Co říct, miláčkové... nezabíjejte mě a doufám, že se díky tomuto budete těšit na další kapitolku, ve které vám mohu slíbit famfrpál a...a co bych vám prozrazovala? 🤣 Však vy uvidíte, ale teď se vrhněte na tuto kapitolu! 🙈 A další kapitolku čekejte v úterý mimochodem 😜

Čas utíká opravdu rychle, to už stačili někteří z nás zjistit.
Proto se nemůžeme divit, že se nyní nacházíme na prvním dni měsíce listopadu.

Halloween byl již na odchodu, ale díky tomu se blížil i první famfrpálový zápas. Zmijozel versus Havraspár.

„Určitě vyhraje Havraspár,“ předvídala Lily, když šla spolu s Rose, Roxanne a jejím přítelem, nyní už nepříliš tajným, procházkou na stadion.

Slunko svítilo a oni se rozhodli, že vyrazí dřív a budou se cestou ke stadionu opravdu courat, aby si užili jeden z posledních slunečných dnů, neboť předpověď slibovala od zítřejšího dne už jen bouřky a déšť.

„Ale Lily! To by Scorpius neunesl a zlomilo by to i Rosalii! Nezapomeň, že mají mezi sebou zvláštní pouto!“ pronesla dramaticky Roxy.

„Roxanne!“ zamračila se výše zmiňovaná Rose. „Zaprvé, o tom zvláštním poutu jsem se zmínila jen tobě a jen proto, abych ti vysvětlila, že to není vztah. A zadruhé, ovšemže mě to bude mrzet, když nevyhrají, fakt se snaží, ale nezlomí mě, když prohrajou, jak by mohlo?“ zvedla obočí. „Navíc,“ dodala, „i když Daisy trénuje svůj tým fakt tvrdě, Scorpius se pořád snaží, aby to brali jako koníček, což je fajn způsob, takže to dneska bude opravdu těsný zápas.“

„Tak určitě,“ zašklebil se Nick.

„Co vůbec Daniel?“ ušklíbla se Lily.

„Asi žije,“ kmitla Rose rameny.

„Včera vedle tebe neseděl?“ zahihňala se Roxanne.

„Ale jo, seděl,“ přikývla zrzečka, při čemž její tváře nabraly rudou barvu. „Ale nechápu, proč to tak hrotíte,“ snažila se dělat nenápadnou. Nebo hloupou?

„Protože se ti líbí,“ zapěla Lily.

„Co to meleš?“ zamračila se druhá Rosina sestřenice. „Líbí se jí Scorpius!“

„Ne,“ protestovala Rose.

„Může za to Dan?“ rozzářily se obě.

„Asi trochu, já nevím,“ pokrčila rameny.

„Takže s ním chodíš!“ vyjekly opět obě naráz. 

„Ne!“ zamračila se.

„Ano!“ pištěla jedna přes druhou.

„NE!“ zahřměla zrzka.

„Ano!“

„NE!!“

„Rosie,“ přiběhl zmijozelský chytač.

„Ano, Scorpe?“ otočila se na něj s úsměvem a milým hlasem, jenž zapříčinil to, že se Lily, Roxanne i Nick rozesmáli na celé kolo a se smíchem pokračovali v cestě. Vedle nich i zmijozelský tým.

„Přišel jsem nevhod, že jo?“ hleděl za nimi.

„Ne, to je dobrý,“ zavrtěla hlavou.

„Oni do tebe zase rejpali, že jo?“ zasmál se.

„No...trochu.“

„Přiznávám, pomohl jsem ti včera sundat toho falešnýho pavouka z vlasů a dotknul jsem se tvého ramene, jsem vinen,“ pokusil se ve vtipu připomenout nepříjemnou halloweenskou situaci.

„Ííííí!“ ozval se křik přes celou jídelnu, do níž vběhla zrzavá nebelvírská střelkyně, Rose Grangerová-Weasleyová. 

„Co to bylo?“ podíval se Albus na svého blonďatého kamaráda, který se zvedlým obočím sledoval výjev před sebou, když si jej najednou onen výjev všiml a zamířil rovnou k němu.

„Myslíš, že vzala ten halloweenskej kostým tak vážně?“ zamrkal zmateně Scorpius.

„Že by šla za čarodějnici? V takhle mudlovským stylu? Vždyť sama ví, že takhle čarodějnice nevypadá...no i když, není vzdálená od svého ranního vzhledu, takže by se o tom dalo polemizovat,“ zamyslel se Albus.

„Buď rád, že s tebou taky nezatočím v mudlovským stylu, Albusi Severusi Pottere!“ vyštěkla okamžitě po svém bratranci, který se jen uculil a hleděl si své snídaně. „SUNDEJ MI TU STVŮRU Z HLAVY!“ zapištěla, když se v její hlavě cosi pohlo.

„Stačí to jen učesat, Rosie,“ podotkl Scorpius jemně.

„Pavouk!“ vypískla najednou a zase začala třást hlavou sem a tam.

„Máš v hlavě pavouka!“ pochopil najednou blonďák a ona se roztřásla ještě víc, z očí zoufalé slzy.

„Sundej mi to, prosím,“ žadonila, ač se nepřestala třást a skakat.

„Tak jo, vydrž, vydrž,“ vstal kapitán z lavice a zvedl ruce, aby se pokusil vyndat jí pavouka z hlavy, ale jak skákala a nemohla se uklidnit, musel si ji chytit právě za rameno a v tu chvíli se rozesmál a z hlavy jí vyndal umělého pavoučka začarovaného kouzlem, aby chodil. „Podívej,“ ukázal jí hračku a ona se okamžitě schovala za něj.

„Polož tu odpornou věc,“ řekla rychle, a tak jí poslechl a podal pavoučka Albusovi, který se smál na celé kolo.

„Je to hračka, Rosie,“ pohladil ji po rameni. „Je to plyšovej pavouk.“

„Zabiju je,“ vyhrkla zrzka a otočila se ke dveřím, v nichž se válely smějící se Roxanne, Lily a Lucy.

„Ale předtím se prosím dojdi zlidštit, vypadáš strašně,“ usmál se zářivě Albus, uhnul před Rosiným vražedným pohledem a pak už jen se smíchem sledoval, jak nasupeně odchází pryč.

„Rýpali do mě, ale tentokrát ne s tebou,“ prozradila mu.

„Cože?“ vyvalil oči.

Byl zvyklý, že si Rose stěžovala, že její příbuzní do ní šijí dennodenně hlavně kvůli němu. A v podstatě byl rád, ač to bylo z neznámého důvodu.
Ale že by do ní šili kvůli něčemu jinému?

„Dan,“ svěřila mu konečně své malé tajemství.

„Co je Dan?“ vykulil oči. Nebo je to snad...

„Spíš kdo,“ kuňkla.

„Tak fajn, kdo je Dan?“ vypálil automaticky Scorp.

„Jamesův kamarád...vlastně už i můj. Nebo...ne přímo kamarád. Víš, ono je to složitý,“ pousmála se. „Ale hele, on čte, dobře se učí, dá se s ním hezky povídat a má fakt pochopení. A dokonce se mi i svěřil, že jeho mamka ho nechala, když byl ještě maličkej. Co může být horší?“ pronesla posmutněle.

„Jsi zamilovaná?“ zeptal se jí sklesle, poznámku o horší věci ignoroval. Existuje, ano, zažil si jí. Ale neměl potřebu ji tím zatěžovat.

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Nebo...mám ho ráda, asi tak, jako tebe,“ řekla. „Ale jakoby i jinak. Nevím.“

„Aha,“ pokýval hlavou. „I já tě mám rád, Rosie.“

„To je super,“ ušklíbla se. „Ale nevím, Dan je prostě...“

„Dan se ti líbí,“ zkonstatoval Scorpius celou situaci poněkud sklesle.

„No...zaujal mě a když jsem přišla do tý knihovny, tak -“

„Tak mi to shrň, abych byl v obraze,“ pousmál se blonďák, i když jej to vůbec nezajímalo a bylo to to poslední, co si přál slyšet.

I přesto pozorně naslouchal.

Seděla v knihovně.

Pátrání po Jamesově příteli už dávno vzdala, vyhrál.

Prolezla ty nejzazší kouty, byla i tam, kde vůbec být neměla, zařídila si dokonce i vstup do Oddělení s omezeným přístupem a nic.

Nakonec shledala své dvoutýdenní snahy neúspěšnými a rozhodla se, že to přestane řešit, beztak z ní měl jen legraci a všechno to trefil jen náhodou. 

Proč jej vlastně pořád tak hledala a proč na něj pořád myslela?

Možná proto, že když s ním mluvila, za neustálého šuškání Jamese Pottera, cítila se jinak.

Těch pár minut, kdy se na ni bratranec díval, bylo jiných než dosavadních šestnáct let jejího života a jinačí než dosavadních šest roků v Bradavicích.

Nebelvírský kapitán vždycky věděl, že o ní má zájem nejlepší kamarád jeho bratra, svým způsobem i jeho kamarád, ale když je viděl s Danem spolu, začal se chovat jinak - přestal do ní rýpat se Scorpiusem, začal se víc zajímat o věci, o které se dřív vůbec nezajímal a jeho přístup k ní se dočista změnil.

Jako by pro něj najednou vyrostla, přestala být malá Rosie.

A to jí lákalo. Její sestřenice, kamarádky a ani bratr to nechápali.
Nechápali, co jí na tom tak fascinuje, ale bylo to to, že vybočila ze stereotypu.

Všichni v Bradavicích, i její příbuzní, tajně toužili po tom, aby spolu ona a Scorpius byli, dokonce o něco víc, když se spolu začali kamarádit.

Celé bradavické studium dělala, co se po ní chtělo - výborné výsledky jako Grangerová, držet se svou rodinou jako Weasleyová, být ke všem milá a ochotná jako bylo zvykem u jejího bratra, být společenská a překonat svou introverzi jako správná famfrpálová hráčka.

Jako Rose Grangerová-Weasleyová, začít chodit se Scorpiusem Malfoyem, protože všichni si přáli, aby ti dva byli konečně spolu, ale ona si tak přála konečně udělat něco, co chtěla ona, ne ostatní, proto se málem rozplakala štěstím, když se vedle ní jednoho dne posadil onen tmavovlasý Havraspár.

„Zdravím tě, knihomole,“ usmál se tak, že dokázal na její tváři vykouzlit úsměv ještě širší, než měla doposud.

„Buď zdráv, Dane,“ kývla na pozdrav.

„Koukám, že mou skrýš jsi nenašla,“ předhodil jí ihned. Ne však zle.

„Uznávám svou porážku,“ pokrčila rameny.

„A říká si famfrpálistka a Potterova sestřenice,“ rýpnul do ní.

„I zázraky se dějí,“ ušklíbla se. Byla nervózní. Proč?

„To teda dějí,“ pronesl energicky.

„Ale pátrala jsem fakt poctivě. I v Oddělení s omezeným přístupem,“ vysunula bradu. „Dala jsem do toho fakt veškeré své úsilí, ale uznávám, jsem poražená a ty jsi král knihovny.“

„Můžeš být její královna. Se mnou,“ zazubil se.

„No to úplně nevím,“ řekla pochybovačně, načež se na ni zadíval.

„Hele, Rose, jsem gentleman a vím, že to, na co se zeptám, moc gentlemanské není, ale co už,“ zašklebil se, „musím se zeptat. A nechápej mě zle, prosím, jen bych rád věděl, na čem jsem.“ Nebelvírka přikývla. „Smím se pokusit ukrást si tvé srdce, nebo už patří jistému Zmijozelovi?“

Věděla přesně na co i na koho naráží.

Taky věděla, že pokud teď odpoví tak či onak, změní to její osud.

Od Scorpova školního trestu a od jejich společného uklízení a polibku, jenž se nakonec nestal, uplynuly už dva týdny a od té doby se mezi nimi vůbec nic nezměnilo.

Nebyl jí jedno, věděla, že mezi nimi je něco, co asi nikdy s nikým jiným mít nebude, ale nechtěla znovu splnit přání ostatních, chtěla se vzepřít všem. To všechno mohlo za to, že vyslovila-

„No,“ tvář jí zdobil široký úsměv. „Myslím si, že pokus o krádež se více než povoluje.“

„Tak více,“ pokýval hlavou s úšklebkem na tváři. „Dobrá tedy,“ řekl se sebevědomějším výrazem. „Takže mám i povolení unést tě z knihovny na hrnek kakaa a chvilku společného klábosení?“

„Myslím,“ začala znovu Rose, „že to zní moc slibně.“

„Jdem?“ natáhl k ní ruku.

„Jo,“ přikývla, za ruku jej chytla a nechala se vyvést z knihovny až do samotného sklepení do kuchyně.

Kde byly v tu chvíli všechny drbny, to netušila, věděla jen to, že nikdo v Bradavicích nevěděl, že z něj nemohla spustit oči, dávala pozor na každé slovo, které vyslovil a s každou minutou navíc, co s ním trávila, jí připadal inteligentnější a inteligentnější. Hezčí a hezčí.

Dokázala si představit, že by to byl on, s kým by zklamala všechna ta očekávání.

Proto po jejich třetí "přátelské" schůzce, která proběhla stejně jako tato první a dokonce i stejně jako ta druhá, jej nechala, aby byl prvním, kdo jí políbí.

Jejich první polibek se nijak nelišil od těch následujících, i přesto pro ni byl něčím výjimečný.

Znamenalo to, že opravdu zbořila ty zdi očekávání, že udělala něco, co ostatní nechtěli.

A i když byla moc ráda a cítila se s tímto milým Havraspárem dobře, v hlavě jí vždy prohrávala otázka: co Scorpius? Co by na to vůbec řekl?

„Jenže kdykoliv jsem se tě na to chtěla zeptat, úplně mě to... já nevím,“ pokrčila rameny, za něž jí Scorpius vzal.

„Ty ses bála, co na to řeknu, viď?“ pokusil se pronést klidně.

Na jeho vkus se mu to podařilo, na to, že mu bylo do pláče a chtělo se mu křičet. Bolelo to.

Chtěla mu říct, co opravdu cítila, že na něj často myslí, i když by neměla. A chtěla s ním probrat celou situaci s Danem, ale něco v ní jí v tom bránilo, a tak se rozhodla odpovědět trochu po svém.

„Bylo to šest let, Scorpiusi,“ pohlédla mu do očí. Kdy jí šlo jeho jméno z úst tak přirozeně?

„A?“

„My dva,“ ukázala na ně. „Nikdy nebudeme mít normální přátelství.“

„Jak to myslíš?“

„Pokud je mi známo, jsem tvoje první láska,“ řekla a on přikývl. „Nikdy pro tebe nemůžu být stoprocentní kámoška, vždycky, když ti o něm, řeknu, tě to drobet zabolí,“ jako kdyby mu četla myšlenky. „Proto jsem ti to nechtěla říkat a zbytečně tě s tím plašit. Co kdyby to bylo jen... jen na chvilku.“

„A jak dlouho je tohle?“

„Dva týdny,“ sdělila mu. „Nijak dlouhý, já vím,“ usmála se. „Ale už to bylo šest schůzek.“

„Šest schůzek,“ pokýval uznale hlavou a doufal, že rozhořčení v jeho hlase nepostřehla. „Famfrpál volá,“ pokrčil omluvně rameny a vydal se bez dalších slov ke svému týmu.

„Dobrý, Scorpe?“ podíval se na něj Elphias.

Znal ho celý život. Poznal, když byl v nepohodě, oba to věděli. I přesto Scorpius mávl rukou a odhodlaně prohlásil: „Nakopem těm Havraspárům prdel.“

Celý jeho tým nadšeně pokřikl a vydali se směrem na stadion, plní očekávání, celí nedočkaví.

A Scorpius? Celý naštvaný a odhodlaný.