Harry se mírný krokem vracel do hotelu. Prošel kolem recepce a namířil si to k výtahu. Nastoupil a nechal se s mírným kodrcáním vyvézt do čtvrtého patra. Došel ke svému pokoji a otevřel dveře.

„Draco?" zavolal slabě s myšlenkou na to, že by už blonďák mohl spát.

„Harry?" ozval se z pokoje slabý hlas s divným podtónem, který osloveného donutil k rychlejšímu pohybu.

Harry vešel za roh do pokoje a zrak mu padl na blonďáka sedícího na zemi a zády se opírajícího o konstrukci postele. Levou ruku měl v lokti opřenou o pokrčené koleno a podpíral si s ní hlavu. Její prsty měl zabořené ve svých blonďatých vlasech. Pravou měl ležérně přehozenou před druhé koleno a jejími prsty svíral bílý kus papíru, nyní již značně pomačkaný od neustálého převalování v ruce. Nepřítomným pohledem zíral na nějaké místo na podlaze před sebou. Na tvářích měl zaschlé stopy po slzách.

„Našel jsi ho," řekl Harry. Neptal se, jen konstatoval.

Draco lehce kývl hlavou a odtrhl svůj zrak od země k Harrymu. Vrhl na něj trošku ztracený a trošku zoufalý pohled.

Černovlasý pár kroky přešel místnost a sedl si na zem vedle blonďáka. Potom se na Draca zadíval s otázkou v očích. Ten jen pokrčil rameny a natáhl k Harrymu ruku s dopisem.

Harry se nejprve zadíval na nabízený dopis, a pak do šedých očí svého spolubydlícího. Hledal v nich ujištění, a dával tak Dracovi šanci k tomu, aby své rozhodnutí ještě změnil. Přece jenom to bylo jeho soukromí a slova určená jen a jen jemu.

Blonďák lehce pohodil hlavou na znamení souhlasu a přikývl očima.

Harry tedy natáhl ruku a převzal si od Draca dopis. Pomalu ho rozložil a začetl se do něj.

Když po pár minutách skončil, zvedl svůj pohled k blonďákovi, kterému po tvářích opět tekly tiché slzy.

„Mohl jsem tam být. Mohl jsem se s ní rozloučit, chápeš?" promluvil slabě Draco dřív, než Harry stihl cokoliv udělat či říct, a otočil k němu svůj obličej. Kousal se do rtu a rukou si tahal za vlasy.

„Nemůžeš si to vyčítat." Harry chytl Draca za předloktí a oddělal mu ruku z trápených vlasů.

Blonďák nesouhlasně pokroutil hlavou. „Kdybych ho neztratil, kdybych si ho přečetl, tak..."

„Slyšíš to samé kdyby, Draco? Co se stalo, stalo se. Ty na tom nic nezměníš. Musíš to přijmout. No tak, Draco..." Harry svým nastaveným ukazováčkem zvedl blonďákovu bradu nahoru a zakoukal se mu do očí. „Nesmíš se tím užírat. Můžeš za ni truchlit, ale nesmíš si klást za vinu to, že jsi tam nebyl. Možná to tak mělo být."

„Ale sakra Harry... Jak to asi tak vysvětlím otci? Já tam měl být! Prosil mne o to! Chápeš? A jak se asi musela cítit matka, když jsem nepřišel, hm? Podělal jsem to. Totálně jsem to podělal..." Dracův hlas se zlomil a z očí se mu vyřinula další várka slz.

„Draco..." oslovil ho Harry a chtěl pokračovat. Byl však zastaven blonďákovým zakroucením hlavy ze strany na stranu. Povzdechl si. Konečky prstů se dotkl Dracovy paže, a poté mu zastrčil pramen platinových vlasů za ucho. „Draco..." zopakoval o něco slaběji.

Blonďák na něj vrhl prosebný a zoufalý pohled. Pak se z něj vydral hlasitý vzlyk. Ve stejný okamžik, kdy trhnul svým tělem k Harryho hrudi, se od sebe odtrhly paže opálenějšího muže a pevně objaly blonďáka kolem třesoucích se ramen. Harry začal lehce pohupovat svým trupem ze strany na stranu, a snažil se tak blonďáka ukonejšit.

„Nic jsi nepokazil, Draco. A uvidíš, že otec to pochopí," zamumlal blonďákovi do vlasů.

„Nic nepochopí. Dovolil jsem, aby se ztratilo něco důležitého, cožpak to nechápeš? Pokud mě nezabije na místě, hned co mě uvidí, tak to udělá o něco později," řekl už klidněji blonďák, ovšem se stále zlomeným hlasem.

„Zvládneme to, uvidíš."

„Zvládneme?" zeptal se s mírným zaskočením blonďák.

„Jo, zvládneme," řekl a vlepil Dracovi pusu do vlasů. „Pojď, půjdeme si lehnout," usmál se na něj.

Draco lehce pokýval hlavou a oba se začali zvedat ze země. Blonďák zamířil do koupelny a po chvíli bylo slyšet téct sprchu.

Harry se sám pro sebe ušklíbl. Rozhodl se, že své jídlo už řešit nebude. Sundal si kalhoty, zhasl a v tričku a boxerkách si lehl do postele. Nehodlal se dnes jít okoupat. Na to byl příliš unavený. Nechá to na ráno.

Draco se po chvíli vrátil z koupelny a lehl si do postele. Zachumlal se do deky a v přítmí začal zkoumat Harryho obličej.

„Co na mě tak koukáš?" zeptal se se smíchem Harry.

Kdyby bylo v místnosti více světla, všiml by si, jak Draco zrudnul. „Promiň," zašeptal blonďák a přetočil na druhou stranu, zády k Harrymu.

Zelenooký muž se sám pro sebe uchechtnul. Posunul se blíže k Dracovi a rukou ho objal kolem pasu. Cítil, jak se blonďákovo tělo na chvíli napnulo překvapením. Hned poté se však uvolnilo a Harry si troufal říct, že možná i o něco více, než tomu bylo předtím. Samolibě se usmál a zabořil svůj nos do plavých vlasů. Nasál z nich Dracovu vůni. „Dobrou noc," řekl mu.

„Dobrou," ospale zamumlal Draco a po chvíli začal tiše oddechovat. Harry ho vzápětí následoval.

Když se Harry ráno probudil, měl pocit, že mu něco chybí. A jakmile otevřel oči, zjistil také co. Ležel v posteli sám a Dracova půlka byla prázdná.

Slabě zakňučel a přetočil se na druhý bok. Bylo mu divné, kde Draco je. Vždycky se jako první probouzel on sám. Zvláštní pocit složený z obav ho donutil slabě zvolat Dracovo jméno. Doufal, že se blonďák ozve třeba z koupelny, ale Harryho zvolání zůstalo bez odezvy.

Opřel se o loket a prohrábl si vlasy. Chvíli zůstal koukat po pokoji a přemýšlel, jestli má Dracovu zmizení přisuzovat větší váhu, nebo jestli to prostě nemá řešit a chvíli počkat. Nakonec se rozhodl pro to druhé. Vylezl z postele a vratkým krokem se dopotácel do koupelny, kde si dal o něco delší sprchu než obvykle.

Zrovna ve chvíli, kdy se už umytý soukal do kalhot, začaly se otevírat vchodové dveře do hotelového pokoje. Harry po jedné noze doskákal ke vchodu do koupelny a nakoukl přes futra ven, aby zjistil, kdo vešel.

„Dobré ráno," pozdravil ho blonďák se skleslým úsměvem. Harry hned poznal, že něco není v pořádku.

„Dobré," pousmál se a konečně si dooblékl kalhoty. Vyšel z koupelny a posadil se k Dracovi na postel.

„Co se stalo?" zeptal se a studoval blonďákovu tvář.

„Nemohl jsem spát, tak jsem vstal a šel za Colinem. Potřeboval jsem se zeptat, jestli budu na pár dní moct nazpátek do Británie, za otcem." Draco věnoval Harrymu výmluvný pohled. „Řekl, že si to nemůže dovolit. Prý nás s případem tlačí čas a nemůže mě postrádat. Pustí mě až na matčin pohřeb."

„To je mi líto," řekl vážně Harry.

„Nemusí." Draco se chabě pousmál a poplácal Harryho po ruce. Ten na tváři vykouzlil pokřivený úsměv. „Kdy ten pohřeb bude?" zeptal se.

„Na konci týdne, v neděli."

Harry pohodil hlavou v pochopení.

„Měl bys jít na snídani, abys to stihl," řekl Draco po chvíli hloupého mlčení.

Zelenooký zmateně zamrkal. „Ty nepůjdeš?"

Draco záporně zkroutil hlavou. „Už jsem tam byl. Nechtěl jsem tam být potom se všemi, měli by otázky."

„Aha," hlesl Harry. „Tak dobře, mám pak přijít za tebou?"

„Nemusíš, můžeš jít do práce. Já tam trefím," zasmál se Draco při pohledu na Harryho výraz.

„Tak fajn."

„Fajn."

„Fajn," zopakoval Harry a zasmál. „Uvidíme se potom," vtiskl Dracovi lehký polibek na spánek a odešel z pokoje.

Když dorazil do jídelny, celý zbytek týmu už seděl na svých místech a snídal. Harry si nabral snídani a šel se posadit na jednu ze dvou volných židlí. Vedle Olivera.

„Čau," pozdravil ostatní, když si na stůl položil svůj talíř a hrnek s kávou.

Ozval se sborový pozdrav a Harry se sám pro sebe usmál.

Po chvilce se k němu Oliver nahl a starostlivě se ho zeptal: „Tak co? Jak mu je?"

Harry ho sjel pohledem. „Líp než včera, řekl bych," zamumlal mezi dvěma sousty. „Proč se o něj tak zajímáš, Olivere?" zeptal se, když polkl.

„Jak jsem ti říkal, záleží mi na něm," zadíval se na něj zvláštně Oliver.

„Víš... je to zvláštní. Rozešli jste se, a jestli jsem to dobře pochopil, byl jsi to ty, kdo to udělal. Tak proč se mu stále snažíš ovlivnit život? Myslím, že z toho nebyl zrovna dvakrát nadšený, když jsi ho opustil, ne?"

Oliver si povzdechl. „Ano. Ano, máš pravdu. Přiznávám. Nejspíš jsem se v tomhle směru nezachoval úplně nejlíp, ale já to beru tak, že jsem ho aspoň netahal za nos a nepodváděl ho. Řekl jsem mu to narovinu.

A proč se mu stále míchám do života? Takhle bych to nenazval, Harry. Snažím se ho chránit. On toho za svůj život zažil hodně. Ano, můžeš říct, že zrovna my jsme ta generace, u které toho hodně zažil každý, ale on zažíval především to špatné. Pokud by ses ho někdy zeptal, kolikrát byl v životě opravdu šťastný, nejspíš by to dokázal na prstech jedné ruky.

A já se ho - i přestože jsem ho opustil - snažím jen chránit. On si nezaslouží další zklamání, Harry. Samozřejmě je to jen na něm, jak se rozhodne, ale ber na to, prosím tě, ohledy.

I když ti už nejspíš řekl spoustu věcí, další hromadu toho nevíš a málo co z něj vytáhneš, protože on o minulosti mluví nerad.

To, že s ním už nespím, neznamená, že ho nemůžu mít rád, Harry." Oliver se usmál a s prázdným nádobím od snídaně odešel pryč.