Jakmile vystrčil černovlasý muž hlavu na chodbu, opět ho oslnil nenáviděný blesk fotoaparátu, jak se na něj Bushová zase vrhla. Tentokrát ale Harry opravdu nevěděl, na co se ho ptá, protože jeho pozornost upoutala dvojice mladíků před ním. Mladší z nich, v tmavě modrém saku a s platinovými vlasy, od sebe zrovna odháněl Holoubkovou a jednoznačně odmítal jakýkoliv pokus o rozhovor, zatímco ten druhý táhl prvního pryč z blázince na chodbě, dál směrem k výtahům a sám se snažil uhýbat před dotěrnou novinářkou.

Harry se snažil se vší důstojností utéct z dosahu Bushové a nenápadně se vydat za nimi. Nikdy by neřekl, že zrovna tyhle dva uvidí spolu v plně kamarádském rozhovoru, ba i možná bližším. Absolutně nechápal, jak se spolu zrovna oni mohli normálně bavit. Vždyť Oliver je Nebelvír a Malfoy... Malfoy je jen arogantní, panovačný, umíněný a namyšlený Zmijozel se smrtijedským tetováním na levačce, takový blb až to bolí.

Když Harry zabočil za roh směrem k výtahům, naskytl se mu zvláštní pohled. Oliver a Malfoy stáli už oba ve výtahu, přičemž blonďatý se smíchem nevěřícně kroutil hlavou a Nebelvír s úsměvem od ucha k uchu mačkal nějaké tlačítko. Dveře výtahu se pomalu zavíraly, když Oliver zvedl pohled do chodby, kde spatřil Harryho a stále s úsměvem na tváři na něj kývl hlavou. Malfoy si toho gesta nejspíš všiml, protože i on upřel svůj pohled na Harryho a následně mu úsměv na tváři ztuhl. Další reakci už nestihl černovlasý Nebelvír zaregistrovat, protože se dveře celé uzavřely a oba muži se mu ztratili z dohledu.

Chvíli zůstával stát jako opařený na rohu chodby, pak si ale uvědomil, že to není zrovna moudré řešení, protože Bushová a Holoubková jsou jen několik kroků za ním a on by neměl ztrácet čas bezvýznamným stáním na chodbě. Rychlejším tempem přešel k dalšímu z výtahů a nastoupil do něj. Zmáčkl příslušné tlačítko a výtah se rozjel dolů do přízemí. Po cestě k němu přistoupilo několik dalších lidí a pro Harryho štěstí i jeden fanoušek Chlapce-který-přežil-a-přemohl-vy-víte-koho.

„Podepíšete se mi, pane Pottere? Prosím! Jsem váš velký fanda!" vykřikoval neznámý a z tašky lovil samoplnicí brk a kousek pergamenu.

Harry jen kývl hlavou na znamení souhlasu a s trošku kyselým úsměvem na tváři zanechal mužovi svůj podpis, který si pro tyto příležitosti nacvičil.

„Děkuju moc, pane Pottere! Nebo vám můžu říkat Harry?" Ani nečekal na odpověď a pokračoval: „Víte, strašně moc vás obdivuji! To, co jste dokázal, to, kolikrát jste přemohl Vy-víte-koho. U Merlina! Jste dokonalej! Ani nevíte, že se mi teď splnil sen. Vždycky jsem strašně rád četl v novinách o vašich úspěších. Jak já za války čekal na každou zprávu o tom, co s vámi je, Harry! A Potterovy hodinky, ty jsem poslouchal pořád, i když vlastně až tak úplně nebyly přímo o vás. Můžu se zeptat, co tu vlastně děláte? Ale do toho mi asi nic není, že? Promiňte, ale já jsem prostě strašně nadšenej, že vás vidím. A..."

Harry přestal poslouchat po několika slovech. Tenhle mladík nebyl ani první, ani poslední případ. S podobnými se Harry setkával pořád. Jeho slova se postupně měnila jen na vzdálené bla, bla, bla. Černovlasého v podstatě nezajímalo, co ten dotyčný říkal. Po celou cestu výtahem přemýšlel nad podivnou dvojicí, kterou viděl, a hlavou mu běžela spousta různých scénářů, co ti dva spolu asi mají. Opět zalitoval, že více nesledoval Malfoyovu osobu v novinových článcích. Třeba o tom někdy psali. Není to přece normální, aby se takové rozdílné osobnosti jako je Oliver a Malfoy blíže seznámily. Umínil si, že si doma projde všechna stará čísla, která najde. I když pochyboval o tom, že pokud nějaké najde, tak to budou ty, ve kterých se bude psát o Malfoyovi. Podobné totiž ihned pálil v krbu.

Z přemýšlení ho vytrhl až monotónní hlas oznamující, kde se výtah ocitl. „Přízemí, vstupní hala ministerstva kouzel."

Když se prodíral mezi dvěma chlápky u východu z výtahu, kteří vypadali spíše jako gorily, než kouzelníci, uslyšel za sebou hlas svého obdivovatele: „Rád jsem vás osobně poznal, Harry!"

Nebelvír mu jen mírně pokynul hlavou a hodlal se přemístit domů, když mu do zorného pole znovu padla ona velmi zajímavá dvojice. Malfoy a Oliver stáli několik metrů před ním, oba otočení bokem k němu a o něčem se bavili. Humor v jejich konverzaci rozhodně nechyběl, protože se oba neustále smáli od ucha k uchu a na všechny strany. Harryho pohltila touha dozvědět se, o čem spolu mluví. Rozhodl se, že poruší nějaká společenský pravidla a nenápadně se k nim přiblíží a poslechne si, co se hodí jako téma na společný rozhovor někoho, jako byli oni dva. Vždyť co jiného by to mohlo být, než obyčejné počasí? Jenže u toho by se rozhodně tolik nenasmáli.

„... ale dost už o mně, raději mi řekni, jak se máš ty. Dlouho jsem o tobě neslyšel," zaslechl Harry Malfoyův hlas, když se přiblížil dostatečně blízko, aby zaslechl jejich slova.

„Dobře, vlastně... fantasticky! Jsem šťastný. S přítelkyní nám to klape, dokonce to vypadá, že je Katie těhotná. Ještě se to sice neví stoprocentně, to víš, lékouzelníci a tak, ale s největší pravděpodobností ano," odpověděl Oliver naprosto nadšeným hlasem.

„Tak to je úžasné! Gratuluji, tatínku!" ozval se opět Malfoy se smíchem.

„Díky!" Kamarádsky ho Oliver šťouchl do ramene.

Malfoy se zase zasmál. „Mimochodem, Katie?" otázal se.

„Jo, Katie Bellová."

Harry moc dobře viděl, jak se Malfoyův úsměv mění z upřímného na nucený. Oliver si toho ale v zápalu povídání nevšiml a pokračoval: „Možná si na ni pamatuješ, chodila do Bradavic. Taková černovlasá, vyšší postavy, taky z Nebelvíru a hrála za nás i famfrpál. Měli jsme spolu něco už i na škole," proložil svá slova tichým smíchem.

„Byla to moje první holka. Sice jsme se rozešli, ale zhruba před sedmi měsíci jsme se zase potkali a znovu to spolu zkusili. Jsme spolu fakt šťastní, klape nám to." Chvilku si Draca prohlížel, než s tajemným mrknutím dodal: „To víš, na starou lásku se nezapomíná."

„To můžu jen potvrdit," řekl trochu posmutněle Malfoy. „Jinak ano, vzpomínám si," přitakal s křivým úsměvem na tváři.

Harry už dál neposlouchal. Všiml si totiž, že do přízemí dorazili i dvě vlezlé novinářky, které se už rozhlížely po aule a hledaly svoji uprchlou kořist. Začal se prodírat dál na místo, ze kterého by se bezpečně mohl přemístit domů bez rizika toho, že s sebou vezme i někoho, kdo by o to nestál. V tomhle chumlu lidí by to bylo dosti pravděpodobné. Nakonec se však rozhodl pro bezpečnější cestu - letax. Došel k jednomu prázdnému krbu, nabral do hrsti prášek a zamumlal příslušnou adresu.

Krátce po válce si koupil dům v Godrikově dole. Chtěl mít klid, a zároveň mít na blízku místo, kde byli oba jeho rodiče pochovaní. I když se k Dolu pojily i záporné vzpomínky, oblíbil si jej. Zatím v něm bydlel společně s Ginny, ale moc dobře věděl, že už ne na dlouho. Jejich rozchod se blížil čím dál tím víc.

„Ginny, zlato, jsem doma!" zavolal do domu, když zase ucítil pevnou půdu pod nohama, oprašuje si saze z ramen a vystoupuje z krbu. Pořád se s Ginny důvěrně oslovovali, i když to bylo spíše se zvyku a s kamarádským podtextem, ne s tím pocitem plným zamilovanosti. Oba věděli, že je pojí pevné a velké pouto, a to i přestože už spolu nežili jako milenci.

Harry se odletaxoval rovnou do krbu v kuchyni, takže udělal několik málo kroků ke dveřím nalevo a ocitl se ve vstupní chodbičce domu. Tam si pověsil bundu na věšák a tašku položil na skříň pod zrcadlem. Vydělal z ní složku, kterou dostal na ministerstvu a vydal se s ní zpátky do kuchyně, kde ji pohodil na menší konferenční stolek vedle krbu. Přešel k lince, nalil si do skleničky šťávu ze džbánu a napil se.

Když Ginny stále nepřicházela, tak šel opět na chodbičku, stoupl si pod schody a znovu na ni zavolal: „Ginny? Jsi doma?!"

Stále se mu však nedostávalo odpovědi. Zachvátil jej zvláštní pocit. Kdykoliv musela rusovlasá žena neočekávaně odejít, tak mu zanechávala alespoň krátký vzkaz v kuchyni na stole nebo skříňce pod zrcadlem na chodbě, jenže nyní nikde nic neleželo. Znamenalo to tedy, že je nejspíš doma, ale proč se neozývá?

Harry se vydal po schodech nahoru. „Ginny?!" zavolal, ale už trochu tišeji - napadlo ho, že třeba usnula. Vyšel do prvního patra a dal se směrem k ložnici, která byla na konci chodby. Asi v polovině cesty se mu nohy zašmodrchaly do něčeho, co leželo na zemi u menší komody s vázou. Ohnul se, aby zjistil, co to je. V rukou měl černočervenou kostkovanou košili, o níž mohl zaručeně tvrdit, že rozhodně není jeho, protože on košile nenosil a žádná z těch slavnostních, které ležely dlouhé měsíce ve skříni, neměla takovéto barvy ani vzor. Ginny sice několik košilí měla, ale tato mezi ně rozhodně nepatřila.

Harry ji položil na komodu, u které ji našel a vydal se dál k ložnici. Začínalo mu být jasné, co se tu děje, ale i přesto si to chtěl ověřit. Dveře do ložnice byly mírně pootevřené a pouštěly na chodbu úzký pramínek světla. Před nimi na zemi ležela halenka jeho přítelkyně.

Nakoukl utvořenou mezerou do ložnice. Ginny ležela v posteli přikrytá peřinou, ale bylo evidentní, že jinak je nahá. Hlavu měla položenou na hrudi muže, kterého Harry až moc dobře znal. I on byl přikrytý peřinou, ale stejně jako Ginny byl pod ní nahý. Vískal zrzku ve vlasech, přičemž se zbytek jejich oblečení válel rozházený po zemi okolo postele.

Harry stál před rozhodnutím, jestli do ložnice vejít nebo ne. Neměl to Ginny za zlé. Oni dva už spolu jen žili, ale v podstatě nechodili. Možná, že si to nahlas ještě neřekli, ale oba to moc dobře věděli. Tak proč by jí to měl vyčítat?

Takže v jeho posteli leží Dean Thomas. Na starou lásku se nezapomíná. Zdá se mu to, nebo to už dnes někde slyšel? Jistěže to ano, přesně to stejné řekl i Oliver Malfoyovi.

A tak se Harry rozhodl.