Bylo něco málo po půl dvanácté večer, když se do jednoho z domů v Godrickově Dole konečně dostavil ten, na nějž čekali všichni ostatní. Vyčerpaný a unavený Harry Potter, který se svým způsobem opět cítil jako za války. Do čeho se to sakra opět dostal? Těhotného přítele mu unese bývalá spolužačka, kamarádka a spoluhráčka, a on se teď může zbláznit, aby udělal vše pro jeho nalezení. Děkoval bohu za to, jaké má ochotné přátele, kteří mu nyní se vším pomahájí.

„Tak co?" nadhodil Ron posazený na zemi, zády opřený o boční stranu jednoho z křesel v Harryho obýváku. Oči se mu pomalu klížily, ale snažil se neusnout. Též byl unavený. Ne ovšem z obav o Draca - ty sice také měl, ale určitě se nedaly srovnávat s těmi Harryho – ale z celodenního zařizování a přesvědčování jistých osob, kterým ho jeho nejlepší kamarád pověřil.

Černovlasý muž jen nespokojeně zavrtěl hlavou. Nemůže říct, že by nic nepořídil, ale určitě to nebylo zrovna to, s čím počítal, co chtěl. „Jsme tu už všichni?" zeptal se namísto toho a ani se neobtěžoval zakrýt své zívnutí. Jedinou odpovědí mu bylo ticho. S lehkými obavami ve tváři se rozhlédl po místnosti, aby zjistil, kdo chybí.

Ron, Hermiona, Ginny a dokonce i on tu byl. S kamennou tváří seděl v křesle, nohu přes nohu, avšak když se Harry řádně zadíval do jeho očí, viděl v nich obavy. Obrovský strach a nekončící obavy z toho, jak mu docházelo, že stačí málo a on ztratí i to poslední, co mu v životě zůstalo a na čem mu také velmi záleželo, i když to nedával moc najevo.

Harry mu kývl hlavou na pozdrav a vykouzlil na tváři drobný úsměv snažíc se ho tak povzbudit. On mu však odpověděl jen pokřiveným úšklebkem, kterým skončil jeho pokus o usmání se. Nebylo mu do smíchu, a dokonce i takovýto malý náznak štěstí se mu příčil. Brýlatý jen kývl hlavou, jako by dával najevo, že mu rozumí. Pak stočil svůj pohled k Ronovi, kterého obdařil obdivným pohledem. To, že teď u něj doma sedí v křesle i Lucius Malfoy, byla především zrzkova zásluha. Právě Rona totiž Harry dobrovolně vyslal do Malfoyovského sídla, aby Luciuse přivedl sem, kde bude aspoň v nějakém bezpečí. Nechtěl riskovat, že namísto Draca bude mít za chvíli Katie ve vlastnictví oba zbylé Malfoye.

„Kde je Oliver?" otázal se nakonec a přelétl své přátele tázavým pohledem. Ano, ten jediný tu chyběl, a Harry kvůli tomu pocítil nepříjemné skličující bodnutí v hrudi. Snad se nerozhodl následovat Katie a podílet se na Dracově únosu. Za své tiché přání by si Harry nejraději vrazil facku, ovšem uvědomoval si, že ani ta by nic nezměnila na tom, že Oliverovi prostě nemůže věřit natolik, nakolik by chtěl. Nejenže byl Katiin oficiální přítel a do nedávna také otec jejího dítěte – teď samozřejmě všichni věděli, že žádné dítě není – ale také byl jeho konkurence.

Avšak nebelvír si připouštěl i druhou stranu mince. Právě protože by Oliver mohl být jeho konkurentem o Dracovo srdce, by přeci nepomáhal ženě, která ho několik měsíců vodila za nos a která má v úmyslu jeho blonďáka zlikvidovat. I Oliverovi by mělo záležet na Dracově bezpečí, takže proč by se nepodílel na jeho ochraně a raději přeběhl na Katiinu stranu? Jeho nepřítomnost zde bude mít určitě jiné vysvětlení.

„Neukázal se tu. Měl přijít už dávno, ale... není tu," pokrčila Ginny rameny, zatímco se zkroušeně zadívala na Harryho. Možná myslela na to samé, bylo by to pravděpodobné. Evidentně se o Olivera bála, a zároveň se bála jeho samotného. Ano, i Harry si musel připustit, že má o něj strach. Doufal, že bude v pořádku a fakt, že tu není, je jen známkou toho, že třeba našel nějakou stopu, kvůli níž se zdržel. Jeho racionálnější část já tomu však odmítala věřit.

„Podařilo se ti přesvědčit ministra?" zamumlala ospale Hermiona a své unavené oči upřela na Harryho. Ona ani Ginny je neposunuly více dopředu, jelikož při svém pátrání po tom, kam by Katie mohla zmizet, selhaly. Snad aspoň Harry byl v této věci úspěšný.

„Jak se to vezme," pousmál se černovlasý smutně. „Seznámil jsem ho se situací a požádal jej o pár bystrozorů, kteří by nám s hledáním pomohli. Zároveň jsem ho poprosil o diskrétnost. Už jen kvůli Dracovi a... našemu dítěti. Veřejnost o jeho těhotenství nemá zatím nejmenší tušení, takže tak." Během mluvení na sobě Harry cítil Luciusův upřený pohled, který mu málem vypaloval díru do těla.

„A?" nadějně na něj koukla Ginny. „Vyhoví ti?"

„Řekl, že mi nechává v hledání volnou ruku a že se poptá po nejdiskrétnější lidech, které na bystrozorském oddělení jsou. Jakmile je najde, prý mi je pošle, abychom jim vykreslili situaci. Ovšem..." krátce se odmlčel, „také nakonec řekl, že jestliže někdo Draca může najít, tak jsme to jedině my sami a především já osobně. Z čehož tak jaksi plyne, že se domnívá o neúspěšnosti svých lidí." Harry si povzdechl a složil hlavu do dlaní.

„No, takže jsem pak čekal na ministerstvu a kdykoliv mi Pastorkovi lidi někoho z bystrozorů přivedli, musel jsem jim vykládat, co se všechno vlastně stalo. Pokud jsem ji tedy věřil. Snažil jsem se, aby nám na pomoc sehnali co nejvíce lidí, ale nakonec máme jen šest chlapů a jednu ženskou. Touhle dobou by měli pročesávat Katiin dům a hledat nějaké stopy po tom, kam by se mohla vydat. Sledování stopy po přemístění totiž již nebylo možné ani na profesionální úrovni."

„Takže o mém synovi nemáte žádnou zprávu," konstatoval tvrdým hlasem Lucius s pohledem upřeným někam před sebe. Když se mu nedostalo okamžité reakce, nakonec se přiměl jej zvednout a pohlédnout na Harryho. Ačkoliv to jemu samému přišlo postavené na hlavu, právě onen slavný Potter byl tím, komu v této místnosti nejvíce věřil a ten, do kterého vkládal svou naději na to, že Draca ještě někdy uvidí živého a zdravého. Nejlépe i se zdravým a živím dítětem uvnitř něj.

Přiznával, že je pro něj Draco důležitější, než jeho nenarozené vnouče, ale zase nebyl takový sobec, aby na to malé nemyslel vůbec. Nenáviděl sám sebe za to, že nemůže nic dělat, že tu musí sedět s rukama za zády a čekat, až jeho syna zachrání ten nebelvírský Hrdina, kterého miluje celá kouzelnická společnost. Včetně Draca. Klidně by platil komukoliv, kolik by si jen řekl, jen pokud by mu dokázal najít syna. Už se nenechá okrást o dalšího člena rodiny. Nepřijde o dalšího člověka, kterého má rád a na kterém mu doopravdy záleží.

„Ne, to bohužel nemáme," povzdechl si Harry a prsty si promnul spánky. „Měli bychom jít spát. Zítra bude potřeba nových sil," vybídl nakonec všechny ostatní, přestože sám by nejraději zůstal vzhůru, dokud by Draca prostě a jednoduše nenašel. Škoda, že toho jeho tělo nebylo schopné. Proč ho nebesa chtějí připravit o dalšího člověka, kterého miluje? Zvlášť když v sobě tento člověk nosí jeho dítě! Co komu provedl? Nebo je to součástí jeho nekončícího údělu v roli hrdiny?

Ani si řádně nevšiml, že se jeho přátelé začali zvedat ze svých míst. Až když mu na rameni spočinula ženská ruka, přesunul svou pozornost zpět na ně. „Drž se Harry," povzbudivě se na něj usmála Hermiona, než odešla kousek bokem, aby udělala místo svému příteli.

„Bude to v pohodě, kámo, věř mi. My ho najdeme," poplácal Harryho po zádech Ron.

„Společně to zvládneme," přidala se k nim Ginny a do vlasů Harrymu vtiskla lehký polibek.

„Jsem rád, že vás mám," vydechl upřímně Harry a věnoval jim všem jeden malý drobný úsměv. Na větší se bohužel nezmohl.

„Měj se," rozloučila se s ním Ginny a vydala se na zahradu, kde překročila ochranné pásmo, kterým pozemek zabezpečili toho dne odpoledne, a následně se přemístila.

„Dobrou noc, Harry," popřála mu Hermiona, než se pomalu rozešla ven též.

„Dobrou, kámo," poplácal Ron ještě jednou Harryho záda a následoval za Hermionou ven.

„Rone!" křiknul za ním ještě Harry, když byl zrzek u dveří.

„Jo?"

„Děkuju ti," věnoval mu černovlasý další drobný úsměv a vyjádřil svou vděčnost.

„Rádo se stalo, Harry," pokynul mu Ron, než už opravdu odešel.

Když Harry s Luciusem v místnosti osaměli, zavládlo na několik minut tíživé ticho.

„Asi... bych ti měl poděkovat," přerušil ho nakonec jako první Lucius. Narážel tím na skutečnost, že nyní bude kvůli bezpečnosti několik dní pobývat v Harryho domě.

„Není za co děkovat. Je to samozřejmost," namítnul Harry.

Lucius se krátce uchechtl. „Jak pro koho, jak pro koho..."

„Jste Dracův otec a já jeho přítel. Přijde mi to jako samozřejmost."

Na to jen plavovlasý muž krátce kývnul hlavou, než se na okamžik zamyslel. Pak nerozhodně stiskl čelisti k sobě, až se nakonec znovu dal do řeči. „Přijde mi, že mezi námi bylo již dost formalit. Já... nechtěl bys mi tykat? Tvá zdvořilost mi začíná trhat uši," ušklíbl se.

Harryho ospalé oči opět o něco málo oživly, když uslyšel tuhle nečekanou nabídku. Jakmile se vzpamatoval z šoku, váhavě zakýval hlavou. „Je-li to vaše přání," pokrčil nakonec rameny.

„Tvé," opravil ho Lucius, zatímco se sám začal zvedat z křesla.

„Ach ano, tvé," pousmál se Harry. „Dobrou noc."

„Dobrou noc..." oplatil mu starší muž. „Harry..." dodal ještě, než vyšel na chodbu a začal stoupat po schodech nahoru do pokoje, který mu byl přidělen.