Já vím, já vím, nežerte mě, bylo toho dneska moc. 🤣
Ráno jsem vstávala ve tři a jelo se do Alp, takový spontánní nápad včerejšího večera, ale rozhodně nelituji! 😜
Teď už spokojená, že jsem zase objevila kus světa, se jedu zahrabat zase k nám pod šutr, nicméně vám ještě stále z Rakouska posílám novou kapitolku. 😊 Snad mi odpustíte případné chybky, ale jsem vybitá skoro víc než moje nabíječka, takže moje chuť ke kontrole je nižší než teplota na vrcholu hory, na níž jsem byla. 🙈
Vaše Déňa ❤️

„Vypadáš... strašně," poznamenal Scorpius, když se Nebelvírka konečně dostavila, nenechal se ale rušit od šmrdlání mopem.

„Já vím," přikývla rudá v obličeji. „Nechtěla jsem tě nechat dlouho čekat."

„Nastydneš," podotkl, zatímco dál vytíral. Nebo se o to aspoň snažil.

„Dělal jsi to už někdy?" zvedla pobaveně obočí, jeho poznámku na její možné nastydnutí ignorovala.

„Ne," zavrtěl hlavou. „Proto po mně nikdo nemůže chtít, aby to nějak vypadalo."

„Nejdřív si to zameť," poradila mu.

„To mi celou práci prodlouží," podíval se na koště a zaprotestoval.

„Ale bude to lepší, i ti to líp půjde," řekla a chopila se koštěte.

„To nedělej," zamračil se.

„Pak si budeš moct šmrdlat s tím mopem jak budeš chtít, neboj," ušklíbla se.

„Seš zpocená, nastydneš," sjel jí opět pohledem.

„Ale nene," protestovala.

„Pojď sem," naznačil jí rukou a svlékl si hábit i svetr pod ním, takže zůstal jen v tričku. Stejně mu bylo horko a sám se moc nepotil, a tak to rád udělal.

„To nemusí být," bránila se.

„Vem si je," podával jí oblečení, pro které se Rose i přes protesty váhavě natáhla.

„Ale,“ nasadila přísný výraz a docupitala ke zdi.

„Neboj, já se otočím," slíbil s povzbudivým úsměvem.

„Ale fakt koukat nebudeš," ujistila se.

„Přísahám," řekl a otočil se zády, aby se mohla pohodlně převléknout.

„Jestli někdo přijde, bude to vypadat fakt divně," ozvalo se za chvíli.

„Převlíkáš si tričko,“ zamračil se na chodbu naproti němu, otočen zády ke zdi, kde se slečna Grangerová-Weasleyová převlékala.

Z části tak stál i proto, aby mohl nějak zakročit, kdyby opravdu někdo přišel, jinak by býval aspoň nakoukl.

„No, ani ne,“ sdělila mu jakoby nic a hodila přes sebe jeho svetr, zatímco blonďák dále odolával nutkání otočit se na ni. A dlouho tomu nutkání odolával, bohužel ho přemohlo až ve chvíli, když si upravovala hábit, a tak se kvapně, a upřímně trochu zklamaně, otočil. „Můžeš.“

„Jsi si jistá?“ dělal nenápadného. 

„Jo,“ ušklíbla se a vykročila naproti němu, protože se neměl k tomu, aby se otočil. To pro jistotu.

„Trochu oversized,“ zasmál se a podíval se na její vlasy, při čemž se mu utvořila vráska mezi obočím. „Můžu ještě?"

„Jasně," přikývla, a tak jí lehce popostrčil, aby se otočila a začal jí splétat propocené vlasy do copu, přes nějž nakonec hodil kapuci svého hábitu. „Povedl se ti," poznamenala, když prohmátla Scorpovo dílo na jejích vlasech a pomalu se otočila zpět k němu.

Ani si přitom neuvědomila, jak blízko u ní stojí, dokud se čelem nedotkla jeho brady. I přes to se ani nehnula.

„Kdo tě učil plést copy?“

„Mamka," pokrčil rameny, v očích záblesk bolesti.

Jistěže jej to bolelo. Byly to teprve tři roky, jak by si mohl zvyknout?

„Máte asi hezkej vztah, co?" usmála se Rose.

„Jo, to máme," přikývl blonďák, překvapen, že dívka naproti němu neměla vůbec tušení, jak to s jeho matkou vlastně je.

Ač nerušil, jak se to mohlo stát, myslel si, že o smrti jeho mamky se vědělo všeobecně. A pokud ne všeobecně, tak minimálně v rodině Weasleyových ano.

Proto tohle byl jeden z mála okamžiků, kdy jej jeho kamarád Albus překvapil. Myslel si, že důležité věci hned řekne, ale tohle, tohle byla zřejmě výjimka.

„A krom copů,“ ušklíbl se, „mě naučila taky slušný chování k ostatním. Hlavně k mudlům. I polokrevným. I když ji v tom vychovávali, dokázala to udělat tak, abych já tou záští netrpěl. Jsem jí za to vděčnej."

„Musí být skvělá," vydechla Rose obdivně.

„Jo, to byla," přikývl zasněně Scorpius. „Nevyměnil bych ji za žádnou jinou maminku, i přes to všechno."

„Přes co?" zamračila se.

„To je jedno," mávl rukou.

„Jsem kámoška, tak se svěř," pohlédla mu do očí, bran do jeho duše. Nebylo to nijak těžké, když stáli přímo naproti sobě, stačilo jen trochu pozvednout hlavu. „Vidím, že tě to bolí, tak nedělej. Chci ti pomoct, i kdyby jen tím, že budu poslouchat," stiskla mu levačku.

„Nepomůžeš," zavrtěl hlavou a opatrně ji volnou rukou pohladil po tváři. „I když vím, že bys chtěla a moc si toho vážím, jen na to není správný čas."

Konečně mě někdo vidí normálně, pomyslel si, ještě v tom chci chvíli zůstat.

„Jsem tu pro tebe, kdybys potřeboval. I kdyby v noci," slíbila.

„Já vím," usmál se. „Proto mi tu teď přece pomáháš se školním trestem," dal se do smíchu.

„Jo, pomáhám ti tak moc, že tu teď stojím s oblečením v ruce s tvojí dlaní na tváři a sleduju tě, jak se směješ, to je fajn," ušklíbla se.

„Ale musím uznat, že ta podprsenka, co držíš, vypadá fakt skvěle," mrkl na ní v žertu.

„To i ta tvoje ruka na mým obličeji, ale nechtěla jsem to komentovat," uculila se a zadívala se mu do očí.

Modré s nádechem do šeda. Na první pohled nijak zajímavé, ovšem když se do nich zadívala... živě si dokázala představit, jak by na ni tyhle oči hleděly z oblohy, z níž by kapaly kapky deště.

Nádherné, i tímto jedním slovem se to dalo popsat.

„Jsi krásná, Rosie. V tom zmijozelským hábitu obzvlášť," promluvil hlubším hlasem a přejel palcem po její lícní kosti.

„Víš, že dokážeš být fakt svůdník, když ti o to zrovna nejde?" sjela pohledem na jeho rty.

„Víš, tohle už jsem někde slyšel...jen nechápu, co to znamená," sdělil jí blonďák nervózně.

„Já možná začínám," pousmála se zrzka, naklonila se k němu, levou ruku, tedy tu volnu, protože se stále drželi za ruce, mu položila na zátylek a své rty přiblížila k těm jeho.

Blonďák se k ní též naklonil, zavřel oči a vážně to chtěl udělat.

Vážně se k ní naklonil pro polibek a pak se stalo něco, co nečekal a pokud ano, tak ne od sebe.

„Je to jen...pět dní," zašeptal nervózně, když posbíral poslední zbytečky racionálního uvažování a skousl si spodní ret, zatímco vnímal Rosin teplý dech na své tváři. „Jsi si jistá, že to chceš udělat?"

Chvíli bylo ticho. Zoufale tíživé ticho, dokud ze střelkyně nevylezla odpověď: „Ne," zavrtěla hlavou a pomalu se odtáhla se sklopenýma očima. „Promiň."

„To nic," řekl tiše a ona se mu podívala do těch úžasných očí: „Nevím, co to bylo."

„To nic," zopakoval.

„Chci ti pomoct zamést," sdělila mu nakonec, což jej donutilo usmát se.

„V tom případě vřele vítám tvou pomoc," řekl, opět se chopil mopu, a tak spolu začali vytírat a zametat.

„Hele, Malfoyi?" oslovila po chvilce Rosalie svého kolegu uklízeče.

„No?" zvedl oči od mokré podlahy.

„Vždycky jsi byl takovej, nebo jsi se změnil?" zeptala se slabším hlasem než normálně.

Co měl říct? Chtěla pravdu, ale co bylo pravda? Teď se k ní choval jako kamarád, ale proč? Protože ji opravdu moc miloval a chtěl, aby si k sobě našli cestu jiným, přátelským způsobem. To byl možná důvod, proč zabránil tomu polibku, byl to chtíč, ne láska. Možná chtěl moc, ale chtěl, aby se do něj zamilovala, aby to byl polibek z lásky.

„Já nevím," pokrčil rameny. „K tobě jsem se vždycky choval jinak než k ostatním. A vždycky budu," přiznal.

„A chováš se ke mně líp nebo hůř než k ostatním?" pokusila se odlehčit atmosféru.

„Co myslíš, Rosie?" usmál se na ni.

„Já nevím," ušklíbla se a zase pokračovali tiše v práci. Ale jen chvíli, dokud slečna opět ticho nenarušila: „Scorpe?"

„Co?" vyvalil oči. Řekla mu tak? Opravdu?

„Promiň, jestli tě matu, já ale...nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jestli se mi líbíš," začala zničehonic úplně nové téma. „Vždycky jsem věděla, že tě nechci," řekla, i přesto to Scorpiuse nemrzelo. „Ale co se bavíme, tak jsem se nad tím zamyslela a...myslím si, že to je jen proto, že to po mně okolí tak nějak chtělo - abych tě chtěla. Albus, Roxy, James, fakt skoro všichni. Potřebuju si v tom udělat jasno."

„Takže tímhle sis to chtěla ověřit nebo co?" poznamenal sklese.

„Z části. Spíš jsem...nevím, šlo to samo, víš? Automaticky."

„Chtělas to udělat, protože ti to šlo od srdce?" neodpustil si otázku.

„Ano," přikývla. „A pak mi došlo, že šest let odmítání pět dní nezažene,“ pokrčila rameny. „Můžeme zkusit navázat nějaký kamarádství, ale důvěra mezi námi teď není na úrovni, abychom byli něco víc.“

„Takže?“ zvedl obočí.

„Kamarádi," pokývala rozhodně hlavou.

„Dobře," přikývl Scorpius.

„Na život a na smrt," kývala horoucně hlavou.

Au, vyštěklo chytačovo srdce.

Tupče, měls ji nechat tě políbit, řvala jeho mysl.

Dobře jsi udělal, Scorpe, žes ji nenechal, potom by toho litovala, chválilo jej jeho svědomí.

„Je to tak," pousmál se. „Takže mi řekni, kámoško, znamená to, že mi od teď budeš říkat jménem?“

„Proč?“ divila se.

„No, před chvílí jsi mě oslovila. A jsem si jistý, že příjmením to nebylo.“

‚,Fakt?“ divila se střelkyně a když přikývl, začala se smát. „Vidíš, jde to automaticky.“

„Jo,“ přikývl s úsměvem, „jde to automaticky.“

„Myslím, Malfoyi,“ zazubila se. „Že si budujem super vztah.“

„To teda jo,“ souhlasil.

A měla pravdu. S nikým jiným si nerozuměl tolik a co tak pozoroval, i Rose, ač se bavila s každým, měla málo lidí, s nimiž by byla tak moc kamarádka, jako se Scorpem.

Vážil si toho, moc. Ale v hlavě mu zároveň běžela otázka: neměl bych být vděčný za to, co mám? Není už moc chtít víc?

Odpovědi byly ale stále v nedohlednu a sám netušil, co s tím.

Možná by se měl poptat Gabrielle, nebo Albuse, nebo obou najednou? Nebo by měl snad dát opravdu na radu svého otce a pokusit se Rose získat tím, že si ji bude držet dál od těla?