Převalila jsem se na druhý bok. Odkryla jsem tak své tělo, které ovál studený vzduch. Nakrčila jsem čelo. Na těle mi naskočila husí kůže. Cítila jsem, jak se mi mrazivý vzduch zabodává do kůže.

Na to, že bude brzy konec září a podzim teprve začal, venku panuje velká kosa. Pootevřela jsem oči a přikryla se dekou. Do pokoje přes zatažené závěsy pronikaly slabé sluneční paprsky. Závěsy sice byly zatažené, ale okno někdo pootevřel dokořán. Objala jsem se rukama, abych ztlumila zimu, jež se mi drala pod deku.

Paprsky osvětlovaly manželskou postel v ložnici s bílo - modrým povlečením. Doputovaly až k pár fotografiím na stěně a obrazům od amatérských malířů. Při pohledu na stůl, který byl zarovnaný papíry a hromadou knih, jsem zavyla. Ani jsem se nepodívala na zavřený notebook, na kterém mě čeká vyplnit ještě mnoho testů a napsat plno esejí.

Celý pokoj byl laděn do modré barvy, protože ta barva mě uklidňuje. Připomínala mi Cissyiny oči, ale i safírově modré moře, které se koupalo v záři paprsků a ty na něm vytvářely zlatavé odlesky.

S touhle barvou jsem ale měla i špatné zkušenosti, protože hlubiny oceánu skrývají nejedno tajemství. Před čtyřmi lety jsem se o tom přesvědčila na vlastní kůži, když jsem se snažila osvobodit město od Nákazy. Oceán si vybral svou daň, když nakonec umožnil, abychom osvobodili stovky lidí. Jeden život si nechal pod hladinou. Zrovna ten její, i když si mohl vybrat kohokoli z nás.

Vstala jsem s dekou omotanou okolo sebe. Připadala jsem si jako kukla, která čeká, než přijde její čas, aby se mohla znovu rozvinout v překrásného motýla, který hraje všemi barvami.

Přiskočila jsem k oknu. Okenice o sebe zuřivě třískaly. Venku vál vítr. Proháněl se v korunách stromů a ohýbal je skoro až k zemi. Zavřela jsem okno. Měla jsem co dělat, aby se mé křehké tělo nesvalilo na podlahu v ložnici. Dnešní den začíná opravdu pěkně.

Naproti domu, ve kterém se nacházel náš pronajatý byt, byl i park se spoustou zelení. Když jsem chtěla být sama, vzala jsem si deku, knihu nebo mobil s hudbou a položila se do stínu stromů. Okolo mě zurčela fontána v jezírku s lekníny. Všechny mé starosti odnesl čas jako tekoucí voda.

Právě teď se v parku procházeli rodiče s chlapečkem a holčičkou. Ti dva se honili za jejich psem. Nemohlo jim být více než čtyři roky. Sledovala jsem jejich bezstarostnost. Sama jsem si přála takové dětství, ale ne vždy mi osud přál. Většinou jsem žila ve strachu z toho, jak se vyvine další den a kde příště znovu udeří Nákaza. Pořád jsem se třásla, neustále se ohlížela za roh nebo pohled klopila k zemi.

Když mě ten den přepadl dým, strachy jsem skoro ani nedýchala. Pomalu mě omotával a lapil do svých osidel. Před očima se mi míhaly poslední chvíle a vzpomínky z mého života. Přehrávala jsem si nejšťastnější a smutné okamžiky, ale i chyby, kterých jsem litovala. Neudobřila jsem se s Blue, Tory mě zradila.

Tory, její jméno mě pořád bolestně bodalo u srdce. V poslední době jsem se snažila eliminovat veškeré věci, jež mě s ní jakkoliv spojovaly. Ale ne všechno jsem vyhodila. Vzpomínky stále zůstaly. Nešlo je jen tak vymazat ze života, i když bych chtěla. Můžu se je snažit pohřbít, ale nezapomenu. Stále budou čekat v hluboko v mém nitru.

Přešla jsem ke skříni, abych si na sebe něco natáhla. Vytáhla jsem bílo černé tričko s pruhy, červeným kardiganem a džínami. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné.

Přes zavřené dveře do pokoje vnikly zvuky kroků z kuchyně. Někde tam řinčela i konvice a na pánvi syčela míchaná vajíčka. Pootevřela jsem dveře, abych viděla, co se to vlastně děje v kuchyni. Bála jsem se toho, že by nově vymalované zdi skončily obarvené od červené šťávy.

Oliver se po kuchyni míhal jako šmouha. Přivřela jsem oči. Něco se mi na tom nezdálo. Většinou jsme se kuchyni oba dva vyhýbali jako čert kříži, aby ani od jednoho z nás neutrpěla totální škodu. Ale jak se zdá, tak dnes se rozhodl, že svou nedokonalost pokoří.

Po špičkách, abych ho nevyplašila a nezpůsobila tím tak, že naše kuchyň nakonec vybouchne, jsem se proplížila k jídelnímu stolu. Ve vzduchu se vznášela nasládlá vůně chleba a máslových croissantů. Sebrala jsem jeden ze stolu, ulomila si z něj kousek a strčila si ho do pusy.

„Vyspala ses dobře? Nebo ses těšila na jídlo?" mrkl na mě, ale od smažených vajíček hlavu nezvedl. Odstrčila jsem židli a posadila se na ni.

„Odkdy ty vaříš... Může za to snad moje přítomnost?" odpověděla jsem na otázku otázkou. Kuchyní se táhl jeden velký povzdech. Pomalu jsem ho zřejmě svými slovními hříčkami doháněla k šílenství.

„Nastane vůbec někdy den, kdy mi odpovíš bez toho, aniž bys mě takhle provokovala?" podíval se na mě od sporáku. Ohnula jsem ret. Shlížel na mě svým intelektuálním pohledem, jako že mě to jednou všechno přestane bavit. Vyplázla jsem na něj dětinsky jazyk. Otočil jsem se na chvíli k oknu. Dovnitř prosvítaly sluneční teplé paprsky a obarvily tak hnědé listy na parapetu dozlatova.

„Teď vážně," založila jsem si ruce na hrudi. „Co máš vlastně za lubem?"

„Až dojíš svou porci snídaně, najdeš svou odpověď," mluvil v hádankách. Postavil přede mě čaj s podšálkem. Pod šálkem ležely dva podlouhlé papíry z lesklého materiálu s obrázkem modrého letadla. Pootevřela jsem pusu. Zaskočilo mě jeho jednání. Myslela jsem, že si nic netajíme a většinu si sdělujeme.

„Letenky z Liverpoolu do Birminghamu?" vypravila jsem ze sebe zaškrceně. Před očima jsem viděla mžitky. Najednou jsem měla stažené hrdlo, nemohla jsem dýchat a zachvátilo mě horko. Přiskočila jsem k oknu a otevřela ho dokořán. Lačně jsem vdechovala, kdyby mě někdo od něj odtrhl.

„To je... nečekané, zvláštní a vyloučené," zalapala jsem po dechu. Do Bickerley jsem se nevrátila schválně. Raději jsem se z rodného města utekla, než abych čelila drastickým vzpomínkám a pařátům natahující se smrti. I když všechno dobře skončilo, pořád se ve vzduchu vznášela pomsta, protože jsme z toho všichni vyvázli tak snadno. Dopadlo to pohádkově.

„Myslel jsem si, že budeš nadšená. Vidím na tobě, jak jsi unavená. Máš kruhy pod očima. Co takhle malá dovolená?" navrhl mi s úsměvem. Propálila jsem ho nerudným pohledem.

„Ne. Do Bickerley se už v životě nevrátím," procedila jsem mezi zuby. Otočila jsem se na patě a chystala se odejít z místnosti. Považovala jsem tuhle debatu za ukončenou. Ale jeho hlas mě zastavil.

„Jak dlouho jsi neviděla rodiče?" pozvedl obočí. Trhla jsem sebou.

„Stavily jsme se tam tohle léto a všechno tam na mě působilo klaustrofobicky," zvýšila jsem hlas.

„Blue jsi neviděla tak dlouho... Mluvila jsi s nimi vůbec někdy?" mluvil pořád klidně. Jeho dotěrné otázky mě doháněly k šílenství. Tohle téma jsem nesnášela.

„Víš proč?! Protože mi její hlas připomíná, co všechno kvůli mě musela vytrpět. To já jsem žila, to mě Nákaza nechala být. Musela jsem pozorovat, jak leží v kómatu a dýchá na přístrojích!" křičela jsem.

Chytl mé ruce do dlaně. „Proč jsi tedy odešla na univerzitu? Jistě tě potřebovala."

„Ty jsi se v tu dobu na nic nevyptával a já jsem potřebovala odejít. Ty vzpomínky a bludy mě pořád pronásledují. Chci se zbavit svého břemena. Žiju ve strachu, pořád se otáčím za sebe. Potřebovala jsem utéct daleko a zapomenout na vše," zašeptala jsem.

Vytrhla jsem se mu a vstala. Neklidně jsem přecházela po kuchyni. Do Liverpoolu jsem se odstěhovala ze dvou důvodů. Přála jsem si vystudovat. Celý život jsem si přála odejít z města, svobodně žít, dělat to, co mě baví. Když se mi ta možnost naskytla, chopila jsem se jí. A za druhé mi to všechno připomínalo to, jak lidé trpěli.

„Ale ty," namítl, „nemůžeš celý život utíkat, Thalio. Jednou se musíš otočit a čelit svým problémům čelem. Pamatuješ na jeden citát? Život je boj, tak bojuj."

„Já už jsem svůj boj vyhrála. A konečně jsem všechno po dlouhých letech získala pod kontrolu a nehodlám na tom nic měnit," pronesla jsem chladně.

„Přestaň mít svůj život pod kontrolou. Musíš být nejistá z toho, co tě vlastně další den čeká, jinak tě nikdo nepřekvapí. To je na životě to kouzelné. Neomezené možnosti a překvapení."

„Můj život je jako jedna horská dráha! Stoupám nahoru a nebo brouzdám v chladné vodě, která mě jednou pohltí. O tenhle život nestojím. Takže do Bickerley nepojedu. Na podzimní prázdniny jsem si sehnala brigádu. Moc děkuji za tvou ochotu," pronesla jsem kousavě.

„Aspoň to zvaž. Za zkoušku nic nedáš. Pokud ti nepomůže návrat domů, už se do města nikdy nevrátíme. Slibuji. Jen jednu návštěvu..."

„Ne, díky. Víš, co je na všem nejhorší? Že jsem možná vyhrála bitvu, ale válka stále pokračuje. Všechno se má snahu vrátit do starých kolejí." 

OPRAVENO: 10.07. 2019