„Vstávej, ty hrdino," ozvalo se nad Harrym hlasem, ve kterém šlo slyšet pobavení, a dolů se napřáhla bledá ruka.

„Díky, ale zvednout se ještě dokážu sám," zavrčel černovlasý kouzelník směrem k jejímu majiteli, načež ji ten zase stáhl a pokrčil rameny. „Jak myslíš, nutit tě nebudu."

Harry se zkusil postavit na nohy, avšak tráva pod jeho nohama byla mokrá, a tak mu podjely a on se zase skácel k zemi. V hlavě proklínal Merlina za to, že se rozhodl jej ztrapnit zrovna teď, když to nejméně potřeboval.

„Opravdu nechceš pomoct?" ozval se zase Malfoyův hlas podbarvený smíchem. Harryho popuzený pohled jej rozesmál, přesto k němu však znovu natáhl svou dlaň, a když ji druhý kouzelník nakonec váhavě přijal, vítězně se křenil. Černovlasému se však při jejich doteku honilo hlavou jen jediné - zvláštní jemnost Dracových rukou, kterou dokázal postřehnout i během tak krátké chvíle.

„Tak, jsme všichni?" Dolehl k nim Pyneův hlas odněkud zepředu.

Harry odtrhl pohled od Malfoyovy ruky a tu svoji rychle stáhl. Téměř neslyšně k němu zamručel: „Díky." Jeho společník však jen s úšklebkem kývl hlavou.

„Ano, jsme," odpověděla mezitím Emily na Colinovu otázku.Ten spokojeně kývl hlavou.„Půjdeme pěšky do hotelu. Tam se ubytujeme. Rozdáte si klíče a po zbytek večera máte volno. Uvidíme se zítra na snídani, ano? Pamatujte na bezpečnost, nejlépe, kdybyste na hotelu kouzla mimo své pokoje nepoužívali vůbec. Všichni připraveni? Tak můžeme jít."

Harry se dal s davem do pochodu. Nehodlal jít po Malfoyově boku, rozhodně ne potom, co se před ním tak dokonale ztrapnil. Přidal do kroku a došel k Oliverovi vepředu, který se s ním dal okamžitě do řeči. „Tak co, spokojený s parťákem?" tiše se zasmál.

„Měl bych být?" opáčil druhý kouzelník.„Klidně bych si to s tebou vyměnil!" zadurdil se. „Nakonec jsem se sem i vcelku těšil, ale on už teď pracuje na tom, abych si nepřál nic jinýho než být zase zpátky doma." Při slově on významně kývl hlavou směrem dozadu, kde tušil, že se Malfoy nachází.

Oliver se pousmál. „Výměna by asi nebyl nejlepší nápad. Jsem rád, že to dopadlo takhle, protože se mnou... kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby byl se mnou," lítostivě si povzdechl, než dodal: „On není špatný, Harry. Jen ho musíš nechat, aby se ti otevřel."

„Tak proč by ti vadilo, kdyby byl s tebou?" nepěkně se černovlasý ušklíbl.

Druhý muž však posmutněle svěsil koutky. „Nevadilo by mi to, jen... nechci mu dávat žádné falešné naděje, chápeš?" Vyhledal zelené oči vedle sebe a snažil se v nich najít pochopení.

„Naděje?" zeptal se zmateně Harry.

Oliver krátce přikývl. „ Jo. Když jsem se s ním tehdy rozešel, dělal, že je v pohodě, ale viděl jsem na něm, že není. Je to Zmijozel, Harry. Milostné zklamání by nikdy nepřiznal," střelil po svém společníkovi výmluvným pohledem. „Nevím, jak to má teď a nechtěl bych mu dávat naději na něco, co se nestane. Já mám rád Katie. Jsem s ní šťastný. Miluju ji," pronesl odhodlaně. „Jeho jsem sice miloval taky, ale ne tolik jako ji. Je to... složité," vydechl a poškrábal se na zátylku. „Prostě jsem rád, že spolu nejsme ve dvojici. Pro jeho dobro."

Harry se nezmohl na nic jiného než tiché přikývnutí. Chápal Olivera a jeho argumenty, až se na jejich základě začal podivovat tomu, že spolu ti dva vůbec kdy mohli chodit. „Jak jste se k sobě vlastně dostali, Oli?"

„Bylo to chvilku po konci války. Potkali jsme se v jednom baru. Já jsem tam šel zapít rozchod s Katie a on tam zapíjel nějaké rozhodnutí Starostolce ohledně jejich rodiny." Oliver se nad vzpomínkou jemně usmál a pokračoval: „Oba jsme se trochu... přiopili. Dali jsme se do řeči, pak jsme spolu začali tancovat."

Na Oliverově tváři se rozhostil úsměv od ucha k uchu. Pobaveně zakroutil hlavou. „No, pak jsme si společně koupili ještě nějaké drinky. A pak... jen útržky, jinak okno." Opět se ozval jeho tichý smích. „Probudili jsme se ráno u mě doma. Oba dva nazí, v mé posteli. Podrobnosti jsem se pak dozvěděl až od něj. Draco se nikdy neopil natolik, aby na všechno úplně zapomněl," zakřenil se na Harryho.„Ráno se to seběhlo tak, že dali jsme si druhé kolo, a pak jsme se tak nějak postupně poznávali, až jsme skončili u celkem dobrého a fungujícího vztahu. Draco je skvělý partner, i když by to do něj řekl jen málokdo," znovu se usmál.

„Jak dlouho jste spolu vlastně byli?" vyptával se černovlasý dál.

„Něco přes osm měsíců. Ale krásných osm měsíců." Oliver se na chvíli ponořil do vzpomínek. Potom zatřepal hlavou, aby je zase zahnal.

„To bylo vcelku dlouho. Netipoval bych, že to Malfoy dokáže," utrousil pochybovačně Harry.

„Neznáš ho. Mně to trvalo dlouho, než jsem se v něm alespoň trochu vyznal. Vždycky jsem se snažil pochopit jeho smýšlení a chování, ale nikdy jsem to stoprocentně nedokázal. Vždy mě dokázal něčím překvapit. Jako partner a milenec byl pozorný, nemohl jsem si stěžovat. Pokaždé věděl, jak mi je, jak se cítím, co mi chybí, co chci. Snažil se, abych byl šťastný, a taky se mu to dařilo. Jen mě štvalo, že mu to nedokážu oplatit." Zabořil si Oliver ruce do kapes. „Díky Dracovi jsem pochopil, že i Zmijozelové jsou schopni milovat. A to ne nijak obyčejně. Jejich láska je velmi silná, ale mnohdy je těžké ji objevit, protože ji dokáží perfektně skrývat před okolím."

„To ano," tiše utrousil Harry, protože Oliverova slova mu na mysli vyvolala vzpomínku na muže, který takovýmto způsobem po většinu života miloval jeho matku - Severuse Snapea.

„Měl bys mu dát šanci, aby ti mohl ukázat, jaký vlastně je. I jako kamarád je k nezaplacení," vybídl jej druhý kouzelník, načež si černovlasý povzdechl. „Když já nevím, Olivere. Ke mně se nikdy hezky nechoval, tak proč bych se já měl hezky chovat k němu a dávat mu nějaké šance?" pokroutil hlavou.

„Já tě nenutím, abys mu je dával, jen si myslím, že by to pomohlo vaší spolupráci v následujících dnech. Ta je totiž nutná, jestli sis nevšiml," s rozverným tónem hlasu mu Oliver připomněl.

„Tak jsme tady lidi!" Zastavil je Pyneův hlas, když stanuli před asfaltovou příjezdovou cestou u zelenobílé vysoké budovy hotelu, a přerušil tak jejich rozhovor. Všichni se jako na povel zastavili na místě. Všichni až na jednoho, který, pohroužen ve svých myšlenkách, nezaregistroval Colinovo oznámení, a tak narazil do dvojice mužů před sebou.

Zmateně se rozhlédl po okolí, když zjistil, že všichni zastavili.

„Draco, jsi v pohodě?" otázal se ho Oliver, jeden z těch dvou, do kterých narazil.

„Jo, jo, naprosto," odvětil tlumeným hlasem oslovený a odešel dopředu skupinky. Oliver se za ním s pochybami díval. Potom se otočil na Harryho. „Kolik myslíš, že toho slyšel?"

Zelenooký se zatvářil zmateně. „Myslíš, že nás poslouchal?"

„Očividně," přitakal hnědovlasý. „Slyšel nás. Nebo snad víš, jak daleko za námi šel, když jsme o něm mluvili? Díval ses po něm?"

Když viděl, že Harry nemá nejmenší tušení, pokračoval: „Tak vidíš. I když jsem se v něm nikdy nevyznal dokonale, něco jsem se o něm přece jenom naučil." Černovlasý se jen kousl do rtu a sklopil hlavu, zatímco Oliver zabodl své oči do Dracových zad a upřeně ho sledoval.

„Tak pojďte, jdeme dovnitř," pobídl je Colin a mávl rukou na znamení, že mají jít všichni za ním.

Skupinka ministerských pracovníků se vydala po cestě směrem ke dveřím hotelu. Jakmile vstoupili dovnitř, Colin je požádal, aby na něj počkali a šel vyřizovat potřebné věci recepci. Když se vrátil, nesl v ruce čtyři klíče s přívěškem, na kterém bylo uvedeno číslo pokoje.

„Všechny pokoje jsou na stejném patře. Nakonec máme jen jeden s oddělenými lůžky," nespokojeně se ušklíbl. „Nepředpokládám, že by tu byl někdo, kdo by šel dobrovolně na manželskou postel, tudíž to bude menší los. Každá dvojice si vezme libovolný klíč a nechá se překvapit. Uvidíme, kdo bude mít to štěstí," zajiskřily mu oči. Natáhl před sebe ruku s klíčy nesoucími čísla 402, 404, 407, 409.

„Tak běž, Pottere, ať to případně nemusíš svádět na mě," pronesl Draco tiše u Harryho ucha a jeho hlas byl prosycený smíchem. I když se černovlasému nelíbilo, jak jej jeho spolupracovník vybízel, stejně se rozešel kupředu jako zástupce jejich dvojice. Spolu s ním si pro klíč šel i Oliver a Emily. Colin si nejspíš ponechá ten, co zbude.

Harry se dlouho nerozmýšlel a sáhl po klíči s číslem 407 s tím, že sedmička je magické číslo a nosí štěstí. Oliver si vzal 409 a Emily se nakonec rozhodla pro 402, tudíž na Colina zbyl pokoj číslo 404. Navlékl si kroužek z přívěšku na prst a vítězoslavně ukázal klíče Malfoyovi. „Tak to jsem zvědavej, Pottere."

Po rozdělení klíčů se všichni odebrali k výtahům, kde se rozdělili na dvě skupinky po čtyřech a vyjeli do čtvrtého patra. Harry a Dracem společně s Oliverem a Michaelem. Malfoy se při cestě ležérně opřel o stěnu výtahu a Oliver ho trochu s obavami sledoval, přičemž evidentně přemýšlel o tom, kolik mohl slyšet z jeho rozhovoru s Harrym.

Když výtah vyjel do příslušného patra, obě dvojice se vydali hledat příslušný pokoj. „Tady to je," zamumlal si Harry spíše sám pro sebe a začal strkat klíče do zámku. Druhá dvojice mezitím otevírala dveře o dvě místa dál.

Harry otočil klíčem a s Dracem v zádech otevřel dveře do jejich společného pokoje. Natáhl se vedle dveří po vypínači a rozsvítil, načež se mu za zády téměř okamžitě ozval zoufalý smích. Otočil hlavu na blonďáka, který se s potměšilým úsměvem na tvářiopíral o rám dveří.

„To se ti povedlo, Pottere."