Jemně se dotkl svými rty těch Dracových. Když blonďák neucukl, rozhodl se udělat další krok. Opatrně vsál Dracův spodní ret. Odpovědí mu bylo jemné stlačení horního rtu.

Harry začal Draca pomalu líbat. Kdyby mu někdo před lety řekl, že nastane den, kdy políbí Draca Malfoye, a ten bude ještě ke všemu spolupracovat, nejspíš by se mu vysmál. Nyní se to ovšem dělo. A bylo to překvapivě až moc dobré.

Harry se lehce pohyboval po Dracových jemných rtech a Draco mu věnoval stejnou péči. Navzájem si sáli své rty a lehce si ji okousávali. Nakonec blonďák do polibku vydechnul přebytečný vzduch z plic. Harry toho využil a začal ke hře s Dracovými ústy zapojovat i jazyk. Lehce jím obkroužil vzniklý otvor mezi Dracovými rty, a pak vklouzl do blonďákových úst.

Jakmile se špičkou svého jazyka dotkl Dracových zubů, blonďák tiše zasténal. Otevřel ústa a pustil Harryho jazyk dovnitř. Po chvilce pasivity zapojil do hrátek svůj jazyk i on.

Harry nebyl schopen vnímat nic jiného, než blonďáka naproti sobě a jeho dokonalé rty. I přestože byl tento polibek nesmělý, mohl Harry se sto procentní jistotou říct, že je zatím nejlepší v jeho životě. Nikdy s Ginny, ba ani s Cho, nepociťoval něco takového jako při líbání s Dracem. Bylo to tak neskutečné krásné a dokonalé, až mu připadalo, že je to jen pouhopouhý sen.

Možná, že šlo jen o správnou volbu pohlaví. Možná šlo o výběr samotného stvoření. Ať tak či tak, Harry byl nadmíru spokojen a neměnil by.

Cítil Dracovy opatrné a nejisté doteky na svých rtech. Blonďákova vůně ho obklopovala a téměř až nevinnost skrytá v Dracových polibcích ho neskonale odrovnávala. Proč si nikdy na škole nevšiml, že je Draco vlastně tak citlivý? Ano, Draco se sice od školy změnil, ale přesto... tato vlastnost se přeci nedá časem vypěstovat, nebo snad ano? Může člověk časem získat něco takového?

Harry na tyto otázky sice neznal odpověď, ale jeho vlastní úsudek mu našeptával, že bude záporná. Ne, přinejmenším kořeny tohoto musí mít člověk v sobě už od narození. Hlavou mu probleskla vzpomínka na jediný okamžik ze školy, kdy Draca viděl v trochu lidském podání. Šestý ročník. Umývárna Ufňukané Uršuly. Dracovo selhání. Bylo to vůbec poprvé, kdy Draca viděl brečet. Tehdy ho málem zabil. A nyní? O pár let později? Nyní se s brečícím Dracem líbá. Jaká ironie osudu.

Opatrně zapletl prsty jedné ruky do Dracových vlasů na zátylku, a přitáhl si ho tak hlouběji do polibku. Draco na to po pár vteřinách zareagoval podobným gestem. Chytil do dlaně jednu z Harryho tváří a malíček spolu s prsteníčkem strčil dozadu za Harryho ucho.

Nevěděli, kolik času tímto polibkem strávili. A ve své podstatě jim to bylo i jedno. Když se od sebe po dlouhé době oddálili, opřeli si svá čela o sebe a tiše koukali tomu druhému do očí. Nakonec se Draco od Harryho úplně vzdálil, ovšem oční kontakt stále uchovával. Nejistě se kousl do rtu.

Harry měl pocit, že se v této chvíli rozteče roztomilostí. Bylo mu jasné, že není vhodná chvíle na to, aby to vyslovil nahlas, ovšem Draco mu tak prostě připadal. To, co před sebou nyní viděl, by nikdo nemohl nazvat jinak. Lehce oteklé rty od líbání, mírně rozčepýřené vlasy, na tvářích zaschlé stopy po slzách a nakonec ty dokonale zmatené oči a nejisté kousání do rtu.

„Já... netušil jsem, že... že jsi..." začal Draco nejistě.

„Gay?" doplnil za něj Harry s úsměvem.

„Jo," špitl blonďák potichu.

„No... já to donedávna taky nevěděl, zjistil jsem to časem," zasmál se Harry. „Je to taky jeden z důvodů, proč už s Ginny nejsme spolu," pokrčil rameny.

„Aha," hlesl Draco. „Jak... jak to mezi námi teď vlastně bude?" zeptal se opatrně a sklopil svůj pohled do svého klína.

„Já-já nevím, Draco," řekl zcela upřímně Harry a podrbal se na zátylku. Opravdu neměl nejmenší ponětí o tom, co by to pro ně mohlo znamenat. Na to, aby spolu začali chodit, se Harry rozhodně necítil. Připadalo mu, že to, o co má ve skutečnosti zájem, je jen Dracova intimní blízkost. Takže... kamarádi s výhodami? Na to by Draco asi nepřistoupil a Harry si navíc vůbec nebyl jistý tím, že je to to pravé. Ale on měl prostě pocit, že jakmile teď mohl okusit Dracovy rty, bude to muset dělat i nadále. Bude to chtít opakovat, časem bude možná chtít i víc. Nemůže tedy říct, že toto nic nebylo a že na to chce zapomenout. Takže co by mu měl říct, když si vlastně sám vůbec není jistý tím, co cítí a co od Draca chce?

Věděl, že nyní bude muset pečlivě volit slova. Nejen kvůli tomu, aby něco nepodělal sám pro sebe, ale také proto, aby tak neublížil Dracovi. Byl si vědom toho, že by to od něj bylo neskutečně podlé. Musel tedy zjistit, co od následujících dní vlastně očekává Draco.

„Nevím, já... já... jsem zmatený," pokrčil blonďák rameny a frustrovaně si rukou projel své vlasy.

„Takže tomu... co kdybychom tomu nechali volný průběh?" Harry se nervózně podrbal na krku. Začínal být z této situace nesvůj. Navíc, toto řešení mu připadalo jako to nejlepší řešení. Alespoň prozatím.

Draco lehce kývnul hlavou. „Jo, to bude asi nejlepší." Věnoval Harrymu drobný úsměv.

Harry se na něj též usmál. „Pojď sem," řekl a natáhl ruce do stran tak, aby mohl blonďáka následně obejmout.

Draco se usmál o něco více a přelezl si do Harryho klína. Obmotal svoje ruce kolem Harryho trupu a hlavu mu položil na hruď. Cítil, jak ho Harry objal kolem ramen a bradou se opřel o jeho hlavu.

„Chceš si o tom promluvit?" zeptal se potichu Draca po pár promlčených sekundách a hlavou nepatrně pohnul směrem k novinám ležícím na podlaze.

„Ne," odpověděl mu přiškrceně Draco a Harry cítil, jak se mu Dracovy nehty lehce zaryly do zad. „Teď ne. Musím... musím se s tím vypořádat sám."

„Chápu," zamumlal Harry do Dracových vlasů. „Co ten dopis?"

„Měli bychom ho najít." Draco odlepil hlavu od Harryho hrudě. „I když nesjpíš už vím, co bude jeho obsahem, ale i přesto."

„Dobře. Chceš teď?"

„Nejspíš jo." Draco svěsil hlavu a opět se lehce kousl do rtu.

„Tak půjdeme." Harry se na blonďáka usmál a vtiskl mu lehkou pusu do vlasů.

Oba dva společně slezli dolů z postele. Harry viděl, jak Dracovy oči zakotvily na otevřených novinách povalujících se na zemi. Rychle se pro ně sehnul a složil je tak, aby nebyl onen článek vidět. Potom je odhodil na jedno z křesel.

„Vezmu si tuhle půlku pokoje," máchnul Harry rukou za sebe, „dobře?"

„Jo, jo. Děkuju, že mi pomůžeš." Draco se na něj mírně usmál.

„Slíbil jsem ti to, nebo ne?" mrknul na něj Harry a rozešel se prohledávat svoje vybrané území.

Během hledání spolu moc nemluvili. Jen občas prohodili pár slov, ale to bylo tak všechno. Když se Harry v jednu chvíli bezděčně podíval na hodinky, celkem šokovaně zjistil, že je mnohem více hodin, než si myslel.

„Nemáš hlad?" zeptal se Draca. „Prošvihli jsme večeři. Nebo jsme ji spíše dokonale zazdili," ušklíbl se.

„Ne, ani ne," zakroutil unaveně hlavou Draco. „Ty jo?"

„Trochu," usmál se Harry.

„Tak si pro něco skoč," navrhnul mu Draco s lehkým úsměvem.

„Jo, asi půjdu. Chceš taky něco vzít?"

„Ne, díky," zakroutil blonďák hlavou a dál se věnoval své práci.

„Dobře. Za chvilku jsme zpátky," věnoval Harry Dracovi poslední úsměv, než popadl peněženku a odešel z pokoje. Měl namířeno do obchodu kousek od hotelu, kde byl nakupovat už jednou.

Když procházel kolem lavičky před hotelem, zastavil ho známý hlas: „Harry?"

Harry sebou škubl a otočil se na člověka sedícího na lavičce. „Olivere?" usmál se a přešel k němu blíž. „Co tady děláš?"

Oliver se posunul více na bok, a uvolnit tak Harrymu místo na sezení. Pak lehce poklepal rukou vedle sebe. „Přemýšlím," řekl ve chvíli, kdy Harry dosedl.

„Aha, a o čem?"

„O Dracovi," zněla prostá odpověď. „Jak mu je?" Oliver obrátil svou tvář k Harrymu a zkoumavě se na něj podíval.

„Myslím... myslím, že mu bylo i líp," řekl Harry upřímně.

Oliver pohodil hlavou v souhlasu. „Kdybych se nebál toho, že mu tím ublížím, nejspíš bych šel za ním. Záleží mi na něm. I když už spolu nejsme. Nechci mu ovšem dát žádnou falešnou naději. Ale za těch pár měsíců, co jsem trávil po jeho boku, jsem měl možnost ho poznat. Je jiný, než si lidé myslí, ale on to nedává znát každému. Musíš to zjistit sám." Opět se zadíval na Harryho tvář.

„Já vím. Myslím, že už jsem měl tu čest poznat Dracovo pravé já." Harry se mírně pousmál nad vzpomínkou starou jen pár desítek minut. Na okamžik se mu zdálo, jako by opět cítil Dracovy rty na těch svých.

„Všiml jsem si, že si tě během pár dní pustil k tělu víc, než kohokoliv jiného za celé roky." Oliver se na chvíli odmlčel a čekal na Harryho odezvu. Když žádná nepřicházela, položil mu otázku na tělo: „Máte spolu něco?"

Harrymu se na tváři objevil úsměv. „Ode dneška možná ano."

Oliver se zvláštně zatvářil. Harry si nebyl příliš jistý tím, že chápe jeho výraz správně, ale pokud se nepletl, byl v něm vidět strach, obavy a zároveň jisté uspokojení a radost.

„Ne, že bych vám to nepřál Harry," Oliver si povzdechl, „ale než mu budeš zasahovat do života i tímto způsobem, měl by sis to dobře promyslet. Jestli to s ním nemyslíš vážně, tak si s ním nezahrávej. Nezasloužil by si další ránu a zklamání. Jak říkám, záleží mi na něm. Nechci, aby se pak zase musel trápit. Chci, aby byl šťastný. Ale pokud máš být jeho štěstím ty, tak to dělej pořádně." Oliver se slabě zasmál a poplácal Harryho po rameni. „Už půjdu. Můj čas na přemýšlení právě vypršel. Měj se, Harry. Dobrou noc." Vstal a vydal se do hotelu.

„Dobrou," zašeptal Harry k vzdalující se osobě a zůstal osamoceně sedět na lavičce. Měl pocit, že teď má rozhodně o čem přemýšlet.

Po chvilce se zvedl i on a pomalu se rozešel k obchodu o pár set metrů dál, aby dokončil to, proč vlastně odešel z hotelového pokoje.