Přibližně stejnou dobou jako díly předchozí, tj. zhruba polovina září 2000.

Šedooký blonďák se párkrát převalil v bílých peřinách. Slunce prosvítající do místnosti skrz slabé závěsy mu kreslilo na obličeji světelné odlesky a on se díky slunečnímu svitu postupně probouzel. Se zamručením otevřel oči, avšak vzápětí je opět zavřel a překulil se na druhý bok.

Po chvilce se však šedé studánky opět podívaly na svět. Draco Malfoy si nahrbtal cíp bílé peřiny pod hlavu, kterou do ní následně zabořil. Nechtělo se mu vstávat. V posledních dnech se cítil neustále unavený. Nejen ze všech těch stereotypních dní, které zde zažíval, ale také byl vyčerpaný po fyzické stránce. Noci většinou probděl nebo byl jeho spánek několikrát zpřetrhán nočními můrami, které se mu po návratu z Česka opět navracely. A jeho časté nevolnosti mu na náladě příliš nepřidávaly.

Pomalu tu vše začínal nenávidět. Od každé věci v tomto domě, přes každé smítko prachu, které se usadilo na nábytku, až po ten mořský vzduch, co tu musel dýchat. Dokonce i ten malý kousek pláže před domem, kam se dříve chodil rád dívat na moře, ho začínal pomalu štvát. Co naplat, že to byl krásný pohled na přírodu. Když to bylo jediné místo, kam směl, není divu, že se mu omrzelo.

Cítil se zde velmi svázaný. Nemoct odejít z domu dále než na pár metrů chráněných kouzly, být pouze jen v Luciusově přítomnosti a nemluvit tři měsíce s nikým jiným, nebýt ničím či nikým rozptylován a v neposlední řadě být tak závislý na rozhodnutích ministerstva. Jak otravné. Navíc mu pobyt v domě pod Fideliem velmi připomínal doby, kdy jezdil z Bradavic na prázdniny domů. Možná by mu tato skutečnost ani tak nevadila, kdyby zde byla opravdu celá jeho rodina. Skutečnost, že celé dny tráví pod jednou střechou se svým otcem, který se sice po Narcissině smrti vcelku změnil, ale také neustále považoval za největšího chudáka sám sebe, mu na radosti moc nepřidávala.

Pomalu se vykulil z postele. Vstával opravdu řádným a příkladným Malfoyovským způsobem. Zadkem napřed. Z vypětím veškeré své vůle pustil peřinu, kterou stále svíral a zvedl z tepla i zbytek svého těla. Rozmrzele si prohrábl vlasy a líným krokem se naboso vydal z místnosti pryč. Sešel pár dřevěných schodů do přízemí, kde se nacházela malá kuchyň propojená s obývacím koutem. Vždy se musel nad tímto pohledem ušklíbnout.

Celý dům byl moderně zařízený a nechyběly v něm ani některé z mudlovských vymožeností, nad čímž vlastně Lucius po většinu času brblal. Vše však působilo útulně. Na každé věci zde bylo vidět, jak moc se ministerstvo snažilo skloubit krásu a levnost do jednoho. A jak se snažilo o znepříjemnění pobytu těm, o kterých se vědělo, že jim nenákladné věci příliš nevonní. Draco však na rozdíl od svého otce dokázal ocenit i drobnosti. Byl vcelku sžitý s mudlovskými vynálezy a celý dům na něj působil jako krásná relaxační chata. Avšak jediná věc mu od začátku vadila, a to nedostatek soukromí.

Dům byl malý a celé přízemí se až na vstupní halu skládalo pouze z jedné velké místnosti. Nahoře pak byly dvě oddělené ložnice, společná koupelna s toaletou a menší knihovna. Celé uspořádání domu vedlo k tomu, že si jeho obyvatelé pořád polezou na oči, z čehož Draco příliš nadšený nebyl. Byl zvyklý na dostatek samoty. Pokud potřeboval společnost, šel za ní sám, nikoliv naopak.

„Dobré ráno," zamumlal, když zahlédl svého otce sedět na židli v jídelní části místnosti.

„Oh, to je nám návštěva. Ty tu jsi taky? Už jsem si myslel, že ses vypařil. Mimochodem... dobré poledne, synu," řekl naoko vážně Lucius, avšak Draco v jeho očích viděl ty drobné jiskřičky veselosti, které se od Narcissyni smrti kupodivu začaly objevovat stále častěji a častěji. Pokud tedy nebyl starší z dvojice zrovna zahloubán ve vzpomínkách a neužíral se pozdním uvědoměním toho, co pro něj jeho žena vlastně znamenala. To pak byly šedé oči vyhaslé a jejich majitel po každém narušiteli jen metal blesky.

„Poled-..." začal Draco se svou otázkou, avšak nedořekl. Zarazil se v půli slova, rychle se otočil na patě a zběsilou rychlostí vyběhl schody do patra, kde rozrazil dokořán první dveře nalevo a vrhl se k záchodové míse v místnosti. Pak už se jinak tichým patrem rozléhaly nepěkné zvuky zvracení.

Ani si nevšiml, když se o rám dveří opřela vysoká postava a s nelibým výrazem ve tváři si ho prohlédla. Pak se smutně pousmála a přešla ke zvracejícímu blonďákovi. Dřepla si za něj a rukou mu lehce přejela po zádech. Jen jednou, avšak po vše těch odtažitých letech byl pro Draca i tento dotek dostatečně uklidňující. Působil zvláštně, protože byl na tak chladného muže, jakým Lucius býval, až příliš vřelý. Navíc z něj čišela nejistota, jakoby se snad Lucius bál svého syna dotknout. Starší Malfoy měl co dohánět, ale cestu ke svému synovi si během všech těch týdnů tady razil vcelku obstojně.

„Už zase?" položil řečnickou otázku a Draco jen mykl rameny v odpověď, která jasně znamenala: vždyť vidíš sám.

Když mladší dozvracel, opřel si lokty o záchodové prkýnko a podepřel si zmoženě hlavu. Jeho otec se zatím natáhl pro toaletní papír a utrhl z něj dostatečný kousek, který Dracovi následně podal.

„Dík," zachraptěl mladší a převzatým papírem si otřel ústa. Nakonec odhodil použitý kousek do záchodu a spláchl. Zmoženě se opřel o stěnu. Zadíval se do šedých očí naproti sobě.

„Neříkal jsi, že už tě to přešlo?" poznamenal po chvíli intenzivního pohledu Lucius.

Draco pohodil rameny. „Myslel jsem si to. Evidentně ne."

„Draco," povzdychl si starší. „Vždyť to není normální. Podívej se na sebe. Minulé dva týdny jsi kompletně prozvracel a v posledních dnech jsi neustále unavený," projevil Lucius trochu starostlivosti o svého syna.

‚Taky se cítím nafouklý a na záchod lítám několikrát denně,' chtěl dodat Draco, ale raději mlčel. Sám věděl, že tohle není dobré. A už vůbec není dobré jediné vysvětlení, které ho napadalo už pár dní.

Nechtěl tomu uvěřit, nemohl tomu uvěřit. Nemělo se to stát a on to dobře věděl. Jediné, co potřeboval, bylo ujištění. Ale nedokázal sám sebe přemluvit k tomu, aby vzal tu pitomou hůlku do ruky a zkusil na sobě ověřovací kouzlo. Tak moc se bál toho, že by výsledek byl kladný. Cítil, jak se mu do očí hrnou slzy.

„Draco, posloucháš mě?" Lehký dotek na paži ho vytrhl z přemýšlení. Zmateně se podíval na svého otce a rychleji zamrkal, aby zahnal přebytečnou tekutinu ve svých očích.

Starší si povzdychl na svým synem. „Oba víme, co by to mohlo znamenat. Nebo ne?" položil Lucius otázku, kterou se v podstatě zeptal na to, zdali měl Draco příležitost k tomu, aby se něco takového stalo.

Mladší se na svého otce podíval skrz přivřená víčka, až nakonec neochotně přikývl.

„Oliver?" vyslovil Lucius jméno Dracova bývalého milence. Uměl si dát dvě a dvě dohromady. Zvlášť, když byl plně obeznámen s kruhem lidí, ve kterém se jeho syn před třemi měsíci pohyboval.

Tentokrát Draco záporně zakroutil hlavou a opět se snažil potlačit své slzy při vzpomínce na onu osudnou noc. Pocit zamilovanosti se k němu vracel jako bumerang a s ním i bolest spojená s neblahým koncem jeho další zkušenosti, kterou by velmi rád nazýval vztahem, avšak takovéto označení si u něj vždy zasloužily jen opětované city.

„Kdo?" položil starší zásadní otázku.

Draco sklopil hlavu a svůj pohled upřel do klína. Nechtěl o tom mluvit, nechtěl, aby jeho otec věděl pravdu, aspoň prozatím ne. „Prosím," tiše vzlykl a neposedná slza mu sklouzla po tváři, „neřeš to. Uspokojením ti může být, že to není mudla." Odhodlal se podívat zpět do Luciusovy tváře. To, co v ní našel, způsobilo, že mu srdce začalo divoce bít a on si opět připadal jako ten mladý puberťák, který svého otce tolikrát zklamal. Avšak slova, která vyšla z úst staršího Malfoye, zapříčinila, že vykulil své oči překvapením. Namísto kázání a řevu se mu dostalo něčeho jiného.

„Ověříme to," pronesl Lucius tiše, ale odhodlaně. Na první pohled by se mohlo zdát, že si intonaci svého hlasu procvičoval na mluvení s hadem, avšak Draco zde dokázal rozeznat pravé smýšlení svého otce. Oproti spoustě let předtím, kdy Lucius začal metat do synovy tváře nadávky všeho druhu díky své rozzuřenosti, nyní vedl vnitřní boj sám se sebou a vše ošklivé dokázal spolknout a nevyřknout.

„Musíme, Draco," dodal tvrdě, když zahlédl zoufalý pohled svého syna plný proseb. Dracovy krásné oči nyní zanikaly pod náporem skelnatosti. Ačkoliv nechtěl, lehce se ho začala zmocňovat panika. „Dojdu ti pro hůlku," oznámil dlouhovlasý a zvedl se ze země, načež vykročil z místnosti.

Mladý blonďák na chvíli osaměl. Tíha všeho na něj pomalu dopadala. Už se nesnažil zadržet slzy uvnitř svých očí. Kašlal na všechny malfoyovská pravidla, která dříve tak striktně dodržoval. Již se nebál projevit svou slabost ani v Luciusově přítomnosti. Jeho otec se v něčem přeci jen změnil i k lepšímu. Nejhorší trest, který mohl Draca postihnout, by byl Luciusův káravý pohled.

„Na," oznámil mu povýšenější hlas a před Draco před očima uviděl nataženou ruku svírající jeho hůlku. Neochotně ji přijal a pohledem lehce přejel po celé její délce, jako by ji snad viděl poprvé v životě. S obrovskou nejistotu pohlédl na muže, který se opět posadil naproti němu.

„Mám strach," prohlásil bojácně a velmi potichu.

Uh, jak začít... Velice se omlouvám vám všem, že jste nyní byli necelé tři měsíce bez nových aktualizací. Navštívil mě psací blok a já velice dlouho čekala na novou chuť a náladu na psaní této povídky. Byly chvíle, kdy jsem přemýšlela nad tím, že HIIP smažu, až tak moc se mi zhnusila. Ale po čase, když ta hlavní vlna bloku odplula pryč, byla jsem ráda, že jsem to neudělala. Nevím, jak vy. Asi vás tu moc nezůstalo. Vím, že mě to bude mrzet, ale můžu si za to sama, že? Všem, kteří zůstali, budu moc vděčná za jakoukoliv, ale opravdu jakoukoliv (klidně mě seřvěte za neaktivitu, ale dejte o sobě prosím vědět) odezvu, abych věděla, že má smysl pokračovat. 

Makkakonka