvíli, kdy mu pohlédla do jeho šedých očí stejné barvy jako obloha nad nimi a sama vyhledala svýma oříškovýma jeho rty.

Slova nebyla třeba, nebylo třeba ani myšlenek, neboť tentokrát šlo všechno úplně automaticky.

To, jak Rose zvedla levou ruku, jež mu položila na zátylek, to, jak si ji pravou rukou přitáhl za pas i to, jak levačku přiložil na její tvář.

Jak se k ní sklonil, jak se otřela svými rty o jeho, jak se zadíval jeden druhému do očí, než Scorpius překonal jen milimetrovou vzdálenost mezi nimi, aby ji konečně mohl políbit.

A byl to ten nejlepší pocit v jeho i jejím celém životě.

Kéž by tušili, že jejich romantický zážitek sledovalo hned několik lidí.

Z oken Bradavic dalekohledem šmírovali Albus a Gabrielle ze samotné knihovny a z Astronomické věže je sledovali Hugo, Lily, James Roxanne, Dominique, Luis, Fred, Molly a Lucy Weasleyovi, kteří se, Lily ví jak, dozvěděli o jejich drobném randíčku a jali se je pozorovat.

A všichni tito špehové radostně výskli, když konečně viděli to, na co čekali od doby, co Rosalie Grangerová-Weasleyová přišla s pláčem, že ji chce Scorpius Malfoy, jehož ona nechce.

A nyní to byla právě ona Rosalie, kdo toužil po tom, aby tento polibek trval věčně.

Ale i když skončil a oni se o sebe opřeli čely, nemohla se cítit lépe.

„Kdybys jen věděla, Rosie,“ navázal na svou poznámku ze hřiště, „že jsi to právě ty, kdo mě dělá silnějším.“

„Scorpe,“ vydechla a vtiskla mu polibek do koutku. Slovy zkrátka nedovedla svou radost vyjádřiti a věděli to oba, ač to Scorpiuse doopravdy překvapilo.

„Jdem se najíst?“ navrhl zničehonic a ona se rozesmála.

„Ano, Scorpe, jdem se najíst,“ souhlasila a aniž by pouštěla jeho ruku, se vydali směrem k hradu, kde na ně čekala skvadra Rosiných příbuzných a Scorpových kamarádů, kteří je všichni měli uvítat, jak se patří ve stylu, ale o tom až příště.