Věděl jsem, že mě sleduje.
Tehdy jsem si myslel, že jsem mu utekl. Mýlil jsem se. Kdybych ho tehdy nepotkal...
Poslední částí ulice jsem se rozběhl. Jeho kroky byli slyšet těsně za mnou.
Tehdy jsem doufal, že ho už nikdy neuvidím. Proč jsem byl tehdy tak naivní...? Kdybych mu tehdy neotevřel ty dveře...
Okamžitě jak jsem přišel domů jsem za sebou zamčel a vyběhl nahoru do pokoje a zabarykádoval se.
Tehdy jsem nevěděl, že ho nic nezastaví...
Zamčel jsem se v pokoji a zabarykádoval dveře. Schoulil jsem se v nejtemnějším koutě místnosti. Uslyšel jsem otáčení klíče v zámku...
Proč jsem mu tehdy věřil? Proč jsem mu tehdy otevřel?
Hlavní dveře dole v hale se se zavrzáním otevřely. Vtom se ozvalo skřípění schodů a ozvalo se:
,, Vydrž, už si pro tebe jdu." A ozval se děsivý smích. Tehdy jsem si myslel, že mě jen znovu přišel postrašit. Proč jsem tehdy nevěřil svým rodičům?
Dveře se pomalu začaly otevírat. Dveře odsunovaly zátarasy, které jsem za ně umístil. ,,Já jsem tě varoval." Ozval se bratrův hlas. Ano, slyšíte správně. Byl to můj bratr. Začalo to takhle:
Byl večer a já byl sám doma. Rodiče byli déle v práci. Mně bylo 20. Sledoval jsem detektivku a přemýšlel nad tím kdo je vrah. Napadali mě jen dva lidé, kteří by to mohli být.
Z mého uvažování mě vytrhl až zvonek. Kdo by to mohl být? Ptal jsem se sám sebe. Nakonec jsem šel otevřít. Stál tam on. Tvrdil mi, že je můj bratr. Chtěl jsem mu přibouchnout dveře před nosem. Měl jsem být rychlejší. Vešel do domu a začal mi ukazovat různé testy nejen s jeho krví. Byly tam i testy s mojí krví. Neptal jsem se jak ji získal, věřil jsem mu.
Od té doby jsme se každý večer scházely v kavárně. Říkal mi co je nového a já to na oplátku pověděl jemu.
Jednou jsme se vraceli a já se rozhodl jít s ním kousek cesty k autobusu. Neměl jsem to dělat. Ze křoví vyskočili ozbrojení lupiči. Rozběhl jsem se pryč. Můj bratr již takové štěstí neměl. Volal o pomoc, ale já měl strach. Nepomhl jsem mu. Viděl jsem jak ho bijí, kopají do něj a já tam jen tak stál. Nechal jsem ho umřít v příšerných bolestech. Ochromený hrůzou jsem se rozběhl pryč. On byl ještě živí a já mu nepomohl. Slyšel jsem jak se rozběhli zabít i mě. Povedlo se mi dostat domů a zamknout dveře. Mlátili a kopali do nich. Naštěstí to dveře vydržely. Mou záchranou byla až policie, která je zatkla za rušení nočního klidu a po mojí výpovědi i za brutální vraždu.
Vždy když jsem šel v noci domů, jsem za sebou slyšel bratra volat o pomoc a poté i jeho kroky. Nikdy se ale neodvážil jít až k mému domu, tedy až do dneška.
Pomalu se ke mně blížil ,,Už budeme pořád spolu. Budeš cítit to co já. Tu bolest a osamělost." Až teď jsem si všiml věcí které drží v ruce a táhne je za sebou. Byla to rozpáraná těla mých rodičů. Neměli oči, ani ruce, či jakékoliv jiné končetiny. Bylo to odporné. Ta krev byla všude. Bratrovi oči se zaleskly hněvem a pomstou. Podíval se na mě a řekl ,,Nemusel jsi takhle dopadnout..."