Dva muži konečně vystoupili ze stínů. Oba měli na tvářích několikadenní strniště a celkově vypadali dost zanedbaně. Na pažích se jim sice rýsovaly svaly, ale oblečení na nich viselo. Bylo drahé, ale místy potrhané, jak se dlouho toulali po zapadlých uličkách Liverpoolu.

Před jejich zjevem jsem raději couvala zpět na světlo, do ulice, kde se pohybovalo mnoho lidí. Dech se mi zrychloval. Při jejich pohledu, jak si lačně prohlíželi mé tělo, jsem se otřásla. Zašmátrala jsem rukama v kapse u kabátu, abych našla svůj telefon. Rozhlížela jsem se okolo, jestli nepotkám člověka, ke kterému by se připojila.

„Ale drahoušku, prosím, neopouštěj nás. Tolik jsem se těšili, až se s tebou setkáme. Nechceš si promluvit?" nasadil jeden z nich prosebný výraz.

„Lorenzo má pravdu, Nathalio. Ani nevíš, jak moc jsme čekali na tento osudový den. Čtyři dlouhé roky," doplnil ho ten druhý.

„Kde jste se dozvěděli o mém jméně? Nikde jsem ho nezvěřejňovala a cizím lidem ho na potkání nevyprávím," vykoktala jsem. Doháněli mě k šílenství. Ještě více jsem ucouvla. Všechno se na mě svalovalo. Uvnitř mě klíčilo semínko strachu. Hledala jsem jakýkoliv zdroj světla. Všude však byla jen tma.

„Jak bychom nemohli neznat tvé jméno? Vždyť jsi tolik slavná, přemohla jsi dým a pomstila se těm, co tě zničili. Nemám pravdu? Jsi hrdinka ve všech dějinách," spráskl Lorenzo ruce.

Uhodila jsem jednoho z nich do tváře. To místo mu zčervenalo. Vztekle na mě zasyčel, ale zatím se pohyboval v klidu. Srdce mi bilo jako splašené. Dala jsem se na útěk. V boku mě bolestivě píchalo. Neuběhla jsem ani pár metrů, když mě na zem srazila čísi ruka. Uhodila jsem se hlavou o zem. Nahmatala jsem si bouli, ze které vytékala lepkavá tekutina.

„To tě naučí, jak se máš správně chovat ke svým hostům. My jsme se s tebou chtěli jen setkat, ale ty jsi tolik nezdvořilá," mlaskl rozrušeně muž. Založila jsem si ruce na hrudi. V těle mě podivně brnělo. Cítila jsem každou svou kost, jak se ozývala, když jsem narazila do pevné překážky.

„Jak jste se dozvěděli o dýmu?" vykřikla jsem na ně. Posouvala jsem se od nich co nejdál, jen abych se nemusela dívat do jejich úlisných tvářích.

„Kdo by o něm nevěděl? Á počkat, o něm vlastně nikdo neví. Takže ty nejsi hrdinka, ale zničila jsi tisíce rodin, protože teď nemají kde bydlet, že ano?" zatvářil se zdrceně. Nic z toho jsem nechápala. Londýn své projekty pečlivě zatajoval, než aby se o nich dozvěděli takovýhle floutci jako oni. Vypadali, že neumějí do pěti počítat.

„Nikomu jsem nic nezničila. Všichni oslavovali, když Nákaza zmizela, protože jejich milovaní se probudili z kómatu. Všichni se radovali, jako bychom se znovu narodili. Všude se vznášela radost," vyprskla jsem na ně. Byla jsem si jistá, že nemluví pravdu, protože v Bickerley teď nikdo netrpěl. Všichni byli šťastní.

„Ve vašem prohnilém městě," vycenil zuby, „je možná všechno, jak má být, ale zapomínáš na Londýn. Tam lidé strádají. Jako hrdinka bys měla osvobodit všechny, ale jak vidím, tak tobě záleží jenom na sobě."

„O čem to tady mluvíte?" vykřikla jsem v afektu. Všechno a zároveň nic mi nedávalo smysl. Z jejich tváří jsem nic nevyčetla, i když jsem se napínala sebevíc. Oba dva se drželi zkrátka, aby náhodou neprozradili něco, co by jim mohlo uškodit.

„Pomyslela jsi vůbec na ty, co pracovali na projektu v utajených laboratořích Londýna? Vždyť to byla jejich jediné práce. Ty rodiče měli malé děti. Vraceli se pozdě domů, aby svou rodinu uživili, jelikož to byla opravdu dobře placená práce.

A pro některé to byl životní sen. Milovali to, jak se mohli procházet mezi bublajícími zkumavkami, zkoumat vás jako pokusná zvířata. Bavilo je vymýšlet stále dokola nové verze dýmu, pozorovat vás, jak se pokoušíte dostat z té díry. Nakonec se vám to povedlo, ale historie se opakuje."

„Bavilo je zkoumat utrpení cizích lidí? Je to horší než při druhé světové válce! Za tyhle zvěrstva by je měli zavřít. Všichni kvůli tomu trpěli, ztráceli své blízké, neměli naději a jiní si ještě teď ponesou doživotní trauma a noční můry," vyplivla jsem na něj ta slova.

„A teď kvůli tomu trpí další lidé. Když jsi je všechny přemohla, spousta z nich skončila okamžitě na ulici. Všichni přišli o práci, o střechu nad hlavou. Jiní se z toho skoro zbláznili. Přišli o to, co milovali.

Já jsem jednou doufal v to, že zaujmu matčino místo. Vždy jsem stál po jejím boku, podporoval jsem ji v tom, co dělala. A najednou vše skončilo. Má máma, můj vzor, přišla o všechno. Zhroutila se a brzy na to onemocněla. Chceš mi říci, že tohle snad není kruté?" zašeptal tiše. Jeho hlas při vzpomínce na jeho matku zjihl.

„Když to tedy bylo tak kruté, proč jste to všechno nezrušili? Předešlo by se tím spoustě ztrátám,"založila jsem si ruce na hrudi. „Nelituji toho, co jsem udělala a co udělali ostatní, protože jsme tím zachránili mnoho ztracených lidských životů."

„Nešlo to zastavit. Když něco rozjedeš, už to nejde vrátit zpět," přimhouřil oči. Připlížil se ke mně blíže. Couvala jsem před ním, až jsem skoro narazila do zdi.

„Co tedy po mně žádáte? Co mám udělat, abyste mě oba dva nechali na pokoji?" zajela jsem si rukou do vlasů.

Cítila jsem se bezmocně. Opět mě doháněly stíny minulosti. Znovu jsem před sebou viděla dým. Jeho purpurová barva mě uhodila do očí. Obtáčel se okolo mého těla jako had, který by mě nejraději pohltil do svých útrob. Snažila jsem se mu vymanit, ale jeho sevření mě uvěznilo na místě. Bránila jsem se, síly mi však docházely.

Vnikl mi do těla ústy a nosem. Po chvíli se však stahoval. Jeho síla slábla, dával se na ústup. Jednoznačně jsem měla štěstí, ale na jak dlouho? Kdo mu za oběť padne pro příště, když to nebudu já?

Blue! Blue? problesklo mi hlavou. Její jméno se mi vrylo do mysli jako jizva. Soustředila jsem se pouze na její havraní vlasy a chrpově modré oči. Po chvíli jsem se uklidnila, avšak hrozba se nade mnou vznášela nadále.

„Víš, co chci, děvenko? Pomstu," zasyčel mi do ucha. Trhla jsem sebou. Jeho slova mi ještě dlouhou dobu doznívala v hlavě.

„Pomstou se nic nevyřeší, jen se tím přivolá další utrpení," zkusila jsem mu to rozmluvit.

„Ale, ale, podívejme se, Lorenzo, máme tu filozofku. Vyšla jsi snad z Bible, nebo co?! Opravdu jsem ještě neslyšel nikoho, kdo by mluvil jako největší idiot na světě. A to jsem potkal mnoho lidí," obrátil se ma svého společníka.

„Doufám, že si to vyřešíte sami, ale já vám s tímhle nepomůžu. Je mi líto, takže tedy sbohem," znovu jsem se otočila na cestu pryč.

„Lorenzo! Ukaž našemu hostu, kde je jeho místo. Ještě není čas odejít, drahoušku," našpulil rty. Zavřela jsem oči. Přála jsem si, aby tohle byla jen podivná noční můra, ze které se ráno probudím nebo se znovu přitulím do Oliverova objetí. Chtěla jsem toho od života moc?

Přitlačil mě svým tělem ke zdi. Cítila jsem, jak se mi nepropracované cihly s ostrými hranami zarývají do kůže. Málem jsem zakřičela, chtěla jsem si vykřičet plíce. Možná bych tím přivolala pomoc.

„Ty mi pomůžeš a ještě mile ráda. Budeš prosit o slitování, dokud s tebou neskončím. Už jsi vyděšená?" přejel bříškem prstů po líci. Pod jeho dotekem jsem se vyděšeně třásla. Strach ze mě sálal na míle daleko. „Tak se mi líbíš. Jako vyděšená, bezmocná laň zahnaná do kouta."

„Co mám udělat, abych měla klid?" zvedla jsem k němu zrudlé oči. Neplakala jsem proto, že mě zahnal do kouta, ale proto, že jsem zklamala. Slíbila jsem si, že už nikdy nedám najevo svůj strach. Slíbila jsem si, že už mě nikdo nikdy nedonutí pochybovat o mé vlastní osobnosti a o mých činech.

„Peníze, hodně moc peněz, ty si zjistíš, jak si je obstarat. A Oliver, s ním si přejeme popovídat opravdu nejvíce. Taková slavná osobnost, stejně jako jeho sestra Cisanella, ta proradná mrcha."

„Ne, prosím... Neberte mi nikoho. Peníze seženu, ale nikdo jiný kromě něj už mi v životě skoro nezbývá," zabědovala jsem nahlas. Přiložil mi prst k ústům a tím mě umlčel.

„To mně taky ne. Přišel jsem o všechno, Nathalio. Nemyslíš, že bude fér, když si budeme kvit?" věnoval mi sladký úsměv. Zabodla jsem pohled do země. Teď už mi opravdu z očí vytékaly slzy. Jako křišťály dopadaly na špinavou zem.

„C-co když je neseženu? Jsem jen studentka."

„Ty si rozhodně poradíš. Jsi přece tak vynalézavá. A kdyby ne...," vytáhl přehrávač, na kterém zmáčkl tlačítko přehrávání.

„Thalio, prosím, pomoz mi! Prosím! Ne, ne, ne dost! To bolí! Přestaňte, prosím!" křičel dívčí hlas, ale poté jen tiše vzlykal a prosil o slitování. V němém výkřiku jsem otevřela rty.

„Blue!"

OPRAVENO: 11.07. 2019