Harryho hlava pulsovala bolestí. Cítil se příšerně, únava pohlcovala celé jeho tělo a on jen tak tak odolával pokušení zavřít oči a oddat se spánku. Nevnímal, jak dlouho již seděl na židličce v jedné z chodeb u Svatého Munga. Hermiona ještě před chvíli seděla vedle něj, ovšem nyní tu nebyla. Věděl, že mu něco oznamovala, když se zvedala a odcházela, ale neměl sebemenší tušení, co přesně to bylo. Nevnímal ji. V myšlenkách byl stále u Draca.

Moment, kdy na jeho přítele směřovala smrtící kletba a on nemohl nic dělat, snad nikdy nevyžene z hlavy. Byl v tu chvíli tak paralyzován strachem... Najednou už k Oliverovi necítil žádnou zášť, jen čistý a hluboký vděk. Vědomí, že už mu nikdy nebude moct poděkovat, jej tížilo. Připadalo mu, že Oliverovi pěkně křivdil. Celou dobu v něm viděl hrozbu, konkurenci, a bylo pro něj těžké odolávat žárlivosti, když ho viděl v Dracově přítomnosti. Sice měl Olivera rád, byl to jeho kamarád, bývalý spolužák a spoluhráč, ale přesto... A teď, nyní? Byl rád, že Draco Olivera měl.

Úzkost Harrymu svírala hrdlo, když pomyslel na to, co by se stalo, kdyby se Oliver té avadě nepostavil. Kdyby se pro Draca neobětoval... Ne, na to nesmí myslet! Draco je živý a nachází se jen o pár metrů dál uvnitř jedné z místností. Harry se uhodil pěstí do stehna a tiše zavrčel. V jeho životě bylo jen velmi málo okamžiků, kdy by se cítil tak plný bouřlivých emocí a s nervy na pochodu k tomu.

„Harry..." uslyšel něžné vyslovení svého jména Hermioniným hlasem a teplá ruka mu hřejivě přistála na rameni. Před očima se mu objevil kelímek s kávou, pro kterou mu žena předtím odeběhla. „Všechno bude v pořádku, uvidíš. Na vypij to. Pomůže ti to neusnout." Laskavě se na něj usmála a posadila se vedle něj, zatímco si od ní Harry převzal teplý nápoj.

„Neměla bys být s Ronem?" ignoroval Harry její slova a pronesl tichou námitku. Nechtěl, aby Hermiona odešla, cítil, že ji u sebe potřebuje, ale na druhou stranu... neměla by být s ním, když o dvě patra výše leží její snoubenec.

„Spí a až na pár hlubších šrámů mu nic není, Harry. Tady... jsem víc užitečná," pohladila ho zlehka po stehně a věnovala mu drobný úsměv. „Už něco víš?" otázala se po promlčené chvilce.

„Ne," hlesl černovlasý a zakroutil hlavou. „Stále jsou uvnitř."

„Bude v pořádku, slibuju," zapřísáhla se Hermiona, aby svého kamaráda povzbudila.

„To nemůžeš vědět, Hermi," povzdechl si Harry a rukou si prohrábl střapaté vlasy. „Jsou tam už nějak dlouho. Mám strach."

„Harry..." Hermiona se přisunula blíže k němu a nechala ho, ať si opře hlavu o její rameno. „Musí mu udělat všechna potřebná vyšetření. Nebude to hned. Ale dopadne to dobře."

„Přemýšlím, co budu dělat, až bude rodit," uchechtl se Harry po chvíli. „To se asi zblázním."

Hermiona se tiše zasmála. „Budeš u toho, budeš ho držet za ruku, povzbuzovat ho a dívat se, jak tvé dítě přichází na svět," s rozněžnělým úsměvem se podívala Harrymu do očí.

„Mám z toho strach, Herm. Vždycky jsem se snažil, aby na mně nic nepoznal, ale já... bojím se. Bojím se toho, že nebudu dobrý otec, že nezvládnu to malé vychovat... A to jsem si jako blbec ani nenechal říct, jestli to bude holka nebo kluk. Draco říkal, že by se to dalo zjistit, ale přemluvil jsem ho. Naštěstí existují taková kouzla, která mu dovolovala to malé kontrolovat, aniž by to musel vědět," lehce se usmál. „I když... přijde mi, že si myslí, že to bude kluk. Občas, když k tomu mimču mluvil, ujelo mu to a mluvil v mužském rodě."

Hermionin smích ho polechtal ve vlasech. „Uvidíš... Bude to hezké překvapení pro vás oba. Přemýšleli jste už vůbec o jméně?"

„Dá se říct, že jo. Tedy... Draco s tím jednou vyrukoval a dali jsme dohromady jedno holčičí a jedno klučičí jméno. I s těmi prostředními. Víc už jsme se o tom nebavili. Ani nevím, jestli třeba neplánuje nějakou změnu nebo tak. Možná bychom to probrali, kdybychom v posledních týdnech byli spolu," neodpustil si nakonec poznámku, díky které se hnědovláska na okamžik kousla do rtu, aby neřekla něco, co by neměla.

„Povíš mi, jaká jména jste vybrali?" zeptala se nakonec s lehkou zvědavostí v hlase.

„Scorpius James nebo Lily Narcissa. Po prarodičích, tedy aspoň po těch, co se svého vnoučete nedožili. Snad nám případně Lucius promine," uchechtl se.

„To je krásné," usmála se něžně Hermiona. „Ovšem... upřímně? Nedokážu si vás dva pořádně představit s holčičkou. Kluk by vám seděl víc." Stále se usmívala, tentokráte ovšem více pobaveně. Zničehonic se však kousla do jazyku a vypadalo to, že nad něčím přemýšlí. „A co příjmení? Potter nebo Malfoy?"

Její otázka na okamžik vyvedla z míry i Harryho. „Pravděpodobně zatím jen Malfoy, i když proti svému bych taky nic nenamítal jen, přeci jen se zpravidla dává příjmení po otci, ale přesto... když to malé bude nosit Dracovo příjmení, bude to krásná připomínka toho, že to on naše dítě nosil pod srdcem. Ovšem... do budoucna tak nějak doufám, že se z něj nakonec stane Malfoy-Potter." Harryho tváře se zarděly. Cítil na sobě Hermionin intenzívní pohled, a proto pokračoval: „Chtěl bych Draca požádat o ruku. Jen ještě nevím, kdy a jak. Až bude mimčo na světě, ale... chtěl bych tu chvíli udělat výjimečnou."

„To je samozřejmé Harry. Ovšem! Jestli se budeš chtít s někým radit, tak rozhodně nechoď za Ronaldem. Nebyl by to zrovna ten nejlepší nápad," uchechtla se Hermiona, když si vzpomněla na okamžik, kdy požádal o ruku Ron ji.

Harry se zasmál. Ano, Ron si uměl vybrat opravdu úžasnou chvíli. Díky tomu je na rodinných sešlostech vždy o zábavu postaráno. „A co vy? Pořád nechceš o dětech ani slyšet?"

„No..." protáhla a zasmála se. „Po svatbě bychom si to jedno mohli pořídit. Draco mě nějak nakazil mateřskou náladou. Ale asi budu muset Ronovi ještě vysvětlit, že to nebude znamenat každý rok nový přírůstek. Chtěl by mít velkou rodinu, ale... no, nevím. Teď to vidím tak maximálně na tři, v nejhorším případě čtyři. Za celej život."

„To bude Ron asi zklamanej," odhalil Harry své zuby v úšklebku.

„Tak pokud si odnosí nějaký sám, tak pak ať jich máme klidně víc," pokrčila Hermiona rameny. V tom okamžiku se kousek od nich otevřely dveře od jedné z místností a ven na chodbu vyšel lékouzelník v dlouhém plášti. Jakmile ho Harry zpozoroval, vyskočil na nohy a Hermiona ho později o něco klidněji následovala. „Jak je na tom?" položil černovlasý muži jednoduchou otázku.

„Váš přítel, pane Pottere, je po fyzické stránce v pořádku. Měl jen několik odřenin a drobných pohmožděnin, které už jsme vesměs vyléčili. Jeho psychika je na tom o poznání hůře, dali jsme mu vypít uklidňující lektvar. Nic silnějšího si nemůžeme dovolit kvůli těhotenství. Vaše dítě, zdá se, je nezraněné. Rána, na kterou jste nás upozorňoval, zasáhla kyčelní kost a ani po podrobném vyšetření jsme nenalezli nic, co by naznačovalo tomu, že bylo jakkoliv ublíženo plodu. Ovšem je tu věc, kterou bych vám měl sdělit."

„O co jde?" pobídl lékouzelníka Harry a očima na něm visel, jako by mu to snad mohlo pomoci dostat z muže odpovědi o něco dříve. Cítil, jak mu Hermiona položila dlaň na záda, aby ho podpořila.

„Dítě zdá se připravené na cestu ven, i přestože vašemu příteli schází ještě pět týdnů. "

„Kolik dní tomu dáváte?" zeptal se Harry.

„Tady mluvíme o hodinách, pane Pottere. První kontrakce očekáváme do tří čtyř hodin. Můžete teď za svým přítelem jít dovnitř, za několik minut by měl být převezen na pokoj, který mu nyní připravujeme. A pak budeme čekat." S drobným úsměvem Harrymu pokynul, než se odebral chodbou jinam.

Harry omámeně pohlédl na Hermionu, která mu věnovala povzbudivý úsměv. „Tak to vypadá, že budete mít mimčo o něco dřív," pronesla, aby okamžik odlehčila.

„Nejsou tak náhodou předčasné mužské porody n-nebezpečné?" zajíkl se Harry při posledním slově. „Vždyť si mi vždycky říkala, že je to riziko i normálně!"

„Draco to zvládne, Harry. Bude silný a zvládne to. A ty mu pomůžeš, hm?" snažila se odvést Harryho pozornost pryč od všeho negativního. Draco určitě nebude potřebovat vyšilujícího přítele. Sám bude mít obav dost.

Harry jí věnoval pochybovačný pohled.

„Běž za ním, prosím tě," popostrčila ho kupředu a zakroutila nad ním hlavou.

Když Harry vstoupil do místnosti, ležel Draco na ošetřovatelském lůžku. Oči měl zavřené a ruku položenou na vystouplém odhaleném břichu. Svrchní část oděvu měl vyhrnutou až na prsou. Jakmile zaslechl Harryho nejisté kroky, otevřel od pláče zarudlé oči a unaveně se na svého přítele podíval.

Harry se s povzdechem svezl na volný kousek lůžka a chytil blonďáka za volnou ruku. „Jak se cítíš?" Mluvil potichu, byť nemusel. Ale připadalo mu, že se každý zvuk v tom tichu stává příliš hlasitým. Draco jen přivřel oči a zakroutil hlavou. Harry mu povzbudivě stisknul ruku a chápavě se pousmál.

„Zvládneme to," pronesl povzbudivě, ale bohužel přitom zněl, jako by přesvědčoval i sám sebe. „Budeš v pořádku, oba budete v pořádku." Draco neodpověděl. Se zavřenýma očima si s Harrym propletl prsty.

„Ani jsem mu nemohl poděkovat," hlesnul po chvíli ticha a popotáhl. Oba věděli, o čem mluví. „Stále nemůžu uvěřit tomu, že to udělal..." Zbloudilá slza opět opustila Dracova víčka a sklouzla dolů po tváři, kde si ji blondýn urychleně utřel.

„Já také ne. Ale jsem mu za to nesmírně vděčný." Harry položil svou druhou ruku na Dracovo bříško a pohladil ho. „Nemysli na to, prosím. Ne teď. Musíš... musíš se soustředit sám na sebe," prohodil a sehnul se, aby kousek nad Dracův pupík vtiskl lehký polibek. Blonďák mu prohrábl vlasy. „Jo, to ten chlap říkal taky... Nevím, jestli to zvládnu," zakňoural. „Přijde mi, že už na nic nemám sílu."

„Spolu to zvládneme. Budu u toho s tebou, neboj, zařídím to." Tentokrát se Harry sklonil k Dracovu čelu, na které ho poté políbil, než nakonec ochutnal i jeho rty.