„Harry," fňukl mu zmijozel do krku a rukama v tak pevném sevření, jakého byl nyní schopen, objímal černovláskovu hruď. Nos tiskl k Harryho krku, který máčel svými slzami radosti. „Chyběl jsi mi, tak moc jsi mi chyběl..." šeptal tiše do nebelvírovy kůže, takže jej nikdo kromě Harryho neslyšel.

„Taky jsi mi chyběl, zlatíčko, ani nevíš, jak moc..." šeptl mu černovlasý nazpátek a ještě pevněji jej natiskl k sobě. „Konečně jsme vás našli." Jednou rukou sjel automaticky dolů na Dracovo břicho, kde pohladil nejpřednější část, tu kolem pupíku. „Je zase větší," pousmál se, než Draca konečně políbil. Blonďák mu zapletl prsty do černých havraních vlasů a přitáhl si jeho hlavu ještě blíže.

„Už to nebude dlouho trvat," zamumlal mu do rtů a pousmál se. Bez dalších slov se znovu natiskl do Harryho náruče a nechával se objímat. Tohle mu chybělo. Ani si pořádně neuvědomoval, jak moc. Až teď. Cítit na sobě Harryho bylo jako droga. Nepřál si nic jiného, než aby tato chvíle trvala věčně. Aby jej Harry už nikdy nepouštěl, aby už nikdy nebyli od sebe odloučeni tak dlouho.

„Ublížila ti nějak?" starostlivě se jej Harry zeptal a s mírnými obavami pohlédl Dracovy do očí. „A chci slyšet pravdu, ano, zlato? Neboj se mi nic říct..." pohladil blonďáka po tváři a ten ji natiskl více do Harryho dlaně, aby zintenzívnil jejich dotek.

„Ne, já... jsem téměř v pořádku," zakroutil hlavou Draco. „Kromě toho, že mě zavřela sem, mi nic neudělala," slabě se pousmál. „Měli bychom být v pořádku oba dva," pohladil se po břiše.

„Někdo se na vás koukne," rozhodl Harry. „A jakmile to bude možné, vezmu vás k Mungovi. Nedovolím, aby se něco zanedbalo. Ne, když jde o vás." Draco na to nic neřekl, jen neznatelně přikývl hlavou a pohladil se po bříšku. Hlavu zabořil do Harryho krku a nechal se objímat.

Ani jeden z nich si nevšiml, že Oliver s Ronem vyklidili pole a nechali je tam samotné. Oba byli natolik zaujati sami sebou. Harry se po chvíli znovu přisál na blonďákovy rty. Nikdy dřív by si nepomyslel, že z Dracova nalezení bude až takhle šťastný. Byla to ta nejšťastnější chvíle v jeho životě.

Od sebe se odtrhli až v okamžiku, kdy se nad jejich hlavami ozvalo lehké odkašlání. Když zvedli pohled, mohli spatřit blonďatou ženu, jak nervózně přešlapuje na chodbě a nejistě na ně kouká. „Já... nerada ruším, pane, ale mám vám vyřídit, že jsme slečnu Bellovou nikde nenašli. Pravděpodobně v budově nebyla už několik dní. Bystrozor Kirchstein vám vzkazuje, že jeho tým právě dokončil domovní prohlídku.

Tahle budova je podle jeho úsudku již delší dobu nepoužívaná, jen čas od času se někdo pohyboval ve dvou zařízených místnostech. Nic nebezpečného nenašli, ale máte se jít podívat na jisté spisy, které byly umístěny v jedné ze skříní. Prý vás to určitě bude zajímat. Navrchu na vás čeká slečna Grangerová. Chtěla by se podívat na pana Malfoye a ošetřit ho. Pokud je to nutné, tak přijde klidně i sem. Pan Wood je právě v její péči," sdělila Harrymu a očekávala další rozkazy.

„Dobře, děkuju," přikývl Harry. „Vyřiďte Kirchteinovi, že se na to přijdu podívat. Ať se zatím snaží zjistit, kde by Katie mohla být. A až bude Oliver v přijatelném stavu pro výslech, poptejte se ho na to, jak se sem dostal. Sice předpokládáme, že byl Katie na stopě a pochybil v tom, že sem šel sám, ale zeptat se ho musíme. Taky by nám mohl říct, kde Katie bude teď. Za Hermionou dojdeme, za chvíli jsme tam," pokynul ženě hlavou, aby odešla.

„Půjdeme?" zkoumavě se podíval na Draca. Když se mu dostalo slabého přikývnutí, bez otálení vzal Draca do náruče a postavil se s ním. Nedbal jeho protestů, ani připomínek, že je moc těžký. Věděl, že by Draco příliš daleko sám nedošel, ani kdyby ho podpíral. Nemá skoro žádnou sílu. A také věděl, že si to sám blonďák také uvědomuje, jen si to nechce připustit, a je rád za to, že ho Harry odnese. Zašeptané díky mu jeho domněnky jen a jen potvrdilo.

„Bude to v pořádku. Všechno bude v pořádku," konejšivě jej políbil, zatímco jej nesl po schodech nahoru.

Hermiona na ně už čekala. Jakmile je uviděla, naznačila rukou Harrymu, ať jde za ní. „Posaď ho tady," ukázala na dřevěný stůl v jedné z místností. „Kirchsteina máš vedle," oznámila mu po čas toho, co Harry opatrně pouštěl Draca na desku stolu. „Běž za ním. Ty papíry tě asi budou zajímat. Postarám se ti o něj," kývla s úsměvem k Dracovi.

Harry na chvíli zaváhal. Nechtělo se mu od Draca, ale povinnosti jej volají. „Fajn," vydechl nakonec. Natáhl se k Dracovi, aby jej políbil. „Za chvilku jsem zpátky," zašeptal mu do ucha a znovu si pro sebe ukradl jeden polibek. Pak odešel a nechal je za sebou samotné.

Když byl z dohledu, promnul si znavený obličej v dlaních. Už aby bylo po všem. Je neskonale šťastný, že se jim Draca konečně podařilo vypátrat. A rád je i za to, že Olivera našli spolu s ním. O jednu starost míň. I když... nelíbilo se mu, že ti dva spolu byli tak dlouho v jedné malé místnosti. Ovšem uvědomoval si, že by měl svou žárlivost potlačit. Oliver se pravděpodobně postaral o to, aby Dracovo utrpení bylo co nejmenší. Takže by mu měl být vlastně vděčný.

Periferně hnědovlasého muže zahlédl sedět na židli v druhém koutu místnosti a u něj postávala dvojice bystrozorů. Vedle hlavy jednoho z nich se bleskobrkem zapisovaly Oliverovy odpovědi. Harry se mírně zamračil, ale nakonec svou tvář opět uvolnil a povzdechl si. Byl unavený. Nespočet nocí nespal a za uplynulé týdny si vždy dopřával co nejméně odpočinku. Nechtěl promarnit ani jednu jedinou minutu navíc svým spánkem, když stále nevěděl, kde Draco je. A když se mu spolu s bystrozory před pár dny dostali na stopu, nepolevoval už vůbec.

A teď je tady. Draco je relativně v pořádku, Katie nechytili, našli Olivera. A on se teď jde probírat hromadou papírů. „Bystrozore Kirchsteine," formálně oslovil postaršího muže před sebou. Nemohl si pomoct, ale tento člověk se mu nezamlouval. I když Harry věděl, že je to absolutní blbost. Kirchstein byl správný chlap, svou práci dělal poctivě, dalo by se říci, že i srdce měl na správném místě. Občas působil trochu jako nervák, ale dokázal si ve vypjatých situacích zachovat chladnou hlavu. Svým způsobem jej Harry i obdivoval.

Kirchstein byl oddaný své práci, ale nezapomínal na lidi kolem sebe. Vždy se snažil najít efektivní řešení a dokázal jednat rychle. Harry se nenáviděl za to, že k němu nedokáže chovat žádné sympatie. Vždyť byla spolupráce s ním asi to nejlepší, co jej mohlo při hledání Draca potkat. Možná jednoduše neměl rád ten kontrast, kterým Kirchstein oplýval. To, jak moc se rozcházel jeho vzhled s tím, jaké měl srdce a povahu. Když si vzpomněl na jejich první setkání před pár měsíci... Tehdy na něj Kirchstein opravdu neudělal dobrý dojem. Sice jej Pastorek vychvaloval až do nebes, ale Harry tehdy zase jednou soudil knihu podle obalu.

Robert Kirchstein, muž přes pětačtyřicet let starý, vysoké robustní postavy se širokými rameny, vypracovanými svaly na rukou a čokoládovou pletí. Krátké černé vlasy se mu, i přes jejich téměř jen několikamilimetrovou délku, kroutily do maličkých kudrlinek, oči měl tmavé za hranicí té nejtmavší hnědé, nos široký a velký, rty plné v typickém odstínu pro muže s rodinnými kořeny v Africe. Tvář míval vždy pomračenou, až se mu kolem očí a na čele dělávaly hluboké vrásky. Z očí mu vždy koukala jistá vychytralost, ale zároveň také tvrdost a zásadovost. Přes pravou stranu tváře se mu táhla jizva a při mluvení odhaloval své dva zlaté zuby.

„Pane," otočil se na Harryho Robert a gestem odehnal jednoho z dalších bystrozorů, se kterým něco rozebíral. V rukou zrovna třímal několik popsaných mudlovských papírů. „Tohle jsme tu našli," pokynul hlavou ke skříni za sebou. „Je plná těchto listin. Jde o různé záznamy. Popisy osob, jejich fotografie, a také poznámky o tom, co dělají ve volném čase a kde se nejčastěji nacházejí.

Jedná se pravděpodobně o přípravné spisy, které byly použity při plánování dalších akcí. Jsou tu složky obsahující údaje odpovídající jednotlivým útokům na bývalé přeživší smrtijedy včetně několika spisů týkajících se útoků na Narcissu Malfoyovou. Dle záznamů v nich byl i únos vašeho přítele pečlivě naplánován, stejně jako měl v budoucnu přijít i únos jeho otce, pana Malfoye staršího.

Máme tady důkazy k ilegální činnosti slečny Bellové, dost na její uvěznění do Azkabanu na pěknou řádku let. Pokusy o vraždu, samotná vražda, únos... to je jen začátek. Ta ženská musí být šílená," neodpustil si neprofesionální poznámku. Se zdvořilou poklonou předal papíry ve svých rukou Harrymu. „Kdybyste potřeboval, budu poblíž."

Harry se chvíli nevěřícně díval na papíry ve svých rukou, a pak také na hromádky vyskládané ve skříni do komínků. Namátkou vzal jeden z papírů na vrcholku jedné z nich. Byla na ní fotografie mladé - jemu povědomé - blonďaté ženy. Daphne Greengrassová, stálo pod fotografií. Zabita 13/1/2000. Harry nakrčil obočí a vzal ze skříně další papír, z té stejné hromádky jako předtím. Nyní na něj koukal obličej Vincenta Crabbea, jenž byl přeškrtnut černou fixou. Zabit 2/5/1998, hlásala poznámka pod fotografií.

Několik následujících minut strávil Harry přebíráním jednotlivých papírů. Nejdelší dobu strávil nad složkou Dracovy zesnulé matky. Rozum mu zůstával stát nad tím, jak moc měla Katie vše naplánované, kolik let dopředu se svým činem vůbec zaobírala, jak dlouho jej plánovala. Jistý způsob obdivu jí věnoval za to, jak byla vytrvalá, po kolika nevydařených pokusech to stále nevzdávala.

S obavami mezi všemi těmi papíry hledal složku nadepsanou Dracovým jménem. Když ji našel a otevřel, uvítala jej blonďákova fotografie. Správně by pod ní žádná poznámka být neměla, jelikož Draco je – díkybohu – stále živý, ale přesto se tam nacházelo stejným písmem napsáno to samé, jako v předchozích případech. Jediným rozdílem bylo uvedené datum. A Harry si s hrůzou uvědomil, že jde o dnešek.