Když si vzpomenu na naše začátky společně s ní, musím se zasmát. Vždy jsme byly přátelé a jen se popichovali, respektivě spíš jen já ji, ale nikdy bych nevěřil, že se zblížíme.

Bylo to tak nevinné, ale úžasné. Seděla jak jinak než v knihovně a potřebovala se učit na zkoušky. Já jako obvykle jsem si z ní dělal srandu, že jestli se bude takhle dál učit, bouchne ji brzy hlava. Byla v obličeji rudá naštvaností, ale zároveň byla tak roztomilá. Nikdy jsem se na ni nedíval jinak jak na kamarádku, ale teď jsem v ní viděl něco jiného. Možná je to tím, že s Ronem nevycházela tak jako dřív a neměli mezi sebou už žádné pouto. Měl jsem možnost nahlédnout k ní jinak jen jen pouhý přítel po jejím boku.

Byla naštvaná a bouchala do mě, protože jsem ji v poslední době provokoval víc než obvykle. Chytl jsem ji za ruce a díval se na ni, ona se uklidnila, její tep byl rychleji a její tváře nabrali několika odstínami růžové. V jejich očích jsem viděl neunost, křehkost a nádhernou bytost. Zkusil jsem to. Naklonil jsem se a políbil ji. Neprotestovala a celá se mi odevzdala.

Ze začátku to nebylo tak lehké, pořád mi říkala "to je jen tvé chvilkové poblouznění", jenže já to tak neviděl. Já se cítil najednou šťastný a plný naděje v lepší dny.

Po malinku, ale jistě jsme se scházeli víc a víc. Mezi námi bylo větší pouto a každém dnem rostlo a rostlo.

Každým dnem jsem se citil šťastnější, naplněnější a poprvé.. Jsem se zamiloval. Netušil jsem, že do ní, do knihomolky se kterou po většinu času byla nuda, ale myslím si, že potřebovala k sobě někoho jako jsem já. Kdo v jejím životě vnese trošku smíchu a povzbuzení.

A když se to mělo všem říct, oba jsme byly vyklepaný a báli se, ale řekli jsme si, že přes všechno budeme spolu a zvládneme to.

Řekli jsme jim to a překvapivě to vzali lépe než jsme oba čekali. Ron semnou pár dní nemluvil, byl naštvaný, ale nakonec se přes to překonal.

Po škole jsme začali spolu bydlet a plánovat společně budoucnost. Byla do všech plánu tak nadšená, že mi to dělalo obrovskou radost.

Proto když už jsme byly v takovém stádiu, tak jsem se rozhodl udělat to největší rozhodnutí, které jsem dosud udělal.

Přichystal jsem všude svíčky, její oblíbené květiny a hudbu. Nejsem a nebyl jsem ani nikdy na romantiku. Vlastně jsem ji ani nikdy nepoznal.. Ale.. Snaha se cení ne?

Odemykání dveří. Už je tu. Měl jsem v krku obrovský knedlík, nervozita projela celým mým tělem.

"Ahoj miláčku, jsi dnes přišel dřív z práce?.. A co to je?" nevinně se zasmála. Ví že já a romantika nejsme dobří přátelé.

Klekl jsem si. Nadechnul jsem se a spustil jsem.

"Hermiono, vím, že nejsem ten nejlepší kluk na světě, nemám všechno, co by sis přála, nejsem možná ani takový, jakýho by sis mě přála, ale mohu ti slíbit, že já udělám vždy všechno proto aby si byla šťastná, aby si měla cokoliv budeš potřebovat a chtít. Aby jsme se měli krásně a slibuji, že se semnou nikdy nudit nebudeš. Hermiono, staneš se ženou jednoho nenapravitelného vtipálka? " až teď jsem vydechl. Ona na mě koukala svýma úžasnýma očima a já mě bouchalo srdce jako o závod.

"Vezmu si Te Frede. Vezmu si tě celého a vím, že jedině s tebou budu šťastná" usmála se a já ji ihned šel obejmout. Jsem tak šťastný. Úplně se mi ulevilo.

"A je tu ještě jedna věc, kterou ti ale chci říct já"

"Povídej" pobídl jsem ji a čekal na to co mi chce říct.

"Čekáme miminko" usmála se a já se v tu chvíli nemohl cítit šťastnější. Mám všechno. Úžasnou ženu, kterou si budu brát a čekáme spolu miminko. Naše miminko.