Sledovala jsem pár letících ptáků nad svou hlavou. Razili si cestu oblohou, nechávali za sebou jen rozčeřenou vlnící se čáru. Byli to rackové. Poznala jsem je, jakmile dosedli na nedalekou pláž. Ladně přistáli, ani zrnko písku při jejich dopadu neodlétlo. Jako ladné tanečnice, které touží po uznání, kdykoliv přijdou někomu na oči.

Odvrátila jsem se od okna. Všechno se zdálo mnohem růžovější, než doopravdy bylo. Mé rodiče pohltila prázdnota, z jejich smrti vyvstalo spousta dalších tajemství. Kolik neobjeveného mě ještě čeká, než doopravdy všechno skončí? Odhadovala jsem, že dost na to, aby mě to uvrhlo do nebezpečí. Už tak jsme jen tak tak unikli z náruče samotného dýmu.

Přejela jsem rukou po stránkách papíru. Připadaly mi strašně jemné jako pavučinka, ale opak byl pravdou. Ukrývaly v sobě hrůzné věci, jež se nikdy neměly dostat na povrch veřejnosti. Ale jak se zdálo, londýnským laboratořím to bylo jedno. Proč ukrývat něco, když s tím na Zemi vyvoláte neskutečný teror?

Zora ani Daniel o ničem netušili. Ani jsem jim to nehodlala prozradit. Žádný z nich by to nepochopil, i když vypadali, že přijmou a ustojí mnohem více, než jim jejich věk dovolí. Samozřejmě že kriminálky a detektivky zanechaly na Danielově životě pevnou stopu. Měl se o co opřít. S jeho pomocí by se možná tohle všechno dalo vyřešit. Stačilo jen zapátrat v jeho mysli. Dvě a dvě dohromady si spojil skoro vždy a hned.

I Zora to měla v hlavě v pořádku. I když i ona přišla o všechny ve svém životě, přijala to s chladnou hlavou. Nic jiného už ji z míry nevyvedlo. Kdybych jim to však všechno vyklopila, tahle malá zpráva by mohla otřást jejich životem. Všechny děti na svět kolem sebe pohlížely s nezkrotnou fantazií. Jak je ta jejich vyvinutá, mi stále vrtalo hlavou.

Snad možná něco dokázalo zabránit tomu, aby se na světě nerozhořel konflikt. Oheň. Ten vždy zničil všechno a všechny. Jeho plameny strávily už spoustu obydlí, připravily lidi o život. Plál nezastavitelně, bez bolesti, i když jeho oběti neskutečně trpěly. Ohnivý had škodil ve velkém měřítku.

Už jsem skoro přešla k plápolající svíčce na stole, než mě zastavil hlas v mém nitru. Šeptal tiše, jako by se bál, že něco zničím. Zněl plačtivě, ale i nekompromisně a rozhodně. Nutil mě k tomu, abych vyčkala, protože všechno má svůj řád a smysl.

Opravdu to chceš udělat? zaútočil na mé nejslabší místo, aby mě přemohl. Já se ihned naježila, protože je jen málo věcí, které si nechám líbit. Ale dirigování a sekýrování k nim rozhodně nepatří.

„Proč by ne?" odsekla jsem mu.

Hlas si povzdechl. Stejným tónem mě odrazoval od toho, abych se vydala po střední na svou cestu kolem světa. Chtěla jsem zažít nepřeberné množství dobrodružství, poznat taje světa, ochutit na jazyku aromatická jídla, kořeněné maso a sladké nápoje. Chtěla jsem létat v oblacích, cítit vítr v zádech, ale i zabořit nohy do teplé vody v tropech. To všechno se stalo mým snem. Potřebovala jsem to zažít, aby můj život nebyl stále nudný, stereotypní.

Protože to nechceš udělat, napomenul mě vítězně. Se zrudlou tváří jsem ho ignorovala a přiložila papíry přímo ke svíčce.

„Pořád si to myslíš, že to neudělám?" pozvedla jsem ironicky a tázavě obočí.

Pokud to uděláš, vytáhl svůj poslední triumf, tví rodiče nikdy nedojdou klidu. Nejprve nevěděli, co dělají, ale poté odešli. Snažili se o osvobození těch nevinných lidí. To proto nakonec utekli. V jádru byli pořád dobří, a ty to moc dobře víš.

Odklonila jsem ruku z dosahu svíce. Má pravdu. Zničila bych tak všechny jejich snahy, které dokázaly, i když toho není mnoho. Musím odpovědi na své otázky. Jen tak se všechno vyvine a osvětlí správným směrem. Možná se toho vyjasní více, než by kdokoli čekal. Ale za zkoušku nic nedám.

Z puštěného rádia na nočním stolku se pustila vánoční koleda. Vánoce jsou sice daleko, ale Daniel se na ně těšil vždy pár měsíců předem. Už do nich zbývají jen necelé tři měsíce. Když si to vlastně vezmete, jsou jen o lásce mezi bližnými a vzájemné pohodě a radosti, společně strávených chvílích. Malé děti čekají spoustu dárků, ty zlobivé uhlí nebo kameny. Ty naše se letošní rok odehrají opravdu chudě.

Zora nakoukla do ložnice. Její oči za závojem tmavých vlasů mě bedlivě pozorovaly. „Tak tady jsi. S Dannym jsem tě hledala," hupla v jedné minutě na postel. Komíhala nohama ve vzduchu a smála se. Její čirý smích naplnil radostí celou místnost. Byla tak čistá. Své utrpení v posledních dnech ani nevnímala.

„Co potřebuješ?" povytáhla jsem obočí. Zora se dala do skákání, až přeskakovala z jedné strany na druhou. Ve dveřích se objevil i Daniel, který se k její radosti přidal. Měla jsem z nich radost, protože je nic netrápilo. Dětství má být krásné, jedno z nejnádhernějších období života.

„Jak dlouho tu zůstaneme?" vypálil na mě Daniel svou rychlou otázku. Když to pronesl tímhle hlasem, očekával na ni okamžitou odpověď. Byl neústupný a neoblomný.

„A víte vy co?" napadlo mě něco. „Dnes večer odjíždíme tím nejpozdnějším vlakem. Oba dva si jděte sbalit všechno, co je vaše. Danny, připrav Montyho. Pojedeme vlakem do Londýna."

Jejich obličeje se rozzářily. Každý půlrok mě a Daniela rodiče brali do hlavního města Velké Británie, abychom poznali kulturu. Těšili jsme se jako malého děti, když se třeba cesta jen o týden odložila, vřelo v nás nedočkání, ale zároveň i vztek. Město je to překrásné, ale má i svou temnou stránku. Zahubilo spoustu lidí a možná se chystá zahubit i další, pokud je nikdo nezastaví.

Pustila jsem se okamžitě do balení. Věci mizely v batohu a ten se pomalu plnil, až mi nic nezůstalo. Pokud opravdu toužím po odpovědích, nezbývá mi nic jiného než je získat přímo u zdroje. Možná právě tam už se všechno rozhořelo, že ten plamen ani nejde uhasit. Jak to ale všechno zastavit, když už to vypuklo?

Nic, nic to nemůže zastavit. Když se skryješ ve stínech, třeba tě ušetří. Lidé lačnící po krvi tě hledají, rozlehl se v mé hrudi posměšný hlas, až jsem zatla ruce v pěsti.

Ne, ne, ne. Už se od ničeho nenechám odradit jenom proto, že mi to někdo přikazuje. Stačí, když se dám do pohybu a všechno skončí. Možná svůj cíl nenajdu, možná na něj narazím v příštím minutě. Je sice hloupost vydat se do největšího města právě teď, když mě všichni hledají, ale stejně mi nic jiného nezbývá. Umím se dobře skrývat, aniž by mě někdo objevil nebo třeba jen zahlédnul.

O pět hodin později, kdy slunce už dávno zapadlo a hodiny na každém rohu ukazovaly deset hodin. Vlak z nádraží odjížděl ve dvaadvacet hodin a padesát minut. Jeho rychlost nebyla moc velká, takže do Londýna dorazil někdy nad ránem okolo páté hodiny. Klíč jsme na recepci odevzdali bez zbytečných cavyků, i když se po nás majitelé ohlíželi dost zvláštně. Rozhodla jsem se, že si klíče od auta vezmu sebou, ale nechám ho stát pro jistotu na parkovišti u motelu.

„Kam to jdeme, Esmé?" zahalila se Zora hlouběji do své bundy. Celá se klepala, protože venku dnes panovala opravdu zima.

„Na vlak. Tam se jistě vyspíte," uklidnila jsem je.

Hastingské náměstí se krčilo na malém prostranství. Bylo postaveno z hnědých pálených cihel ve stylu art deco. Bílými posuvnými dveřmi dovnitř proudilo pár posledních opozdilců. Na jeho vršku se v nočním vánku třepotala britská vlajka. Usmála jsem se a strnule přešla k prodávajícímu lístky.

„Jeden celý a dva dětské do Londýna, prosím," požádala jsem ho. Sjel mě pohledem a odfrknul si.

„Je mi líto, milostivá, ale malý dětem lístek neprodáváme, když sebou nemají rodiče," odmávnul mě pryč.

„Ale pane, já mám rodiče," ukazovala jsem horlivě na postávající manželský pár v rohu, který se díval na hodinky a netrpělivě přitom podupával nohou.

„Tak dobře," zabručel nakonec. Při předávání lístků si mě pořádně změřil, než jeho pohled dopadl na mou fotku s nápisem Hledaná. Vzala jsem oba dva za ruce a vyrazila s nimi na nástupiště ve chvíli, kdy okolo přejel vlak. Schovala jsem se s nimi i s Montym, který zalezl pod sedadlo, do jednoho kupé. Vlak právě vyjel a my vyráželi přímo do srdce všeho. 

OPRAVENO: 09.02. 2020