Druhý den ráno blonďáka probudilo mírné chramostění a tiché kroky.

„Harry?" zamručel a rukou hmátl na druhou polovinu postele. Ta jej však jen nepříjemně zastudila. Neochotně otevřel oči a zamžoural do pokoje, který se pomalu zaléval slunečním světlem.

„Dobré ráno," usmál se na něj černovlasý od skříně, ze které právě vydělával štos oblečení a házel jej do své tašky. Do té, se kterou se tu před několika týdny objevil. Jakmile si všiml, že na něj Draco kouká, přešel k posteli a posadil se vedle blonďákových stehen. Natáhl se k němu a věnoval mu ranní políbení.

Draco nešťastně vydechl, když se od něj Harryho odtáhl. „Co to děláš?" pohodil pak hlavou ke skříni, u které ještě před chvílí Harry stál.

„Balím si. Tvé oblečení a knihy jsem sbalil kouzlem už před chvílí. Na osobní věci jsem ti chytat nechtěl, takže ty ještě sbalené nemáš," pokrčil rameny brýlatý a sladce se na Draca usmál.

„Koukej vstávat, už je nejvyšší čas," vybídl jej pak.

Blonďák sebou praštil zpět do peřin. „Kolik je?" protáhl líně.

„Půl deváté," řekl Harry a zasmál se nad Dracovým výrazem. „No ták... zlato, šup! Ať to stihnem."

„Zvedneš mě?" Draco jaké malé dítě natáhl ruce a ohrnul ret.

Brýlatý se upřímně zasmál, avšak byl rozhodnut splnit blonďákovi jeho přání. I když trochu jinak, než po něm bylo vyžadováno. Se šibalským úšklebkem jednou rukou podebral Draca pod koleny a tu druhou obtočil kolem jeho zad.

„Co to děláš?" zasmál se zmijozel, když si uvědomil Harryho úmysl. „Jsem těžký, nemůžeš se se mnou tahat."

Černovlasý se však rychle přisál na jeho rty, aby jej umlčel, a nechal námitku nepovšimnutou. Jednoduše blondýna zvedl z postele do výšky a nasměroval si to ke dveřím.

Draco obtočil své paže okolo Harryho krku. „Kam mě to neseš?" zeptal se.

„Na snídani," mrkl na něj brýlatý.

„Ale tam jsou schody, nemůžeš mě nosit dolů po schodech, Harry. Opravdu jsem těžký," zaprotestoval blondýn a lehce se zamračil.

Harry nad ním pokroutil hlavou. „Nejsi těžký, zlato."

„Ale..." chtěl Draco něco namítnout, ale byl zaražen.

„Nemusíš se bát, Draco. Nepustím tě," řekl vážně Harry, aby zahnal všechny pochybnosti, které jeho přítel měl.

„Dobře..." zamumlal blonďák. „Promiň," omluvil se potom.

„To nic. Jen mi důvěřuj, ano?" usmál se mile brýlatý a Draco mu se skousnutým rtem kývl v odpověď. Harry mu vtiskl lehký polibek do vlasů a začal opatrně scházet schody dolů do přízemí. Na tváři mu dlel šťastný úsměv. Tedy aspoň do té chvíle, než došel až dolů a uviděl Dracova otce postávat u okna. Za tu dobu, co zde bydlel, si všiml, že zde Lucius postává příliš často. Vždy přemýšlel.

„Dobré ráno," pozdravil staršího z Malfoyů Draco a rukou se snažil zakrýt neslušné zívnutí.

Lucius sebou lehce škubl a otočil se ke schodům. „Dobré, synu. Dobré..." zamumlal. Vzápětí však nesouhlasně přimhouřil oči. To když spatřil Draca v Harryho náruči.

„Neměl bys ho takhle nosit. Ještě mu ublížíš," pronesl důležitě směrem k Harrymu. Draco smutně sklopil hlavu. Věděl, co teď přijde. Jeho otec a Harry si zase vymění pár peprnějších slov. Možná, že se před ním vždy snaží spolu vycházet, ale on moc dobře věděl o tom, že si tito dva muži zrovna dvakrát nesedli. To, že je těhotný, neznamená, že je slepý. Všiml si toho a to hned první den, kdy se sem Harry nastěhoval.

Bylo mu to líto, ale znal svého otce a znal i Harryho. Pokud tito dva někdy uzavřou příměří, stane se tak kvůli něčemu velmi důležitému. ‚A rozhodně ne taková prkotina jako moje těhotenství,' pomyslel si hořce. Jeho otec byl zvyklý poroučet a Harry se zase choval tak, jak to cítil.

„Lepší, než kdyby po těch schodech šel sám," trochu zavrčel Harry směrem k Luciusovi, avšak svůj nepříjemný tón o něco zmírnil, když si všiml posmutnělého Dracova pohledu. Donesl ho k židli, na kterou ho posadil.

„Neříkám, že by měl jít sám," ozval se opět Lucius.

„A jak by se sem tedy měl dostat? Nemám ho nosit, nemá chodit sám..." Harryho výraz ztvrdl. „Příště ho sem můžete dopravit sám, když se vám můj přístup nelíbí."

Lucius se ušklíbl. „Mohl si jít s ním, nebo ho aspoň nést trochu... rozumněji. A ne ho tahat jako nějaký mudla kládu z lesa."

„Nikoho jsem jako žádnou kládu netahal," zavrčel Harry opět nepříjemným tónem.

„Ne?" zasmál se Lucius. „Tak co-"

„Nemohli byste toho nechat?" ozval se rázně Draco. „Jsem tu taky a všechno slyším. To vám to sakra nepřijde ani trochu blbý?!" naštvaným pohledem se podíval na svého otce a následně na Harryho.

„Promiň," omluvil se Harry s pokorou. Pohladil ho po ramenu. „Půjdu nám dobalit," oznámil a rozešel se zpět ke schodům. Po cestě nezapomenul Luciuse probodnout rozhořčeným pohledem. Vyběhl nahoru a posadil se na svou a Dracovu postel. Povzdechl si. Zase se to podělalo. A tentokrát dokonce před Dracem. Vždy se tolik snažil, snažil se s Luciusem vycházet, ale ten podělanej hajzl to vždy jen zkazil tou svojí arogancí a nenávistí.

Posmutněle přejel rukou po matraci. Na tváři se mu objevil drobný úsměv, když si vzpomněl na svou první noc tady. Tehdy se s Dracem hádal o to, kde bude spát. Nechtěl si hned lehnout k Dracovi do postele. Přišlo mu to nezdvořilé a také nevhodné vzhledem k tomu, v jaké situaci se tehdy nacházeli. Neviděli se tak dlouho a najednou by spolu hned měli spát v jedné posteli? Bylo to něco nemyslitelného. Avšak Draco nedal jinak. Když tehdy řekl, že dá Harrymu další šanci, myslel to se vším všudy. Přijal ho do svého života tak, jako by ty tři měsíce odloučení neexistovaly, jako by se vůbec nikdy nepohádali. A on mu za to byl opravdu vděčný. Když tehdy usínal s Dracem přituleným k jeho hrudi, byl neskonale šťastný.

„Harry?" uslyšel své jméno, a tak pohled ke dveřím, odkud se ozvalo. Pohled mu ulpěl na Dracovi opírajícím se o rám dveří a sledujícího ho s nepatrnou vráskou na čele způsobenou zamračením.

„Draco?" slabě se usmál na svého přítele.

Blonďák si nahlas povzdychl. „Nemusíš to přede mnou hrát, Harry. Vidím, že tě to štve. Ale... jsme tu posledních pár minut. Nebude trvat dlouho a už se neuvidíte." Draco pomalu přešel k posteli a posadil se vedle Harryho. Dlaň přiložil k nebelvírově tváři a lehce ji palcem pohladil. „Už jen chvíli a pak budeme jinde my a jinde on."

Harry překryl Dracovu ruku tou svojí. „Miluji tě," řekl a políbil vnitřek blonďákovy dlaně, „ale je to tvůj otec. Nechci ti ho brát. Záleží mu na tobě." Černovláskova ústa opustil tichý povzdech. „Nechci tě nějak zatěžovat našimi spory. Nejspíš si nikdy nesedneme, ale oba tě máme rádi a tvoje štěstí je naším společným cílem. Jen asi máme každý rozdílný názor na to, jak ti ho dopřát." Harry se chabě pousmál a oddělal jejich ruce ze své tváře. Položil je na Dracovo stehno a propletl si s ním prsty.

„Harry," nadechl se blonďák, ale tmavovlasý jej zastavil zakroucením hlavy.

„Nebudeme se o tom bavit, hm? Co se stalo, stalo se. Avšak není to důvod, proč si kazit den."

„Dobře..." odsouhlasil váhavě Draco, „ale-" byl zaražen Harryho ukazováčkem na svých rtech.

„Šššš," usmál se nebelvír a spojil jejich rty v jedny.

O několik desítek minut později stál Harry před domem a u nohou mu ležela jeho a Dracova zavazadla. Blonďák sám stál o pár metrů dále a tiše mluvil se svým otcem. Díky uctivé vzdálenosti, ve které se Harry nacházel, z jejich rozhovoru neslyšel zhola nic. A vlastně ani nechtěl nic slyšet, bylo to jen mezi nimi. Dracem a jeho otcem. Když se blonďák se svým otcem krátce objal na rozloučenou, rozešel se směrem k Harrymu.

„Připraven?" zeptal se jej s drobným úsměvem na rtech.

„Jo, myslím, že jo," zasmál se Harry. „Jen... přemýšlel jsem. Můžeš se vůbec přemisťovat? Víš, jako když jsi těhotný. " Položil jednu ruku na blonďákův pas a přitáhl si jej o něco blíže k sobě.

„Jednou za čas mi to neuškodí," odpověděl Draco. „Nemusíš se bát."

„Opravdu?" nepatrně nakrčil Harry čelo.

„Ano, opravdu," Draco se usmál. Vytáhl hůlku a mávnutím odeslal pryč všechna zavazadla naskládaná na zemi. „Teď jsme na řadě my," mrkl na Harryho a nastavil mu dlaň. V momentě, kdy se jí nebelvír chytil, byl lapen ve známém víru přemisťování. Během okamžiku však nepříjemný pocit s tím spojený ustal a on stál na příjezdové cestě před obrovskou černou bránou. Draco pustil jeho ruku a namířil hůlku na zámek na bráně. Zamumlal nějaké zaklínadlo a obě křídla brány se začala pozvolna otevírat.

„Vítej u mě doma," otočil se na něj blonďák a v hostitelském gestu rozhodil rukama do stran.