O několik minut později už Draco ležel na nemocničním lůžku v pokoji, který mu byl přidělen. Ať už z mírné protekce, nebo čistě z úsudku svého ošetřujícího lékouzelníka, měl ho celý jen pro sebe. Před necelou minutou dovnitř dorazila mladá dívka z personálu a donesla Dracovi zvláštně přizpůsobený druh hábitu, do kterého se měl podle nařízení obléct a nic si pod ním nenechat. A tak vstal ze židle u Dracovy postele a pomáhal mu dostat se z nynějšího oblečení.

„Opatrně," zamumlal tiše, když se Draco neohrabaně pokoušel stáhnout si kalhoty. O vteřinu později už dřepěl u blondýnových nohou a raději mu je stahoval sám. A stejně tak mu pomohl dostat se z posledního kousku oblečení, které Draco na sobě měl - ze spodního prádla.

„Díky," s tvářemi červenými od zahanbení Draco prokázal svou vděčnost. Vlastně ani pořádně nevěděl, zdali se červená kvůli trapnosti, kterou pociťoval, když mu Harry musel pomáhat se převléknout, nebo jestli je mu trapné, že je teď před Harryho zraky celý nahý, po tak dlouhé době, s velkým těhotenským břichem a několika málo modřinami, které nešlo odstranit pomocí kouzel. Pravděpodobně to byla směsice obojího.

Když Harry zaregistroval, jak je Draco nesvůj, a jak moc jeho tváře nyní připomínají rajská jablíčka, pousmál se a svůj obličej dostal na stejnou úroveň, jako byl ten Dracův. Ukazováčkem nazdvihl blonďákovu sklopenou hlavu tak, aby se mohl dívat do šedomodrých očí. „Nestyď se. Nemáš se za co hanbit. Jsi krásný a budeš vždycky. I kdybys měl to břicho dvakrát tak veliké. Nezapomeň, že důvodem, proč ti tak narostlo, je fakt, že tam schováváš naše malé děťátko." Pohladil Draca po tváři, než spojil jejich rty do polibku. „Miluji tě, ano?"

Po té, co se odtáhli, Harry přetáhl Dracovi přes hlavu nemocniční hábit, který jim před chvíli přinesli. Následně blonďákovi jemným stlačením ramena naznačil, aby si lehnul, a pak mu sám pomohl zpříjemnit ležení správným natřepáním a upravením polštáře. Přikryl ho lehkou nemocniční přikrývkou a znovu jej políbil. Pak si sednul na židli a přisunul se, co nejblíže lůžku to šlo. Vzal jednu Dracovu ruku do své a palcem přejížděl po jejím hřbetě.

„Jak to vůbec bude probíhat?" optal se po chvilce ticha, během kteréhož přemýšlel. „Stejně jako u žen dostaneš kontrakce, praskne ti voda a po čase z tebe to dítě... vyleze?" trošku neuměle popsal Harry svoje představy. Nedokázal si vybavit, jestli mu někdy Hermiona – či někdo jiný - o tomhle povídala. Neměl nejmenší potuchy, jak jejich dítě přijde na svět.

„Ne," zlehka se uchechtl Draco a se zavřenýma očima krátce zakroutil hlavou. „Ne tak docela. Bolesti mě samozřejmě čekají taky, stejně tak by mi měla odtéct plodová voda, ale dítě a poté ani placentu sám nikudy nevytlačím. Na to není mužské tělo uzpůsobeno. V tom mi tady budou muset pomoct."

„Takže to vlastně nejde jinak, než císařským řezem?" ujišťoval se Harry, že Dracovým slovům dobře porozuměl. Byla pravda, že představa Draca, jak leží někde na sále s rozříznutým břichem, se mu moc nezamlouvala. Byť by to bylo pro dobré účely, aby jejich dítě mohlo přijít na svět.

„Tak nějak. Kouzelnickou obdobou toho, čemu mudlové říkají císařský řez, ano. Dovoluji si říct, že je to ale šetrnější a jednodušší. A chyb, kterých by se lidské ruce mohly dopustit, není zas tak moc. I u žen se to dělá běžně. Mnohdy se čarodějky raději rozhodnou pro tuto volbu, než aby se snažily přivést své děti na svět samy. Je to pro ně tak pohodlnější a dá se říci, že i rychlejší a méně bolestivé. A jelikož muži jednoduše konečníkem rodit nemohou, nezbývá jim nic jiného, než automaticky volit tuto cestu."

Harry přikývl s jistou úlevou v očích, ale nic na nové informace neříkal. Oddaně koukal na blondýna ležícího na posteli a v rukou držel jeho dlaň. „Stále nemůžu uvěřit tomu, že zrovna my dva," lehce se uchechtl a vpil se do Dracových modrých očí. „Budeme mít dítě," se zpěvavým podtónem pronesl, než se upřímně rozesmál a svým smíchem na okamžik nakazil i Draca. Pak ale zničehonic blondýn zvážněl a svým způsobem i bojácně se na Harryho zadíval.

„Harry já... odpovíš mi upřímně na něco?" trošku nervózně se otázal. Spodní ret drtil mezi svými zuby a snažil se nemyslet na případnou zápornou odpověď, kterou by za chvíli mohl dostat, pokud Harry nebude k otázce nic namítat.

„Samozřejmě, o co jde?" s nakrčeným čelem se na něj černovlasý zadíval, pln obav díky Dracově váhavému tónu. Blondýnovu ruku, kterou svíral ve svých dlaních, si přiložil k ústům a políbil její hřbet. Po čas toho, co Draco nadále mluvil, nechával ji blízko svých rtů.

„Zůstaneš... zůstaneš se mnou, i když... i když to nevyjde? Myslím tím... já... víš, že to riziko tu je, a i když bych na to asi myslet neměl, nemůžu si pomoct, Harry, ale... co když to nevyjde? Co když to nedokážu? Zůstaneš se mnou?" Dracův hlas byl nakřáplý. Obavami, zadržovaným pláčem, úzkostí, nervozitou. Ačkoliv se vždycky přesvědčoval, že dítě není to, proč s ním Harry zůstává, nikdy se mu ještě nepovedlo hodit všechny pochybnosti za hlavu. A otázky co by kdyby jej poslední dobou trápily až neobvykle často. Nechce Harrymu křivdit, nechce ho podezírat, ale to drobné zrnko pochyb v sobě měl od doby, kdy se k němu Harry vrátil.

„Draco..." vydechl Harry ztrápeně blondýnovo jméno. „Nechci, abys o tomhle ještě někdy pochyboval, ano? Samozřejmě, že bych s tebou zůstal. Miluju tě a určitě bych tě neopustil, navíc ještě v takové situaci. Prosím, nepochybuj o mně. Zůstanou s tebou tak dlouho, až ti začnu lézt na nervy," pokusil se Harry o malý vtip. „Miluju tě," zopakoval znovu, tentokráte důrazněji. „Nezapomínej na to, prosím."

Svůj obličej měl jen kousek od Dracového. Upřeně koukal do šedomodrých očí, které se po čas jeho slov začaly plnit slzami. Z celého srdce doufal, že je jejich příčinou pouhé dojetí. Drobný úsměv se rozlil na Dracových rtech a blondýn provinile sklopil zrak. „Já... omlouvám se," hlesl očima upřenýma na jejich propojené ruce. „Bylo ode mě hloupé pochybovat, ale... nešlo tomu zabránit. Omlouvám se. Ještě jednou."

„To nic zlato, to nic," pousmál se černovlasý, než si přitáhl Dracovu ruku blíže a políbil její klouby. Pak se nahnul k blondýnovým rtům a zajal ve svých. „Miluji tě. Tebe a jen tebe."

Draco volnou rukou zajel do Harryho vlasů a namotal si jejich kratší pramínky na své prsty. Palec měl položený na černovláskově tváři a jeho konečkem obkresloval linii výrazné lícní kosti. „Vypadáš unaveně," pronesl po chvilce zkoumání Harryho obličeje. Nemohl si pomoct, ale bodlo jej u srdce, když si uvědomil, že je to jen a jen kvůli němu.

„Jo, já... jsem ospalý. Ale za chvíli by měl začít účinkovat povzbuzující lektvar, o který jsem je poprosil. Už takhle se cítím o něco líp, než když jsme sem přišli," pokusil se mu Harry objasnit situaci.

„Neměl bys pít nějaké lektvary. Měl by ses normálně prospat," povzdechl si Draco a znovu pohladil Harryho po tváři. Tentokráte celou plochou dlaně.

„Teď ne. Chci být s tebou," zavrtěl Harry rozhodně hlavou. „Nehodlám prospat ty nejdůležitější chvíle v mém životě. A tvůj porod mezi tyto chvíle bez pochyb patří."

Dracovy rty se stáhly do rozněžnělého úsměvu. Pak se sám nahnul blíže k Harrymu s jasnou prosbou o políbení, kterého se mu vzápětí i dostalo. Krátké políbení, které však měl původně v plánu, se zvrhlo v dlouhé láskyplné líbání a něžné tření nosů o sebe. Harry jednu ruku přesunul na Dracovo vystouplé břicho a zlehka hladil jeho sametovou pokožku, zatímco druhou rukou svíral Dracovu a rty opečovával ty jeho.

Odtáhli se od sebe až ve chvíli, kdy se rozrazily dveře od pokoje dokořán a dovnitř jako uragán vletěl Dracův otec. Když uviděl svého syna relativně v pořádku, očividně šťastného z Potterovi přítomnosti, hluboce si oddechl, aniž by se svůj počin řádně uvědomoval. Jakmile se na něj upřely dva páry oči, přešlápl na místě a dveře za sebou zase zavřel.

„Omlouvám se," pokynul po čas toho, co – už o poznání klidnějším krokem – přecházel k Dracovu lůžku. „Měl jsem o tebe strach. Ehm... budoucí paní Weasleyová mě zpravila o všem, co se stalo," poslední větu řekl z věcnou chladností. Kvůli Dracovi se snažil ze všech sil Hermionou neopovrhovat už ani nejmenším náznakem.

„To je v pořádku. Jsem rád, že jsi tady, otče," drobně se uculil Draco a úkosem se podíval na Harryho skrývajícího smích. Tahle situace byla evidentně trapná pro obě strany.

„Mám vás nechat chvíli o samotě?" zeptal se nakonec Harry pohledem přeskakujíc z Luciuse na Draca. „Asi si spolu budete chtít promluvit..." Byť mu na otázku ani jeden z mužů neodpověděl, jejich váhavé pohledy si Harry vysvětlil po svém. „Budu čekat na chodbě," pronesl tedy a vstal ze židle. Vtiskl Dracovi letmý polibek na čelo, než se vydal pryč.

Na chodbě se posadil na menší lavičku několik kroků od Dracova pokoje, která se tam nacházela, a přitáhl si kolena nahoru k bradě. S lehkým úsměvem na tváři se na chvíli ztratil ve vzpomínkách. V každé z nich byl Draco. Veselý, šťastný, se širokým úsměvem od ucha k uchu. Oči mu jiskřily radostí a z úst mu vycházel sladký smích, který na něm Harry miloval. Většina z těchto momentů končila jejich polibkem.

Jeho vzpomínání však nemělo příliš dlouhého trvání. Nebo mu to tak aspoň přišlo, i když na chodbě seděl hezkých pár minut. Se škubnutím si začal zase všímat reality, když se dveře od Dracova pokoje prudce otevřeli a na chodbu vyběhl Lucius rozhlížejíc se na všechny strany, jen aby Harryho našel. Když na sebe Harry se zmateným: „Co se děje?" poukázal, Lucius mu pokynul hlavou směrem k Dracovu pokoji s takovým zapálením, až se mu dlouhé vlasy na zlomek okamžiku rozprostřely kolem hlavy jako hříva.

„Asi to na něj přišlo. Jdi za ním, já najdu léčitele."