Zora mi usnula na klíně. Její záplava havraních vlasů se mi po nohách rozlévala jako černá pírka, která každou chvíli odletí na svou dalekou cestu. Přejížděla jsem jí konečky svých prstů po pěšince a hrála si s jejími jemnými pramínky. Ze spánku se usmívala. Odhadovala bych, že se jí zdá o její ztracené rodině.

I mě ve spánku provázeli matka s otcem. Z dálky se na mě usmívali. Mávali a pobízeli mě, ať se přidám k jejich rodinnému štěstí, k jejich úsměvům. Odněkud najednou tátovi na záda vyskočil Daniel. Smál se od srdce, jako už dlouho ne. Viděla jsem je živé a zdravé, obklopené jen bílou září. Ta mě však neodradila od toho, aby se k nim rozeběhla a sevřela v náruči.

Země mi pod nohama rychle ubíhala. Co to do mě vjelo, to jsem nedokázala říct. Vzplanula ve mně taková vášeň, že jsem ji ze sebe chtěla dostat. Rozzářila jsem se červeným pronikavým plamenem. Kůže mi hořela, v hrudi se mi rodil pálivý a spalující oheň. Potřeboval se dostat na povrch, aby jiskra zažehla jeho plamen.

Okolo mě se ochladilo. Zamrzla jsem uprostřed a vytřeštila oči. Dech mi rázem docházel. Plíce i srdce mi zmrzly v ledové krustě. Ale to nejhorší teprve přicházelo. Už zase jsem se stala svědkem smrti svých rodičů. Daniel tátu objímal okolo zad a on s ním poskakoval jako kůň. Máma jim nic neříkala, jen je nadšeně pozorovala. Rodina už byla zase pohromadě, ale ne na dlouho.

Ze strany se k nim jako samotná plíživá a tichá smrt blížil dým. Pomalu se jim obtáčel okolo kotníků. Nejdříve purpurově fialový, záhy změnil barvu na tyrkysový. Otevřela jsem pusu, abych křičela z plných plic, ale nešlo to.

Když je dým točivě obtáčel okolo nohou a postupoval stále dál, tlak uvnitř mého těla povolil. „Mami, tati!" ječela jsem na ně, ale oni si mě nevšímali. Teď nezemřou jen oni dva, ale i můj milovaný Daniel. Nešlo s tím dělat nic jiného.

Jejich těla padala mrtvá k zemi. Z očí se jim vytratily jiskřičky života, duše z nich odlétla. Rty i víčka jim zmodraly. Byl to konec. Pode mnou se otevřela prázdnota a já padala do temnoty. Před očima se mi zatmělo. Okolo mě se míhaly výjevy z mého života, dokud jsem nedopadla na neviditelnou podlahu a tvrdě se praštila do hrudi.

„Nathalio! Nathalio!" zněl okolo mě něčí hlas. Zamžourala jsem do oslepujícího světla.

„Kde to jsem?" zašeptala jsem si pro sebe.

„Nathalio?" zkoumala mě cizí třicetiletá žena svým pohledem. Okolo obličeje jí padaly hnědé kaštanové vlasy. Mračila se na mě, protože zjevně netušila, kdo jsem. „Ty nejsi moje pravnučka."

„To asi ne, protože jsem nikdy žádnou dívku jménem Nathalia nepotkala," zvedala jsem se pomalu. „Pokud mi to laskavě dovolíte, ráda bych se vrátila tam, odkud jsem přišla."

„Ne," zastavila mě rozhodně, „ty rozhodně nikam nepůjdeš, pokud mi neřekneš, co tady nacvičuješ. Podobáš se Nathalii, více než říkáš, i když jsi ji nikdy neviděla. Obě dvě v sobě nesete ten žár, který z vás vyšlehne, když se necítíte ve své kůži. A já chci vědět, proč jsi na mé volání odpověděla ty."

„Na jaké volání?" pozvedla jsem tázavě obočí.

„Díky tomuhle," držela žena v ruce podivnou lahvičku se žlutě zářící tekutinou. Tekutina pableskovala a plavaly v ní podivné třpytivé věci. „Tohle je sérum snů. Pomoci toho dokážu vyvolat sen a přivolat dotyčného, s nímž potřebuju mluvit. O tom jsi zjevně neslyšela, jak to tak vypadá."

„Pořád nevím, kdo jste. Tohle sérum se mi zdá jako hloupý výmysl," založila jsem si ruce na hrudi.

„Mohla bych ti své jméno prozradit. Stejně si z toho nic nebudeš pamatovat," odfrkla si. „Jsem Mistiria Fairfaldová."

Vytřeštila jsem oči. „O vás jsem četla v takovém velkém sešitě. To vy jste pracovala na výzkumech v Bickerley, instalovala jste tam to, odkud vycházel dým. Odsoudila jste své malé městečko do záhuby."

„Zjevně o mně víš víc, než ti může být známo," zamračila se na mě. „Odkud víš, co je to dým a Nákaza? Podle tvého výrazu však hádám, že to bude spojené s tím novým případem v Rose Harbouru."

„Tam jsem se narodila," odpověděla jsem jí. „Mí rodiče byli Ella Bellová a..."

„Jonathan Bell," doplnila s ohrnutým rtem. Zjevně jí jména mých rodičů moc nelichotila. „Takže dcera slavných vědců. Doufám, že nejdeš v jejich stopách. Ale vidím ti na očích, že už ničemu z tohohle nerozumíš. Ale zatím to tak nechám. Pokud chceš zjistit odpovědi na tvé otázky, doporučila bych ti, aby jsi v Londýně nalezla Nathaliu Dansonovou. Ona ti už pomůže."

Se svými posledními slovy se rázem rozplynula v páru. Hleděla jsem na místo, kam zmizela, s pootevřenou pusou. Co tohle mělo znamenat? Všechno se stále více zamotávalo a já jsem ztrácela svůj zdravý úsudek. Možná bych si měla ujasnit svých pár věcí a hlavně se probudit, dokud vnímám i ve snu a než to všechno zase zapomenu.

Přede mnou se objevilo světlo. Natahovala jsem k němu ruce. Zapištěla jsem, když mě neznámá síla vyzvedla nahoru a já jsem postupovala vzhůru. Bylo to jako ve filmech o Harrym Potterovi, když se přemisťujete. Tohle mi taky škublo těsně nad pupíkem a vyzvedávalo mě to do výšek. Konečně světlo skončilo a já se vynořila ve svém těle ve vlakovém kupé.

Zírala jsem před sebe a zamrkala. Zjevně to bylo pravdivé, protože jsem si všechno pamatovala do nejostřejšího detailu. Občas se sice stane, že si nějaké podrobnosti ze svých snů vybavím, ale většinou zmizí jako pára nad hrncem, jako kdyby ani neexistovaly. Na to už jsem si zvykla.

Opatrně jsem odhrnula závěs a pozorovala ubíhající krajinu za oknem. Stále se všechno halilo do noci. Občas jsem zahlédla pod světlem lampy dlouhý temný stín, který vypadal jako rozevřený pařát nějakého démona. Trhla jsem sebou. Do Londýna nás čeká ještě něco přes hodinu. Vlak jel opravdu pomalu, takže to nebyl žádný rychlovlak. Pohyboval se tak, abychom do Londýna dojeli ve stanovený čas.

Daniel se na druhé straně nepatrně zavrtěl. Sledovala jsem ho s přimhouřenýma očima. Doufám, že se probudí až za půl hodiny. Zora vypadala, že ji jen tak něco neprobere. V klidu oddechovala na mém klíně. Opatrně jsem ji zvedla a položila na sedadlo vedle sebe. Okamžitě se schoulila do klubíčka a v klidu oddechovala dál.

Zatímco oni dva si užívali sladkého nevědomí, já jsem se v klidu protahovala a utřídila si své zběsilé myšlenky. Sice jsem se cítila jako tisíckrát přejetá válcem, ale to zatím nevadilo. Opřela jsem se hlouběji do kožené sedačky. Zbývalo mnoho věcí, které jsem si musela ujasnit, abych se posunula dál.

Pokud žena mluvila pravdu, měla bych najít Nathalii Dansonovou. O jejím jméně jsem nikdy neslyšela. Zůstávalo pro mě zahaleno tajemstvím. Jak ji však najít v tak velkém městě? V Londýně podle propočtů a sčítání obyvatel žilo okolo devíti milionů lidí. Milión a tisíce z nich se budou jmenovat Nathalia. Ale díky tomu všemu se aspoň mohu zachytit jejího příjmení. To pro mě představovalo jediné světlo v temnotě, dokud nenaleznu jiný způsob, jak ji najít.

Měla bych si i ujasnit, kde přesně se nacházejí staré londýnské laboratoře. Podle všeho před čtyřmi lety zkrachovaly. Ta Nathalia zjevně porazila Nákazu a všechno se vrátilo do starých kolejí v jejich městečku. Spousta ostatních však přišla o svou práci, ale i domovy.

Hodina rychle ubíhala. Z mého rozjímání nakonec nebylo nic. Na žádný nápad ani plán jsem nepřišla, takže mi nic jiného nezbývalo. Musím jednat na vlastní pěst bez plánu.

Brzdy vlaku zaskřípěly. Se mnou to cuklo. Daniel i Zora se probudili. Věnovala jsem jim unavený úsměv. Zora se okolo sebe vyděšeně rozhlížela. Zjevně netušila, kde se to ocitla. Když však Daniel opatrně rozhrnul závěs na okně, jejich oči se rozzářily. Danny nadšeně vypískl.

Oba dva si prohlíželi ta zářící neonová světla, dokud jsme nedojeli na nádraží. Průvodčí zapískal, brzdy zaskřípěly ještě více, až mi to znělo pronikavě v uších my konečně zastavily. Se svými věcmi i psem jsme vyklopýtali na nádraží, kde i tak časně ráno panoval shon. Všichni hledali své nástupiště nebo chytali zrovna odjíždějící vlak. Londýn, hlavní město, nás vítal ve své náruči. 

OPRAVENO: 10.04. 2020