Stála jsem před osudným místem, kde před několika desítkami let všechno začalo. Krev se mi vařila v žilách, takže bych nejraději odtud utekla. Ale už se nic nedalo vrátit zpět, takže jsem raději zůstala na místě a zírala na rozlehlou budovu, jež se tvářila nedotčeně. Na nebezpečí v ní poukazovala široká zašlá tabule před širokým parkovištěm.

Tady se denně vytvářel teror. Mladí, ale i staří laboranti zkoumali nově vytvořené látky, vyvíjely silnější verzi dýmu, aby ovládli celý svět. Hitler by tohle označil za neuvěřitelný pokrok, jeho nepřátelé by se před ním třásli, když by jim vyhrožoval tímhle. Nikdo by se už neprobudil, pokud by nechtěl. Světem by zavládla panika, nikdo by už nebyl v bezpečí. Pod svou železnou rukou by si během malé chvilky podmanil celý svět, aniž by se nějak snažil.

Budova se tvářila neškodně. Moc aut okolo ní neprojíždělo, protože se laboratoře nacházely v odlehlejší části Londýna, na kraji města, kde se v ulicích jen prášilo. Nikdo sem nezavítal, takže se projekt udržoval utajený. Z její čistoty mi přebíhal mráz po zádech. Skrývala v sobě více, než by si kdo mohl představit.

Byla tvořena z podivného lesklého materiálu s nádechem do kovově modré. Od prostorných širokých oken s výplňkou ze skla, se odrážely sluneční paprsky. Budova mě působila jako skvost moderní architektury. V ranním podzimním slunci se blyštěla jako diamant. Celé laboratoře, ale i parkoviště kolem dokola obklopoval úchvatná zeleň, perfektně zastřižená, ani centimetr s keříků nepřečuhoval. Tohle se jevilo jako známky života.

Někdo tady musel být. Stromy se by se jen tak nezastříhávaly samy. A díky tomu, že laboratoře zkrachovaly před čtyřmi lety, tak by to zde vypadalo daleko jinak. Příroda si nerostla svým divokým tempem. Nikde jsem neviděla trnité šlahouny a ani vysoká stébla trávy chvějící se ve větru. Vše se zdálo perfektní, jako by postávala před budovou velmi silné firmy, která se udržovala na vrcholu žebříčku. Její klasický život se stal symbolem luxusu.

Víš, co to znamená? našeptával mi tichý hlásek v mé hlavě. Zněl přidušeně, ale hluboko v něm se skrývala i naděje, která se mi usídlila na na dně mě samotné. Stále jsem věřila, že tady někoho najdu. Nemůže to být ztracené, protože to potřebuju vyřešit, abych mohla dál klidně spát. Další nečekaný útok jistě přijde co nejdříve a já jsem si zatím neposkládala všechna důležitá vodítka dohromady.

Zatáhla jsem za jednoduché dveře s oprýskaným nátěrem. Pokud v místnostech stále někdo sídlí, jistě by neočekávali, že si to tam nakráčím zadním vchodem. Tudy také museli odcházet zpět, aby je nikdo nezahlédl. Tajní a nikým nepronásledováni. Laboratoře si opět žily svůj vlastní život.

Úzkými chodbičkami jsem procházela okolo několika dveří. Dřevěné dveře za sebou nic neskrývaly. Poznala jsem to podle navršených krabic okolo nich, takže sloužily jako sklady. Jedny z nich jsem otevřela. Našla jsem za nimi místnost plnou krabic, různých starých zkumavek, zaprášených brýlí, ale i lahviček s chemikáliemi, jež vykazovaly známky prošlosti.

Kdybych mohla, nejraději bych přímo na místě všechno rozbila. To však nešlo. Někoho bych na sebe jistě upozornila. Na chodbách jsem sice nikoho nezaznamenala, ale to neznamenalo, že se po laboratořích nikdo nepohybuje. Cítila jsem něčí přítomnost, jak se mi pomalu plouží za zády, krčí se podél stěn. Vzduch okolo vibroval cizí energií, ze které mi vstávaly vlasy na zátylku. A potom...

Za oprýskanými dveřmi se ozýval šramot a šum. Okolo dveří právě klapaly něčí boty na vysokém podpatku. Dva lidé se zasmáli a deset dalších jich tlumeně mluvilo, aby je nikdo nezaslechl. Za dveřmi ležel skrytý utajený svět, čekal jen na své prozrazení. Nikdo z nich zatím netušil, že je za dveřmi poslouchá dívka, jež jim zničila celý život. Jistě by mě zaživa stáhli kůže, kdyby se o tom dozvěděli.

Jak ale utajit svou identitu, aby nikdo z nich nerozeznal pravou Nathaliu Dansonovou? Každý z nich mě znal. Mezi tím vším šumem jsem slyšela zašeptat své jméno. Následoval proud slov a poté další dvě jména. „Ubohá Ella s Jonathanem, ať odpočívají v pokoji. Nedokážu uvěřit, že zrovna oni dva..." zněl hlas smutně. „Snad se jejich dvě děti najdou. Esmé s Danielem jsem viděla jen jednou, ale podle všeho vypadali jako neuvěřitelná zlatíčka..."

Uchechtla jsem se. Nechápala jsem lidi, co sotva někoho zahlédli, a oni už si o něm myslí všechno možné, i když doopravdy se chová jinak. V našem městečku jsem pár takových potkala. Většinou jsou to holky. Jejich rodiče si o nich myslí, že jsou svaté. Ale pod nakroucenými lokýnkami, zjevem andílka a panenkovskýma očima se schovává jen manipulativní mrcha. Takhle vypadala Tory.

Na každém jí záleželo, v lidech viděla jen to dobré, na svět se dívala skrz růžové brýle. Nikdy si jen nesundávala. Za naše přátelství by strčila ruku do ohně. Ale nakonec všechno dopadlo jinak. Z věrného přátelství, když jsme si přísahaly až za hrob, skončily jen trosky. Už nikdy nic takového znovu z popela nepovstalo. Já i ona jsem to pohřbily, než se naše přátelství znovu zrodilo.

Každá na tom neseme svůj podíl viny. Dříve jsem ze všeho vinila jen ji, dnes to však vidím jinak. Nesu si na tom svůj podíl. Možná, že kdybych se jí otevřela, sdílela s ní své pocity, třeba bych zabránila pádu. Ale ne. Jen jsem slepě hleděla na sebe, nic jiného mě nezajímalo. Zavírala nad tím oči, jistě doufala, že to jednou skončí a já k ní získám jiný přístup.

Ale ohledně její osobnosti mi stále více věcí vrtalo hlavou. Její rodina se ve městě objevila z ničeho nic. Podle dostupných informací věděla něco, co přede všemi skrývala. Tvářila se jako tuctová holka, jež se zajímá jen o školní drby a kluky. Občas mívala ty své slabé chvilky, když hleděla skrze mě někam do dálky. Blábolila nesmyslné věci, zmínila se o vyhoštění, Nákaze, ale i tajném projektu.

Kolečka v hlavě se mi začala mechanicky otáčet. Všechno mi rázem seplo. Tory pocházela odsud. Její rodiče museli spolupracovat na vývinu lepší verze Nákazy, jinak bych si to nedokázala vysvětlit. Často o mně věděla i věci, které jsem jí nikdy neprozradila. Šeptala tlumeně, jako by se bála, že by ji někdo zaslechl a odvedl zpět, aby ji potrestal. Její řeči o vyhoštění znamenaly to, že je odsud vykázali. Její rodina někoho zradila.

Hlasy za dveřmi pomalu utichaly. Teď je ten pravý čas. Zprudka jsem otevřela dveře, které narazily do protější zdi. Ozvala se rána a tříštění. Někomu z rukou upadla skleněná ampulka. Deset párů očí na mě šokovaně upíralo svůj pohled. Nezdálo se jim divné, že nějaká malá holka si prorazila cestu do laboratoře. Všichni se zajímali o to, kdo jsem.

„Nathalia Dansonová, má stará známá," usmíval se na mě člověk, kterého jsem poznala před měsícem. Ruce roztáhl v širokou náruč, jako by mě chtěl sevřít v náručí. Zběsile jsem před ním couvala a oči zúžila do úzkých štěrbinek. Jeho úsměv povisl, přesto však neztrácel svou jiskru v oku.

„Chci mluvit s vedoucím laboratoří," poručila jsem mu prudce. S ohrnutým rtem přikývl, ale jinak nezareagoval. Choval se jako hodný beránek nebo koťátko, které bych si mohla pohladit.

„Tak pojď se mnou. A vy ostatní se vraťte do práce," přikázal jim. Vedl mě teď prostornými chodbami, do kterých svítil dostatek světla. Zaklonila jsem hlavu a užívala si sálající teplo na své tváři. „Vlastně bych ti měl poděkovat, když jsi odtamtud Olivera odvedla.

Bez tebe by se nic z tohohle nestalo. Měla by sis poděkovat. Já se to však za tohle hluboce klaním a děkuji ti. Nevědomky jsi obnovila naši práci. A my zase bojujeme za to stejné. A to všechno jen díky tobě. Mám zase práci, která mi vyrovnává ztrátu matky."

„Nech si to blábolení," vyštěkla jsem na něj, až se sám stáhl. „Nestojím o tvé uznání. To bych raději skočila z okna, někde se zahrabala. A tvůj hlas si nepřeji už nikdy slyšet!"

„Jen se neboj, Nathalio, brzy změníš svůj názor, až ji uvidíš. Její vnitřní síla tě ochromí, až ti nezbude nic jiného než spolupracovat. Raději se na to připrav, protože ani tvůj zpropadený Oliver tě před ní neochrání. Ona tě uhrane. Zapleteš se do jejích osidel a už není návratu. Smiř se s tím," zachechtal se hrozivě.

„Nepodvolím se nikomu!" hrdě jsem zvedla bradu.

Věnoval mi vědoucí pohled, který mnou projel jako blesk. Už pomalu otevíral dveře. Pracovna za ní vypadala luxusně. U okna stála žena s dlouhými havraními vlasy, které na několika místech protkaly stříbřité šediny. Její tyrkysové oči na mě zkoumavě hleděly, rudé rty roztáhla do přívětivého úsměvu, za nímž se však schovával mráz a led. Co bylo nejhorší, znala jsem ji, mluvila jsem s ní. 

OPRAVENO: 10.04. 2020