Když se Harry ráno probudil, uvědomil si, že tentokráte prospal nerušeně celou noc. To se ovšem nedalo říct o Dracovi. I přesto, že Harryho nevzbudil žádným z následků svých snů, byl v noci vzhůru. Harrymu to bylo jasné hned, když se otočil na postavu ležící na druhé polovině postele.

Draco byl nyní zachumlaný v peřině tak, že mu koukala jen kštice blonďatých vlasů. Spal k Harrymu otočený zády. Jeho včerejší oblečení bylo přehozené přes opěrku křesla u stolku.

Harry si rukou prohrábl vlasy a natáhl se pro hodinky na nočním stolku vedle postele. Když uviděl čas, který ukazovaly, povzdechl si a zabořil hlavu zpět do polštáře. Byl zvyklý, že se vždy probouzel brzo. Nejen doma, když byl ještě s Ginny, ale i tady. Zatím byl vždy vzhůru dřív než Draco. Dnes se však probudil o hodinu dříve, než v předchozí dny. Měl tedy spoustu času navíc.

Chvíli jen ležel v posteli a tupě lítal očima po celém pokoji. Pak se s povzdechem zvedl a zamířil si to do koupelny. Prvně vykonal svoji ranní potřebu. Potom se rozhodl pro pořádnou sprchu. Nakonec si i umyl vlasy.

Jakmile byl více méně usušený, omotal si ručník kolem pasu a šel si do skříně ve vedlejší místnosti pro nějaké oblečení, které si zapomenul vzít s sebou. Snažil se být potichu, aby nevzbudil Draca, ale skříň rozhodně neměla v plánu spolupracovat. Když Harry otevíral její dveře, nepříjemně zaskřípala. Vrzavý zvuk se se jinak tichou místností nepříjemně rozléhal a Harry si zevnitř skousl tvář a s obavami se podíval na blonďáka na posteli.

Dracovi se z úst vydralo menší zavrčení, překulil se na břicho a rukama objal polštář pod hlavou. Zůstal ležet částečně natáhnutý na Harryho části postele s mírně pootevřenými ústy tvořícími malé písmenko o. Harry se nad tím pohledem musel upřímně pousmát. Draco mu nyní připadal strašně roztomilý.

Harry si ze skříně vylovil vše potřebné a pro jistotu ji nechal otevřenou. Přešel ke koupelně a opatrně za sebou zavřel dveře. Oblékl se a dodělal svoji ranní hygienu.

Když se vrátil do druhé místnosti, Draco stále spal. Harry si sedl na pohovku a zrak mu padl na knihu položenou na stole vedle hůlky. Jelikož se nejednalo o jeho hůlku, hned si domyslel, že je nejspíš Dracova. A když se lépe zadíval na knihu, poznal, že se jedná o tu, kterou Draco četl předminulý večer v posteli a i dříve.

Zvědavě se po ní natáhl. Chvilku ji převaloval v rukách a očima zkoumal její vazbu. Měla kožené desky. Zblízka vypadala starší a hodně používaná. Harry ji otevřel na náhodné místě. Zarazilo ho, když uviděl, že stránky jsou popsané ručně.

Instinktivně hodil pohled na spícího Draca, protože první myšlenka, která mu přišla na rozum, byla, že se jedná o jeho deník. Ale na co by si Draco četl svůj deník? Pak se ovšem více zaměřil na písmo, kterým byly stránky pokryty. Vzpomněl si, jak vypadalo Dracovo písmo, když společně vyhledávali informace o jedech v různých odborných knihách. Ne, toto rozhodně nebylo Dracovo písmo. Zrak mu padl na číslo stránky dole. To co uviděl, ho zarazilo. Stránka napravo nesla označení 5 346.

Harry už dříve slyšel o kouzelnických denících, kterým se samy přidávaly stránky vždy, když bylo potřeba, ale který člověk by za život dokázal popsat tolik stránek? A nemluvě o tom, že Harry knihu otevřel asi v její první třetině. Navíc tu tolik stránek ani být nemohlo.

Harry se zarazil a chvíli uvnitř bojoval sám se sebou. Věděl, že by nyní měl knihu zase co nejrychleji zavřít a položit zpět na stůl, ale jeho zvědavost byla silná. Nakonec jí podlehl a přetočil knihu na úvodní stranu. Vykoukla na něj inkoustová kresba erbu s velkým ozdobným M uprostřed. Byla nádherná a Harry po ní fascinovaně přejel prstem. M jako Malfoy? I když neměl ponětí o tom, zda je jeho domněnka správná, něco uvnitř něj bylo přesvědčeno o tom, že se nemůže plést. To, co nyní držel v rukách, mělo co dočinění s Dracovou rodinou.

„Můžeš mi říct, co to děláš?" ozval se Dracův mírně podrážděný rozespalý hlas.

Harry se lekl a rychle knihu zaklapl. Bylo mu však jasné, že Draco moc dobře ví odpověď na svou otázku. „Já... já..." Harry nenacházel za správná slova.

„Víš co? Ono je to vlastně jedno. Stejně jsi to neviděl..." zamumlal Draco a shodil nohy z postele na podlahu.

„Pro-promiň, neměl jsem, vím to." Omluvil se Harry a v duchu se pozastavil nad Dracovou poslední větou.

Draco jen zakroutil hlavou.

Harry byl rád, že na něj Draco nezlobí. „Co to je?" zeptal se nejistě.

„Náš rodový deník," odpověděl Draco.

Harry nechápavě nakrčil obočí.

„Dědí se v mužské linii Malfoyů už po generace. Nejstarší syn ho vždy dostává k sedmnáctým narozeninám. Je to kouzelnický deník, vždy vidíš jen určitý počet stránek, zbytek je kouzlem schovaný, aby deník nebyl přespříliš tlustý. Zápisy nynějšího majitele si nikdo zvenčí přečíst nemůže, jen on sám."

Harry kývl hlavou na znamení, že chápe. Už mu to docházelo. „Co všechno se tam zapisuje? Nějak si nedovedu představit, že by zrovna Malfoyové měli tendenci vylévat si své srdce do deníků," zeptal se. „Promiň, jestli se moc ptám," dodal potom rychle. „Ale nikdy jsem nic takového naživo neviděl."

Draco se na něj zkoumavě podíval a potom se mírně usmál. „To záleží jen a jen na nás. Někdo tam zapisoval jen to nejdůležitější, jiný tam psal třeba denně. Někdo píše o tom, že koupil nové panství, jiný se vypisuje ze svých pocitů. Je to různé a vždy záleží jen na konkrétním vlastníkovi."

„Taky tam píšeš?" otázal se zamyšleně Harry a nepřítomně pohladil vazbu knihy, která mu stále spočívala v klíně.

„Ano." Draco vstal z postele a natáhl se pro svoje oblečení na křesle. „Ano, ale poslední dobou si převážně čtu staré zápisy mých předků. Je to dobrý prostředek k tomu, dozvědět se něco více o rodinné historii. A hlavně pravdivého."

Harry chápavě kývl hlavou a položil knihu na stůl před sebou. „Nechci být sprostej, ale není to spíše jeden velkej horor?"

Draco se zasmál. „Jak se to vezme. Místama docela jo, ale někdy se i pobavíš," řekl a zmizel v koupelně.

Zatímco se Draco upravoval v koupelně, Harry nepřítomně koukal na knihu a snažil se zpracovat nové informace.

„Půjdeme už dolů? Mám celkem hlad." Z přemýšlení ho opět vytrhl Dracův hlas.

Harry sebou mírně škubnul. „Jo, jasně. Můžeme," zamrkal a usmál se.

Když společně došli do jídelny, zjistili, že jsou zde z celého týmu jako první. Harry vybral jeden stůl pro dva u okna a Draco šel mezitím pro snídani.

„Na, tady máš," řekl Draco, když před Harryho stavěl hrnek s kávou a talířek s pečivem.

„Díky," pousmál se Harry a pustil se do jídla.

„Víš, co mě na tobě nepřestává pořád udivovat?" zeptal se Draca po chvíli.

„Co?"

„To, jak jsi zmudlovatěl."

Draco se zasmál. „Já? Nespletl sis mě s někým?"

Teď se zase zasmál Harry. „Neřekl bych. Jsi jiný než na škole. A já nevím, jestli je to dobře nebo ne."

„Jak to myslíš?" Draco se zarazil a nechal klesnout ruku s jídlem, které si teď chtěl dát do pusy, zpět na stůl.

„Já nevím. Jsi víc otevřený, přátelský, míň rýpavý a panovačný. Je s tebou sranda. Neustále se do někoho nenavážíš a troufám si tvrdit, že na to, jak jsi mě na škole nesnášel, tak sis mě teď nějak moc pustil k tělu. Nevadí ti, že musíš spát v mudlovském hotelu, chodíš oblečený v mudlovských věcech, umíš zacházet s mudlovskými věcmi.

Tolik se lišíš od toho starého Draca Malfoye, ale přesto z něj kousek v sobě máš. A abych řekl pravdu, tak mi to takhle naprosto vyhovuje, jen je to zvláštní a zaráží mě to čím dál tím víc. Jak se může člověk během pár měsíců takhle změnit?" Harry dokončil svůj monolog a zadíval se na Dracovu tvář.

Draco se na chvíli zadíval ven z okna, pak se obrátil zpět na Harryho. „Možná je to snadnější než si myslíš. Vím, že jsem na škole nebyl úplně... jak to říct... to je jedno, ty víš, co myslím, ale po válce jsem udělal za starým životem jednu velkou čáru. Chtěl jsem začít od znova. Zahodil jsem některá ze starých přesvědčení, které mi rodina cpala do hlavy, a začal jsem si dělat své vlastní názory.

A co se týče mého zmudlovatění, - tak jsi to nazval, že? - tak je to nejspíš způsobeno s tím, že jsem byl v rámci svého lékouzelnického studia studovat i mudlovské postupy a mudly celkově. Nakonec jsem byl na praxi i v mudlovské nemocnici. I když mudly v některých věcech stále naprosto nechápu a nepovažuji je za rovnocenné kouzelníkům, dokážu je respektovat a uznat některé z jejich zásluh.

A pokud jde o tebe Pottere, tak ano, v podstatě máš pravdu. I když to sám zatím ještě moc nechápu, beru tě teď jinak. Nevím proč, ale je to tak. Něco uvnitř mě to tak chce. Během těch pár dní, co tu jsme, tak jsi mě viděl v mnoha situacích, ve kterých mě nespatřila moje rodina po celé roky. A mně to nevadí, nechápu to, ale je to tak. Takže ano, pustil jsem si tě k tělu mnohem více, než jsem měl v úmyslu a než jsem chtěl, ale když to tak teď je, tak mi to nevadí. Což je zvláštní a nepochopitelné, ale pravdivé a skutečné."