Bloudili jsme Londýnem bezmála den. Žádná nápověda k nám stále nepřicházela, takže se hledání Nathalie Dansonové zdálo ztracené. Nikdo z kolemjdoucích o ní neslyšel, jako by se sama propadla do země. Zdálo se mi to divné, ale pokud sem teprve přijela, tak možná i pravděpodobné.

Daniel sténal hlady a Zoře se únavou klížily oči. Nikdo z nás toho za den moc nesnědl, protože jsme pokaždé bloudili v uličkách. Oslovila jsem dokonce i jednoho bezdomovce, ale ani on si ničeho nevšiml.

„Esmé, já mám hlad," zatahal mě Daniel už po několikáté za bundu. Díval se na mě svýma psíma očima. I Zora na mě upřela svůj prosebný pohled, abychom se aspoň na chvilku zastavili. Nebyla jsem jim schopna nic odepřít, ale každou zastávkou ztrácíme čas.

„Tady," podala jsem každému z nich část plněné bagety. Zora opatrně žvýkala, ale Danny si housku nacpal do pusy celou, takže na chvíli mlčel. Vytáhla jsem si z kapsy svůj telefon a zkontrolovala trasu, jestli jdeme dobře.

Vyhledávač mi vyhodil jen jednu londýnskou laboratoř, která se nachází v centru města. Vyráběli v ní různé léky, takže jsem dost pochybovala, že se jedná o tu správnou. Proč by si někdo nechal evidovat tajnou laboratoř do záznamu, když je projekt tajemstvím?

Mobil zavibroval. Povzdechla jsem si a vytáhla ho z kapsy. Po zádech mi přebíhal mráz, když jsem četla obsah zprávy. V dálce děsivě odbíjely hodiny. Jedna, dva, tři. Náš tajemný neznámý o sobě už dlouho nedával vědět, takže teď se znovu objevil na scéně. Stále mi vrtalo hlavou, kde vzal číslo mého telefonu a odkud věděl, kdo jsem, ale teď vypadal užitečný. Zpráva zněla jasně a přesně.

Hledáš někoho známého? Ten někdo sice nestojí před tebou, ale najdeš ho na téhle adrese. Možná se ptáš, proč ti pomáhám, ale občas je prostě doba na dobré skutky. Navíc dnes je tak krásně, jako by ses každým krokem přibližovala k mému odhalení. Uvidíme, kdo koho chytí dříve, drahá.

Už zase neznámý vyhrožoval, ale ne tak úděsně jako jindy. Pod zprávou jsem našla odkaz na jeden byt v Londýně, kde se podle všeho právě nacházela Nathalia Dansonová. Byt ležel kousek od nábřeží Temže, ale cesta odsud tam trvala bezmála půl hodiny. Navíc se za chvíli opět začne stmívat, takže bych si asi měla pospíšit co nejdříve.

„Kam to jdeme?" ozvala se Zora, když jsem už poněkolikáté změnila směr naší chůze.

„Tam, kde najdeme odpovědi, Zoro," dala jsem jí odpověď, která nic neprozradila, ale uspokojila její zvídavé otázky.

„Já chci jíst," zanadával Daniel.

„Jedl jsi před chvílí, Danny, takže to musíš vydržet aspoň na chvilku," utla jsem jeho řeči.

Na hlavy nám dopadaly těžké provazce vody. Z temných mraků se rozpršelo. Slunce zalezlo za ně, už dnes ven vyjít nechystalo. Jen deštník nás skryl před nepřestávajícím lijákem. Voda stékala všude po silnicích, ale i chodnících. Každý se schoval někam, kde mu to přišlo bezpečné nebo utíkal domů, aby se mohl zavrtat do teplých peřin. Na mě však už nic takového nečekalo, takže jsme rychlým tempem pokračovali dál. Nohy mě pekelně bolely a pod bundu mi zalézala mrazivá zima.

Domy se okolo nás měnily na honosnější. Sledovala jsem je závistivým pohledem. Někdo si teď sedí v teple domova se svou rodinou. Já o takovou možnost přišla. Nákaza mi vzala oba dva rodiče jako mávnutím proutku. Nemohla jsem je ani pohřbít. Nerozloučila jsem se s nimi, prostě zmizeli. Ani jsem netušila, kam odvezli jejich těla ani co se stalo s ostatními.

Jen jsem chránila sebe a Daniela, abychom měli aspoň svůj holý život. V tomhle světě se jednalo jen o jedno. Ten nejsilnější přežije, ostatní měli prostě smůlu. Neubránili si svůj holý život.

Podle navigace jsme právě dorazili před místo, kde přebývá Nathalia Dansonová. Podle instrukcí jsem měla zazvonit na zvonek s jiným jménem. Takže z toho vyplývalo, že byt nepatří jí, ale někomu úplně jinému. Ona v něm jen bydlí.

„Co tady děláme?" nakrčila Zora nechápavě obočí.

„Jen někoho hledáme, Zoro, neboj se, bude to v pořádku," ujistila jsem ji se skousnutým rtem.

Z toho všeho jsem se i já cítila nesvá. V břiše mi všechno ohlodával zub času a srdce bilo jako splašené. Jedním rychlým pohybem jsem stiskla zvonek. Ozvalo se nepatrné zadrnčení a ze sluchátka vycházel mužský hlas.

„Přejete si?" zazněl hlas.

„Hledám Nathaliu Dansonovou. Podle mých informací bych ji měla najít zde," sdělila jsem muži prostě.

„Kde jste sebrala to jméno? Kdo jste zač?" zaútočil na mě hlas.

„Esme Bellová. "

Dveře se s cvaknutím otevřely. Stoupala jsem po točitých schodech s dětmi v závěsu. Oba dva se se zájmem otáčeli okolo sebe. Zora vypískla, když zahlédla růžovou kliku, a zachichotala se. Odhadovala jsem. že tady bydlí jenom ti bohatí, co plýtvají penězi, mají jich dost na rozhazování. Naši rodiče až moc šetřili, takže jsem se naučila být skromná. Dovolila jsem si to jen v případě, když jsem přemýšlela o svém snu procestovat celý svět.

Nakonec jsme skončili před naleštěnými dveřmi, které otevíral černovlasý mladík, asi o čtyři roky starší než já. Prohlížel si mě dost nedůvěřivě, ale já jsem mu pohled s chutí oplácela. Jeho oči se přimhouřily, ale trochu roztály, když si všiml choulící se Zory a Daniela po mém boku. Jedním prudkým pohybem nás zatáhl dovnitř a přibouchl dveře.

„Dcera Elly a Jonathana Bellových?" vypálil na mě ostře. „Proč jsi přišla hledat mou přítelkyni? Co jí chceš?"

„Jen si s ní promluvit," bránila jsem se.

„Fajn, ale o nic se nepokoušej. Thalia se za chvíli vrátí, takže zůstaň tady," zavřel za námi v místnosti dveře.

O pár minut později jsem zaslechla hádající se hlasy. Jeden ženský a druhý mužský. Křičeli na sebe v záchvatu vzteku, ale i nenávisti. Nepochopila jsem, o co se jednalo, ale navzájem si strašně ubližovali. Zařekla jsem, že tohle nikdy neudělám. Občas slova zraňují více než třeba činy. V jejich případě to však platilo dvojnásobně.

Oba dva se uklidnili. Dveře se pomalu otevíraly. Zora s Dannym se přitiskli blíže ke mně, jako by se všech na světě báli. Oba dva jsem je stiskla za ramena. Tohle gesto mě jakou malou dokázalo utišit, když jsem vyváděla jako šílená. Táta si mě posadil na klín a několikrát mi stiskl rameno, dokud ze mě všechen vztek nevyprchal.

„Kdo jsi?" prohlížela si mě zmateně dívka s kaštanovými vlasy. Mistiria měla pravdu, opravdu jsme se navzájem trochu podobaly, ale ona byla o čtyři roky starší než já.

„Esme Bellová," představila jsem.

Její oči se rázem rozzářily. „To jsi ty! V laboratoři jsem o tobě slyšela pár řečí. Hledají tě všichni, ale zároveň se bojí i o své životy. Někdo na ně prý útočí za účelem pomsty. To tvoji slavní rodiče padli jako mrtví. Všichni za ně truchlí."

„Nepřišla jsem kvůli nim, ale kvůli tomu, co se stalo v našem městečku. Nejsem žádný výstavní kousek, aby na mě všichni poulili oči," ohradila jsem se.

„Tak proč jsi tady a neutekla jsi do bezpečí?"

Otevřela jsem pusu a dala se do sálodlouhého vyprávění. 

OPRAVENO: 12.04. 2020