„Je mi zima," zamumlal tiše blonďák a stulil se do klubíčka, co nejvíce to šlo a co nejvíc mu to dovolovaly jeho nynější tělesné proporce. Lehce popotáhl nosem, načež si hřbetem ruky nenápadně otřel jeho špičku. Nevěděl, kolik dní přesně už tu trčel, zavřený v chladné kobce ve sklepení starého domu. Dva týdny, tři?

Oblečení na sobě měl špinavé a prošoupané, místy se mu podařilo jej proděravět. Na těle měl několik odřenin a modřin, sem tam se našel i nějaký krvavý šrám, když si svojí neopatrností či únavou sedřel kůži o špičaté kameny, které tvořily zdi kolem něj. Jeho domovem po celou dobu byla ona malá cela, kterou mu jeho hostitelka přidělila hned prvního dne. Po většinu času se choulil v jednom jediném rohu a jeho společník, Oliver, s ním.

Cítil se strašně, ale hnědovlasý muž mu byl velkou oporou. Vlastně by měl Katie poděkovat za to, že je strčila k sobě za jedny mříže. Byl si jist, že bez Olivera by to tu nezvládl. Katie za celé ty dny neviděl a byl rád. Mohlo by se zdát, že na ně zapomněla, ovšem domácí skřítek, který jim dvakrát denně donesl něco málo k jídlu a vodu k pití, je vyváděl z omylu.

Zpočátku se s ním snažili nějak komunikovat a prosit o pomoc, ale záhy zjistili, že ten jim zdaleka nepomůže. Katie si to dobře pojistila, protože skřítek byl hluchoněmý. Nakonec byli rádi za to, že jim vůbec prostrčí mřížemi něco k snědku a jedním ze svých skřítčích kouzel uklidí stolici s močí shromažďované v jednom z rohů.

Oba si však byli jistí tím, že se jednoho dne Katie objeví. Také ale věděli, že její návštěva nebude znamenat nic dobrého. Slibovala Dracovi, že bude umírat pomalu a blondýn tohle bral jako první krok. Nechá ho tu hnít a pak si pro něj laskavě přijde. Draco sám by byl smířený se svým osudem, pokud by ovšem nečekal dítě. Takto mu Katiina bezohlednost vůči tomu nenarozenému čas od času nahnala slzy do očí.

Ucítil kolem svých ramen Oliverovu paži, jak si jej hnědovlasý muž přitáhl do objetí na svou hruď. Draco mu se zavřenýma očima položil hlavu na prsa a přitulil se k němu tak, jako už několikrát. Oliver byl jeho soukromá ohřívárna. A nejen to. Pomáhal mu, jak nejvíce v těchto podmínkách mohl. Draco by snad ani na prstech nespočítal, kolikrát už mu Oliver přenechal většinu svého jídla a pití. Nespočetl by, kolikrát mohl na jeho rameni ponechat své slzy či kolikrát ho Oliver jen tiše objímal, aby mu dodal síly.

Na jednu stranu se cítil špatně za to, že Olivera takto využívá, ovšem vždy, když se hnědovlasému se svými pocity přiznal, byl ujištěn o tom, že to nic není. Zpočátku se také cítil, jako by tímto Harryho jistým způsobem zrazoval, ale v takových případech přesvědčil sám sebe, že nedělá nic, za co by se vůči němu musel cítit provinile. Snaží se jen přežít a ochránit přitom své dítě. Jejich dítě. Harry mu to přeci nebude mít za zlé. Aspoň doufal.

„Jak," polkl, aby si pročistil hrdlo, „jak ještě dlouho, Oli?" hlesl snaže se ohřát teplem, které z hnědovlasého sálalo. „Jak dlouho ještě bude trvat, než nám někdo pomůže? Než nás najdou?" Ačkoliv se snažil, do hlasu se mu opět vkradl plačtivý podtón. Nesnášel své těhotenské hormony, protože i když se zuby nehty snažil zůstat silný, ony jej vždy zradily.

Cítil, jak se o jeho vlasy otřela Oliverova tvář. „Harry tě určitě hledá. Už to nebude dlouho trvat, uvidíš," zašeptal hnědovlasý konejšivě a přitáhl si Draca ještě blíže k sobě. „On tě najde," dodal jistým hlasem, jak věřil, že se tak stane. A i kdyby nevěřil, mluvil by tak stejně. Už zjistil, že na Draca v těchto slabých chvilkách nejvíce platí přesvědčování o tom, že je Harry na cestě. Zvedalo to v blonďákovi novou vlnu síly, vlévalo mu to aspoň kapku života do žil. Udržovat Draca v naději, že je Harry objeví, bylo to nejlepší, co mohl dělat, pokud mu záleželo na Dracově psychickém zdraví.

„Už to dlouho nevydržím," fňukl Draco bezradně a Oliverovou košilí utlumil tichý vzlyk, který se mu vydral z hrdla napovrch. Nenáviděl se za svou slabost. Doufal, ne on věřil, že tahle celá šaškárna brzy dospěje ke svému konci, ale neznalost toho, kdy to už konečně bude, jej ubíjela.

„Je jen otázkou času, kdy Katie uzná, že už mě tu drží dostatečně dlouho na to, aby mohla přejít k dalšímu kroku. Slibovala mi, že ji budu prosit... že postupně bude dosahovat svého cíle a zlomí mě." Nenápadně si do ramene otřel jednu uniklou slzu, která mu stekla po tváři. Na tváři se mu objevil smířený úšklebek. „Zatím se jí to daří."

„Hlavu vzhůru, Draco. Nesmíš jí dovolit, aby zjistila, jak se cítíš. Nesmíš ji nechat vyhrát. Musíš být silný. Nesmíš se nechat zlomit! Navíc... podle mě Katie pravděpodobně neví, co teď s tebou, jinak by už něco podnikla. Chce ti ublížit, to ano, ale nedokáže tě zabít."

„Nebo prostě jen pobaveně sleduje, jak mě nemůže Harry najít..." sarkasticky se ušklíbl Draco.

„Osobně si myslím, že... dokud budeš těhotný, tak nic neudělá," namítl Oliver.

„Takže mě tu bude držet, dokud tady prostě neporodím?!" vystrašeně se zajíkl Draco.

Oliver si v duchu povzdechnul a vrazil si menší facku. Tohle se mu moc nepovedlo. „Ne, to určitě ne," přesvědčivě na blonďáka koukl. „K tomu nedojde, ano? Harry tě hledá, určitě nás najde a ty budeš rodit na mnohem lepším a příhodnějším místě, uvidíš."

„Co když to ale přijde dřív, hm? Co když si prcek prostě usmyslí, že už přišel ten správný čas přijít se podívat na svět? Co budu dělat, když se to opravdu stane? Sakra, co když to dítě bude... já nevím, nějak ovlivněné tím, že teď spávám na tvrdé zemi, málo jím a věčně je mi zima? A to k tomu nepočítám to, že mám čas od času nervy... nadranc. Jsem ve stresu, a to není dobré, Oli! Co když mu tím ubližuju? Co když-" byl zaražen Oliverovou rukou na svých ústech.

„Na tohle nesmíš myslet, ano? Je mi samozřejmě jasné, že tohle nejsou zrovna nejvhodnější podmínky pro někoho těhotného, a už vůbec ne pro těhotného muže. Ale musíme to tu zvládnout, rozumíš? Když si budeš neustále vyčítat, že tomu dítěti zrovna nyní nezajišťuješ úplně ty nejlepší podmínky, budeš mu ubližovat ještě víc, rozumíš mi? Nesmíš si to připouštět, nesmíš na to myslet, jinak tě to bude akorát ještě více ničit. A to přeci nechceš, ne? Nechceš, aby Katie vyhrála, ne?"

„Ne, to nechci..." kníkl poníženě blonďák a zavrtal hlavu do Oliverovy hrudi.

„Všechno bude v pohodě, všechno, uvidíš. Harry tu už brzy bude, najde nás a postará se o tebe." Harryho jméno měla na Draca vždy uklidňující účinek. A Oliver děkoval bohu za to, že Draca ještě nenapadlo pochybovat o tom, že je Potter opravdu hledá. Nedokázal si představit, co by v takovém případě s Dracem dělal. Sám víru v Harryho neztratil a byl rád, že je na tom Draco prozatím stejně.

„Myslíš... myslíš, že budu dobrý otec? Stále si přijdu... nepřipravený. Ale vím, že je to má jediná příležitost. Pokud to nezvládnu, už nikdy mít vlastní dítě nebudu..."

„To víš, že budeš, Draco," konejšivě jej pohladil po rameni Oliver. „Ty i Harry, oba budete dobří tátové. Zvládnete to. Vychováte spolu pěknou holčičku, nebo krásného chlapečka. Budete skvělými otci."

„Mám strach, Oli. Mám strach, že ho – nebo ji – nedokážu ochránit. Bojím se, že to dítě ani nezvládnu přivést na svět..." Několik slz se vykutálelo Dracovi z modrošedých očí. „Promiň," zamumlal chraplavě, když si po chvilce tichého pláče otřel tváře. „Asi bych o tom před tebou neměl pořád mluvit, co?" smutně se pousmál.

„Proč myslíš?" zeptal se ho zaraženě Oliver.

„Ubližuju... ubližuju ti tím. Vlastně bys měl Harryho nenávidět, ne?"

„To je..." vydechl hnědovlasý, „moc silné slovo Draco. Ano, mrzí mě, že je to on a ne já, ale... můžu si za to sám. Asi to tak má být, nemyslíš? Jsi s ním šťastný a tvé štěstí je pro mě to nejhlavnější. Také čekáš jeho dítě."

„Neplánovali jsme ho," smutně se pousmál blonďák. „Občas se nemůžu zbavit dojmu, že nebýt jeho, tak spolu ani nejsme..." uchechtnul se. „Nechal jsem se tehdy unést a on... on ani nevěděl, že je něco takového možné... Nevrátil by se ke mně, kdybych to dítě nečekal."

„To určitě ne, Draco... Pokud k tobě Harry něco cítil, vrátil by se i tak."

„To asi těžko," ušklíbl se Draco. „Byl potom pryč a hned měl náhradu..."

„Ale teď je s tebou a to je hlavní. Nebo snad máš pocit, že s tebou zůstává jen kvůli tomu dítěti?"

„Ne, to ne... Jako určitě je to jeden z důvodů, ale... ne. Nedělá to jen kvůli tomu malému." Dlaní si lehce přejel přes břicho a pousmál se. Jak moc rád by zase cítil Harryho dlaně, jak se ho tam dotýkají a hladí jeho kůži, pod kterou se ukrývá jejich miminko.

„Tak vidíš... A co se týká toho, proč to nevěděl... Vždyť víš, že nevyrůstal jako většina z nás. I když patřil do kouzelnické rodiny, žil mezi mudly a neměl ani tušení... A musíš uznat, že nemá tak zvídavou povahu, jako Hermiona, takže..." zasmál se pro odlehčení situace.

„No, to naštěstí ne. Nechtěl bych chodit s oživlým lexikonem," uchechtnul se Draco s viditelně lepší náladou.