„Tak, teď ji takhle pěkně zavěsíme semhle... tak... a je to." Draco pověsil na stromeček poslední baňku a usmál se na Scorpiuse ve svém náručí. Blonďatý chlapeček se nad otcovým výrazem zařehtal, nakrčil nos a zelené oči mu radostí jiskřily. Když se Draco sklonil, aby mu vtiskl pusu na hlavičku, uchopil jej Scorpius za vlasy a zatahal za ně, díky čemuž se Draco pobaveně zasmál.

„Tak co, hotovo?" Draco se i se Scorpiusem v náručí otočil za Harryho hlasem. Černovlasý postával mezi dveřmi od obývacího pokoje, zády se opíral o futra a pobaveně je oba sledoval. Přes rameno měl přehozenou červenobílou kostkovanou utěrku.

„Více méně jo, viď Scorpe? Už nám chybí jen hvězda. Ale protože tam spolu nedosáhneme, bude ji muset pověsit tatínek, když nám zakázal používat kouzla," zaculil se Draco a mrkl na Harryho.

„S kouzly by to nebylo ono," pronesl Harry, zatímco si od Draca přebíral tu nejhlavnější ozdobu, kterou se posléze, postaven na špičkách, snažil pověsit na vrcholek stromečku. Ať si říkal, kdo chtěl, co chtěl, Harryho byl rozhodnutý v průběhu Vánoc veškeré kouzlení omezit na minimum, a to především v oblasti vánočních tradic. Proto také donutil Draca stromeček nastrojit ručně. Vždyť právě o tom Vánoce jsou, ne? Měli bychom si je užít se vším všudy a nenechávat kouzla dělat práci, která nás jen okrádá o všechny ty vánoční požitky.

„Vždyť jo," usmál se Draco a pobaveně sledoval, jak se Harry snaží dosáhnout až nahoru. Vzhledem k jeho výšce se mu to však příliš nedařilo. Není také divu. Vždyť ani Draco nahoru pořádně nedosáhl a to je o nepatrný kousek vyšší než on! Pravda, sice držel v náručí dítě, ale i tak. „Možná by měl tatínek o kousek povyrůst," uchechtl se a tak, aby to Harry neviděl, udělal na Scorpiuse vtipnou grimasu. Jeho slova jen posílila Harryho snažení. „Anebo by tam tu hvězdičku jednoduše mohl dolevitovat," promluvil Draco znovu ke Scorpiusovi, i když ve skutečnosti popichoval Harryho.

„Tak to v žádném případě!" zamručel nespokojeně Harry a na krok od stromečku odstoupil, aby si jej mohl prohlédnout a popřemýšlet, jak tu proklatou hvězdu dát nahoru, aniž by musel použít kouzlo. Nepřemýšlel dlouho. První nápad ho trkl během chvilky a vůbec mu nevadilo, že zahrnoval cestu do kuchyně pro židli a zpátky. Draco jej pobaveně pozoroval, když si to rázně odpochodoval pryč z obýváku, a ještě více se smál, když viděl Harryho vítězný výraz a židli v jeho rukou. O chvíli později již hvězdička seděla na svém místě na vrcholku stromečku.

„Tak, a je to!" spokojeně vydechl černovlasý a slezl z židle dolů. „Povedlo se nám to, ne? I bez kouzel," triumfálně mlaskl a naklonil se, aby si mohl od Draca ukrást polibek jako odměnu. Scorpius se díky jejich počínání zařehtal a něco si pro sebe zažvatlal. Harry s Dracem si vyměnili pobavený pohled, avšak zároveň plný lásky.

„Už to nebude dlouho trvat a začne mluvit, říkat první slůvka," konstatoval blondýn s hrdostí v hlase a pyšně se na svého syna podíval. Přitiskl si jej v náručí blíže k hrudi.

Harry pokýval hlavou. „Utíká to strašně rychle," šťastně se usmál a zezadu obejmul Draca kolem břicha. Bradu si opřel o jeho rameno a nosem nenápadně nasál vůni z blondýnova krku. Odtrhnout se jej donutilo až varovné prskání z kuchyně. Se zamručením vyrazil zkontrolovat večeři.

Draco se o vteřinu později rozešel za ním. A židli, kterou Harry v obýváku pozapomněl, kouzlem nechal vzlétnout a levitoval ji před sebou, než ji zase postavil na své místo v kuchyni. Harry stál u trouby a právě něco přeštelovával pomocí drobných čudlíků, jejichž význam Draco stále pořádně nechápal. Sám posadil Scorpiuse do dětské židličky, která v stála v kuchyni u stolu, a do rukou mu dal dvě hračky, pro které došel až k malému konferenčnímu stolku stojícímu u křesel vedle krbu v druhé části kuchyně.

„Mimochodem," nadechl se zprudka Harry, jak si najednou vzpomněl na něco, co zapomněl Dracovi říct, „za hodinu dorazí tvůj táta. Vím, že jsme se původně domlouvali až na zítřejší oběd, ale pozval jsem ho už dnes, na večeři. A nabídl mu, že tu může přespat."

Draco se na něj překvapeně otočil, ale poté souhlasně pokýval hlavou. „Děkuju." Tváře mu zahanbením zrůžověly, když si uvědomil, že tohle mělo napadnout spíše jeho. „Máš pravdu. Ani dnes by neměl být sám. Mělo mě to napadnout," sklesle zašeptal.

„No tak," vydechl Harry, když uslyšel Dracovy myšlenkové pochody vyřknuté nahlas. Urychleně dodělal potřebné a přešel ke svému snoubenci a pevně jej stiskl, aby zahnal pryč všechen smutek, který Draca pohltil. „Navíc... ehm... neměl jsem úplně čisté úmysly, když jsem ho zval," objasnil černovlasý. „Dnes večer budeme potřebovat hlídání."

„Hlídání? Proč?" nechápavě se na něj Draco podíval. Otočil se v Harryho náruči tak, aby mu mohl zpříma koukat do obličeje. „Někam půjdeme?"

„Ano," přitakal nebelvír. „Chci... chci tě někam vzít. Slíbil jsem ti to už předtím, ale stále jsme se k tomu nějak nedostali... a myslím, že dneska se to i hodí." Palci pohladil Dracovi útlé boky a nechal své ruce na okamžik sjet na jeho pozadí, než se zase vrátil nahoru.

„Ka-" chtěl se Draco zeptat, když mu najednou všechno došlo. Bylo tu jen jedno místo, které mohl mít Harry na mysli, kam se chtěli oba podívat. Nepochyboval o tom, že se dovtípil správně. „Oh..." vydechl a sklopil svůj pohled dolů, zatímco svůj spodní ret uvěznil v sevření svých zubů.

„Jestli na to nejsi připravený, tak nikam nemusíme..." navrhnul vstřícně Harry, ale blondýn ihned razantně zakroutil hlavou v nesouhlas. „Ne, půjdeme. Měli jsme to udělat už dávno." Dracův hlas byl plný přesvědčení, i když vevnitř se blonďák cítil nejistě. Ostatně jako vždy, když na tohle téma došlo. Ale byl to právě jeho souhlas, co zapříčinilo, že se o tři hodiny později Harry a on společně přemístili na zalesněné opuštěné místo na druhém konci Británie. Oba byli zabaleni v huňatých kabátech a ruku v ruce se začali brodit vrstvou bílého křupavého sněhu.

Scorpius zůstal doma společně s Dracovým otcem. Přesně tak, jako Harry plánoval. Lucius se na jeho pozvání dostavil na večeři. Na jednu noc se zabydlel v hostinském pokoji, kde už nějaký ten čas před několika měsíci, v době kdy Harry společně s ostatními hledal Draca, trávil a touto dobou pravděpodobně uspával Scorpiuse a ukládal jej do postýlky v Harryho a Dracově ložnici.

Zpočátku připadaly Dracovi podobné představy komické. Nedokázal si svého otce představit, jak se stará o malé dítě, ale v průběhu měsíců se přesvědčil, že Luciusovi křivdil, když si myslel, že nebude schopný přijmout případnou zodpovědnost za svého několikaměsíčního vnuka. Dokonce i Harry v tomto Luciusovi věřil více než Draco. A to bylo co říct, no ne?

Ostatně, celkově bylo zvláštní, jak se Luciusův postoj k rodině změnil. A dokonce do ní už kompletně přijmul i Harryho. Draco by se odvážil i tvrdit, že si jej nakonec i oblíbil. Přinejmenším aspoň trochu. Byl rád, že spolu oba dva muži vycházejí stále lépe a lépe. Překvapovalo jej to, ale těšilo ho to. Velmi. Měl díky tomu pocit soudržnosti a kompletnosti rodiny. Nikdo se s nikým nehádal, všichni spolu vycházeli. A to byla idyla, za kterou byl nesmírně rád.

Samozřejmě se našly chvíle, kdy na něj znovu dopadla ztráta matky. Byl zarmoucený, někdy až nešťastný z toho, že se nedožila narození svého vnoučete. Pokud si však tyto myšlenky našly cestu do jeho hlavy, snažil se ze všech sil, aby své rozpoložení nedal najevo před Harrym. Možná se ve svých předpokladech pletl, ale téměř nepochybovalo tom, že by svým případným doznáním uvedl do chmuru i jeho. Věděl, že ačkoliv Harry vypadá jako naprosto smířený se všemi skutečnostmi, pravda je opakem. I jej bolela ztráta matky, byť tomu bylo již tak dlouho. A samozřejmě nejen jí. Mluvit o tomto tématu se Dracovi nevyplácelo, i když měl čisté úmysly.

Harry stisknutí jeho ruky jej vyvedlo pryč z končin přemýšlení a upozornilo jej na šedé vysoké zdi z vrchu ozdobené vrstvou sněhu a zdola se z poloviny ztrácející v dalších hromadách bílé nadílky. Dracovo srdce se roztlouklo rychleji a Harry, jako by to věděl, stiskl jeho ruku ještě pevněji. Posmutnělý úsměv se usadil na blonďákových rtech. Přemýšlení nad ztrátou rodiny se vrátilo. Vždyť on byl také kdysi součástí toho, co Draco nazýval rodinou. Kdysi, z jistého pohledu vzato ještě nedávno, nestál po jeho boku Harry, nýbrž on. Bylo kruté cítit bolest nad jeho ztrátou, když hluboké city k němu byly už jen pouhou vzpomínkou zatlačenou do kouta novými a ještě silnějšími, kterými ovládl jeho srdce muž, jenž je nyní jeho snoubencem?

Vnitřní rozpor a bodavá bolest v srdci, to doprovázelo následující tichou chvilku, kdy se Draco choulil v Harryho náruči. Dva páry uslzených očí s úctou, vděkem a oddaností hleděly na černý náhrobek, kde se zlatým písmem skvělo jméno muže, který byl drahý jim oběma. Každému jiným způsobem, ale byl. Plakali slzy bolestné ztráty, ale i slzy vděku, který nakonec přebil drobné rivalství o srdce blonďatého kouzelníka.

Muž, jehož tělo bylo ukryto pod leštěnou mramorovou deskou zpola zapadanou sněhem, zachránil jejich životy. Obou. Protože život, který by Harry vedl bez Draca, by nebyl život, jen hloupé a beznadějné živoření. Muž, který v událostech před necelým rokem dokázal, že je pravý nebelvír, jenž se nebojí smrti. Muž, na něhož se zaslouženě bude vzpomínat jen v dobrém. Muž chrabrý, odvážný a oddaný. Protože takový byl Oliver Wood.