Všechno se seběhlo hrozně rychle. Ani jsem nic nepostřehla. Rosa, má dlouholetá kamarádka a osoba, které jsem věřila jako jedné z mála, si vložila do úst bílý prášek. Všichni čekali, než se během pár minut zhroutila na zem. Do očí se mi natlačily slzy. Nemohla jsem s tím nic dělat, Rosa umírala, rozhodla se pro to sama.

Oliver ke mně rychle přiskočil. Během toho mi chtěl rozvázat povolená pouta a osvobodit mě. Ani jsem to od něj nečekala, ale přitáhl si mě do pevného objetí. Zabořil mi hlavu do vlasů a křečovitě mě svíral. Vydržela jsem tak stát minutu, než jsem ho od sebe odstrčila a klekla si ke zhroucenému tělu Rosy.

Slzy mi jako křišťály stékaly po zaprášené tváři. Položila jsem si její hlavu do klína a broukala si starou ukolébavku, kterou mi rodiče zpívali před spaním. Nedokázala jsem jí opustit po tom všem, co udělala. Pořád to byla moje kamarádka a někde na dně jejího srdce se schovávala ta stará Rosa, jež mi sdělovala všechny novinky.

Brzy nastaly křeče. Třásla se po celém těle. Dech se jí střídavě zastavoval, ale poté se znovu rozeběhl. Dýchala zrychleně. Zažívala silná muka a já jí nemohla ulevit. Už nedýchala. Pravidelný tep jejího srdce ustal. Rozvzlykala jsem se naplno.

„Jsi jako pták, Roso. Tvoje duše čeká, než jí otevřeš brány, aby mohla vylétnout ze zlaté klece." 

OPRAVENO: 12.04. 2020