Mužská postava se prodírala davem kouzelníků pospíchajících po chodbách. Kapuce na její hlavě zakrývala černou kštici vlasů a mírně padala do mužského obličeje. Mladík se s rukami v kapsách nepozorovaně proplétal mezi ministerskými zaměstnanci a razil si cestu k výtahu, který by ho zavezl na patro s ministrovou kanceláří. Neupozorňoval na sebe, nestál o nechtěnou pozornost. V hlavě ho tížily myšlenky a obavy z následujících chvil. Byl rozhodnut si pevně stát za svým a informace o Dracovi si u Kingsleyho klidně vydupat. Celý předcházející večer a dnešní ráno si v hlavě připravoval všechny možné argumenty, které by v případě potřeby mohl použít. A většina z nich byla založena na nekalé myšlence.

Snad poprvé v životě byl odhodlán použít svou slávu ke svému prospěchu v osobním životě. Bylo to krajní řešení, ale dost možná nutné řešení. Zvědavost ho sžírala zevnitř, stejně jako strach a obavy. On sám byl vlastně jen malé klubko nervů, které se snažil potlačit do pozadí a vše pevně stmelit, aby nevypadal jako duševně labilní blázen. Věděl, že situace je vážná a následující minuty mu můžou obrátit život vzhůru nohama. Se svou nebelvírskou hrdostí byl však ochotný změnu přijmout a postavit se jí čelem. Ať ho to bude stát, co to bude stát. Byl připraven nést zodpovědnost za své rozhodnutí a za své činy.

Když došel k výtahům, zalezl do toho nejméně obsazeného a natiskl se na jednu z jeho stěn. Upřeně klopil pohled k zemi a snažil se ignorovat všechny zbylé lidi uvnitř. Naštěstí si ho nikdo nevšímal a on mohl spokojeně vystoupit v příslušném patře. I když se jeho výstup spíše rovnal zběsilému úprku. Chodbu prošel rychlým krokem a místy by měl člověk i pocit, že slabě běžel. Své divoké tempo zastavil až těsně před ministrovou kanceláří. Zhluboka se nadechl a rozhodně zaklepal na dřevěné dveře. Sám obdivoval, jak se v něm najednou vzalo tolik odvahy. Nepřipouštěl si fakt, že mu srdce v hrudi bije jako splašené.

„Dále," ozvalo se z druhé strany dveří tlumeným ženským hlasem.

Harry vzal za kliku a potící se rukou ji zmáčkl. Otevřel vstoupil do místnosti. Hned, jak byl uvnitř, ucítil na sobě zkoumavý pohled Kingsleyho sekretářky. Otočil se, aby za sebou zavřel a teprve potom si stáhl kapuci dozadu a zadíval se do ženiných očí. Viděl změnu v jejích očích. Z trochu bázlivého a překvapeného pohledu se stal pravý profesionální pohled s kapkou pochopení.

„Přejete si?" zeptala se naprosto formálně a nedala na sobě znát žádné rozhození.

„Chci mluvit s ministrem," oznámil jí rozhodně Harry s chladným klidným hlasem.

Žena mírně naklonila hlavu na stranu. „Máte sjednanou schůzku?" povytáhla obočí.

„Ne," odpověděl prostě černovlasý muž.

„V tom případě je mi líto. Nemůžu vás pustit dál," pronesla naučeným hlasem a začala se věnovat papírům na stole.

„To mě příliš nezajímá. Potřebuji s ním mluvit. Je to důležité," začal mírně nepříjemně Harry.

Žena si povzdechla a opět se na něj zadívala. „Ministr teď má schůzku. Musíte vydržet, pak se vám možná bude moci věnovat."

Harry s našpulenými rty přikývl. Obrátil se dozadu a rozhlédl se po místnosti hledaje nějakou židli či křeslo k sezení. Když zahlédl polstrované sedadlo, tiše pronesl: „Fajn, počkám tady." Posadil se a upřeně se zadíval na sekretářku. Ta protočila oči a dál si ho nevšímala.

Pohodlně se rozvalil a snažil se příliš nemyslet na to, co se dozví. Ticho v místnosti bylo přerušováno jen slabým tikotem nástěnných hodin a občasným škrábnutím brku do papíru. Čas se Harrymu vlekl, a on tak začal nervózně podupávat nohou. Neustále zrychloval intenzitu dupání, až nakonec vyletěl ze sedu a začal přecházet sem a tam po místnosti.

„Pane Pottere..." začala podrážděně sekretářka, když tak chodil po místnosti už nějakou tu minutu. „Nemohl," menší odmlka, „byste si zase sednout a sedět? Ministr snad bude hotov každou chvíli."

Harry se na ni trochu dotčeně podíval, pak si však jako poslušný pes zase sedl. Opřel si lokty o stehna a lehce se předklonil. Propaloval ji nasupeným pohledem, ale jakmile k němu opět zvedla zrak, rychle uhnul. Okopané špičky jeho tenisek mu najednou přišly příliš zajímavé.

Než uslyšel tiché vrzání židlí z druhé místnosti, přišlo mu to jako věčnost. Když se tak ale stalo, hbitě se narovnal a začal očima hypnotizovat dveře na druhé straně místnosti. Jakmile se po chvíli otevřely, měl chuť radostně zařvat.

„Nemohla byste mi, prosím, udělat silnou kávu, Claris?" zmoženě se ministr opřel o futra a přejel si rukou po pleši na hlavě. Jeho společník se evidentně přemístil pryč pomocí krbu a letaxu.

„Jistě, pane ministře," přikývla sekretářka. „Máte návštěvu," řekla potom a hlavou ukázala na Harryho sedícího na sedadle.

„Oh, Harry! Co tu děláš?" unaveně se usmál Pastorek.

„Potřebuji s tebou mluvit," pronesl rozhodně Harry.

Ministr se podivně zatvářil. „Tak pojď dál," pronesl nakonec a nechal Harryho projít do své kanceláře. Než však zmizel v místnosti i on, otočil se ještě na svou sekretářku. „To kafe nechte zatím být, až odejde, nejspíš ho budu potřebovat dvojnásob."

Claris se pousmála a lehce kývla hlavou na znamení souhlasu.

„Vítej, Harry," usmál se Kingsley, jakmile za sebou zavřel dveře. Natáhl k tmavovlasému ruku a potřásl si s ním. Pak mu pokynul ke křeslu, které stálo na krátkých dřevěných nohách naproti stolu.

„Tak povídej. Co tě sem přivádí? Jen upřímně doufám, že to také nebude hrozba mezinárodní pohromy, o jaké mi tu vykládal ten před tebou." Slabě se usmál.

„Ne," zakroutil Harry hlavou. „Tohle je osobní."

„Aha. No tak povídej," pobídl ho a mírně zkrabatil čelo soustředěním.

„Potřeboval... potřeboval bych vědět jisté utajené informace, ke kterým... ke kterým jaksi nemám přístup." Kousl se do rtu a sledoval Kingsleyho reakci.

„Tak proto jsou nejspíš utajené, nemyslíš?" zakroutil Pastorek pobaveně hlavou.

„Ale já je prostě potřebuji vědět," zamračil se Harry nad tím, jak byla jeho prosba brána s humorem.

„O co jde?" zeptal se ministr, avšak na rtech mu stále pohrával slabý úsměv.

„Spíše o koho. Potřebuji vědět polohu místa, kde se momentálně nachází Draco Malfoy. Předpokládám, že je ještě stále schovaný pod vaším Fideliem. Potřebuji ho zkontaktovat, potřebuji s ním mluvit, rozumíš?" pronesl pevným hlasem, i když uvnitř cítil, jak balancuje na tenkém ledě. Snažil se, aby se v jeho hlase neodrážela jeho zoufalost a chuť vše vykřičet Kingsleymu do tváře.

„To předpokládáš správně, ale kde se v tobě bere jistota, že ti tu informaci poskytnu?"

„Protože si myslím, že... když jsem tolikrát pomohl ministerstvu já," Harry se předklonil a lokty si opřel o hranu Pastorkova stolu, „tak by jednou mohlo na oplátku pomoct ono mně."

Kingsley se pobaveně zasmál a pohodlně se opřel se svém křesle.

„Kingsley, je to pro mě životně důležité," pokusil se Harry o prosebný podtón.

Ministr si povzdechl. „Víš, že i kdybych se rozhodl ti tu informaci dát, musím to prokonzultovat s ostatními, že?"

„Ale proč?! Vždyť ty jsi tu ministr!" vydal ze sebe Harry s mírně hysterickým podtónem. Nelíbil se mu ten velký otazník, který po ministrově otázce zůstal v jeho hlavě.

Harryho poznámka však zůstala bez odezvy. „Kingsley... prosím..." zašeptal a upřel své prosící oči na mužovu tvář.

Ministr si povzdechl a lehce si přejel rukou po tváři. „Uveď mi jeden rozumný důvod, proč bych ti to měl říct. Přesvědč mě, že ti můžu věřit i v tomto a nemám v tom hledat žádný důvod k obavám."

„Já..." Harry se zhluboka nadechl. Chtěl-li Pastorek pravý důvod jeho požadavku, byl ochotný obětovat některé věci ze svého soukromí. Jestli to bude znamenat otevřenou cestu k Dracovi, proč ne. Měl však jednu podmínku. „Necháš si to jen pro sebe."

„Dobře," zněla ministrova odpověď pronášená společně s menším povzdechnutím. „Ale budeš upřímný."

Tmavovlásek lehce pohodil hlavou a propletl si své prsty na rukou.

„Tak mluv," vybídl ho muž naproti němu.

Harry nejprve těkal očima po ministrově tváři, nakonec však sebral svoji odvahu a s menším zaváháním se pustil do prostého vysvětlování. „Když jsme byli v Česku, já a Draco jsme se spolu vyspali." Ignoroval Kingsleyho upřímně překvapený výraz a nevěřícně nadzdvihnuté obočí.

„Je... je dost možné, že je teď Draco... že je Draco těhotný." Ignorovat ministrovy vykulené oči bylo o něco horší, ale přesto Harry pokračoval. „Potřebuji zjistit, jestli je to pravda, a pokud ano, tak tu chci pro Draca být a ne stát bokem. Chci... chci nést zodpovědnost za to, co jsem udělal."

„Harry, Harry..." krátké povzdechnutí a lehké kroucení hlavou ze strany na stranu byly první reakcí, které byl Pastorek schopen.

„Prosím..." dodal tmavovlásek s psím pohledem.

V nastalém tichu byly perfektně slyšet nástěnné hodiny nad krbem. A Harry s nimi mohl odpočítávat vteřiny před tím, než z ministra vyjde konečné rozhodnutí. Sledoval Pastorkovu tvář, viděl, jak vede vnitřní rozepři sám se sebou. Očima ministr slídil po hraně svého psacího stolu a od nervozity si lehce, a nejspíš také nevědomě, na ruce třel palec a ukazováček o sebe. Znenadání však rukou plácl o dřevěnou desku stolu.

„Dobrá, budiž po tvém. Chceš se tam přemístit hned?"

Neexistují taková slova, která by přesně vystihla Harryho radost po tom, co tohle uslyšel. Na tváři se mu objevil obrovský úsměv a měl chuť vyskočit a Kingsleyho obejmout. Místo toho se však jen kousl do rtu a rozjařeně přitakal na ministrovu otázku.

Doufám, že jste si dnešní kapitolku užili. Dovolíte mi dnes na závěr menší otázku pro ty z vás, kteří také píšete příběhy? Kolik slov mají v průměru vaše kapitoly? Zde u HIIP se délka pohybuje v rozmezí 1500-1700. Někdy více, někdy méně. :) 

Makkakonka