„Harry, u Merlina! Vezmi si na sebe konečně něco pořádnýho! Nemůžeš přece na takovou schůzku jít jak mudla - v riflích a tričku!" rozčilovala se Ginny při pohledu na svého přítele. Do jistých mezí chápala jeho touhu oblékat se po mudlovsku, ale dle jejího názoru bylo takové oblečení do práce naprosto nevhodné. Zvlášť, když věc vypadala vážně a černovlasého čekala schůzka, na níž mohl potkat pouze samé kapacity.

„Proč ne, Ginny? Co je zase špatně?" opáčil mírně bručivým hlasem kouzelník, pochoduje po schodech dolů do haly.

„Měl by sis vzít aspoň sako a ne tohle! Vždyť nevíš, kdo všechno tam bude a co když - já nevím, co když si tímhle akorát uřízneš ostudu!" namítala rusovlasá žena s rukama rozhozenýma do stran.

„Pro Merlina, Ginny, víš, že v takovejch věcech chodím nerad," pohodil brýlatý kouzelník hlavou.

„Ale Harry..." zkusila to jeho přítelkyně prosebným tónem znovu, ale oslovený si stále stál za svým: „Ne, půjdu takhle. Možná to není úplně nóbl, ale hrozně to taky nevypadá."

„Ale..." nadechla se rusovláska k dalším protestům, když v tom byla rázně utnuta a mohla ze svého partnera pocítit jeho mužskou dominanci. „Ne!"

„Tak fajn, jak chceš!" odsekla tedy nakonec s mrzutým výrazem ve tváři. „Ale pak si nestěžuj," našpulila dotčeně rty, ale dlouho jí to nevydrželo a dětinsky na Harryho vyplázla jazyk.

„Neboj, to nehrozí," ujistil ji černovlasý s pokřiveným úsměvem, než se na sebe podíval do zrcadla. Modré džíny, bílé tričko s krátkým rukávem, koženou bundu a pohodlné šedé tenisky, s levou rukou ozdobenou masivními stříbrnými hodinkami, které nedávno dostal od Ginny. Přes rameno měl přehozenou svoji pracovní tašku, s níž se chystal na schůzku vyrazit. Rukou si pročísl vlasy v marné snaze zmírnit jejich rozcuchání, dal Ginny pusu do vlasů a poté již s tichým rozloučením odešel před dům, kde se na konci chodníku přemístil přímo do vstupní haly na ministerstvu.

Jakmile zase ucítil pevnou půdu pod nohama, stanul Harry uprostřed jednoho velikého šumu. Připadal si jako v mraveništi; ministerští zaměstnanci pobíhali po hale jako mravenci uprostřed svého rozlehlého podzemního příbytku. Co chvíli byl slyšet zvuk prásknutí znamenající přítomnost dalšího člověka nebo naopak značící jednoho šťastlivce, který se z tohoto velkého chumlu lidí právě přemístil někam na klidnější místo.

Harry si přitáhl svoji bundu více k tělu, jako by mu byla zima, avšak důvod jeho počínání byl úplně jiný. Chtěl by ze sebe nejraději udělat neviditelného a toto gesto mu dávalo pocit toho, že se před okolím snad trochu skryje, i když jeho podvědomí dobře vědělo, že to žádný podobný účinek ani zdaleka nemá. Pomalu si začal razit cestu davem lidí valícím se na všechny strany v touze co nejdříve dojít tam, kam bylo potřeba.

Až po několika krocích si uvědomil, že v dopise nebylo uvedené přesné místo schůze, proto se odebral k informačnímu stánku ministerstva, kde by mu přesnou místnost konání měli říci. Cestou se neustále prodíral mezi lidmi, kteří si ho však naštěstí nijak více nevšímali. Vůbec mu nebylo jasné, proč jich tu tolik pobíhá zrovna o víkendu, v sobotu. Většina zaměstnanců má přece o víkendu volno! Zůstává tu jen několik potřebných lidí pracujících na směny.

Možná za to může ten případ, proběhlo Harrymu hlavou. Rozhodně mu to ale na náladě nepřidalo. Čím víc lidí tu je, tím větší je také pravděpodobnost, že někdo projeví zájem o jeho proslule známou osobu.

„Promiňte, pardon, omlouvám se," mumlal však neustále na všechny strany, i přestože na sebe nechtěl upozornit. Jeho vychování mu ovšem nedovolilo se neomluvit za neustálé narážení do kouzelníků kolem sebe. Nesetkal se však s nikým, kdo by se choval obdobně.

Při chůzi se pořád koukal pod nohy, jen občas zvedl hlavu, aby překontroloval, zda jde pořád dobrým směrem. „Pardon," řekl trochu hlasitěji, když opět do někoho narazil, jenže tentokráte větší silou než v předchozích případech.

„V pořádku," dostalo se mu odpovědi povědomým hlasem, což Harryho překvapilo a zvedl oči, aby vyhledal osobu, do které vrazil. Podle hlasu poznal, že jde o muže, kterého nejspíše zná, ale nyní nějak nedokázal zařadit hlas k obličeji. Bylo to, jako by ho už hodně dlouho neslyšel. Než se však Harry nadál, ona osoba už byla o několik kroků jinde a stejně jako Harry se prodírala davem dál za svým cílem. Jediné, co Harry zahlédl, než mu úplně zmizela z dohledu, byly blonďaté vlasy.

Harry zatřásl hlavou a dál už to neřešil, protože konečně došel k svému cíli. Čarodějka na informacích byla oděná do tmavě hnědého kouzelnického pláště s krátkým rukávem, který měla asi o velikost větší, než jaký by potřebovala. Právě mluvila s nějakým postarším mužem v rádoby normálním mudlovském oblečení s návštěvnickou visačkou kolem krku. Harry tak dostal menší příležitost si onu informační část ministerstva více prohlédnout.

Žena stála za vyšším pultíkem postaveným z šedých cihel, nahoře byla položená nejspíše břidlicová deska. Za pultíkem měla žena stůl se všemi možnými dokumenty a letáčky, za nímž byla kancelářská židle vypadající jako obyčejné mudlovské křeslo. Harry však z vlastní zkušenosti věděl, že podobná křesla na ministerstvu mají oproti těm mudlovským spoustu výhod a dokáží velmi zpříjemnit sezení za stolem. Na jedné části stolu se samy razítkovaly nějaké listiny, na další ležel štos map ministerské budovy a v pozadí za křeslem létalo okolo deseti nedočkavých oběžníků.

„Další? A pane Pottere," uznale pokývla hlavou, když si uvědomila, že dalšího z kouzelníků velmi dobře zná. „ Zajímá vás, kde se koná schůze, že?" Ani nenechala Harryho odpovědět a pokračovala: „Divím se, že to nenapsali přímo do té pozvánky, vždyť je to k zbláznění, každému z vás říkat, kam máte jít. Víte, kolik by mi tím ušetřili času? Zvlášť dnes, když je tu takový blázinec!" postěžovala si, očividně stále ne dostatečně vypovídaná. Černovlasý začínal chápat, proč pracuje zrovna na informacích.

„Běžte do patra s ministerskou kanceláří. Schůze se bude konat ve dveřích hned naproti Pastorkově kanceláři, v té místnosti na důležité schůze, ostatně kde jinde, že?" drmolila rychle dál. Kývnutím se ujistila, že ji Harry pochopil, než jej rukou odehnala na stranu. „A teď - další!" zavolala za jeho záda, kde se už znovu začínala tvořit fronta. Jako v u Munga, když mají frmol.

Mumlavé díky a pozdrav nemohla čarodějka ani zaslechnout, jelikož je Harry vyřkl spíše sám pro sebe, pro čisté svědomí. Rozešel se k výtahům, a když se konečně dostal k jednomu, kde pro něj ještě bylo volné místo, nastoupil a vmáčkl se mezi další kouzelníky. Počkal, až výtah dojel do nejvyššího patra, přičemž cestou nahoru musel několikrát sklonit hlavu před oběžníky, jichž zde dnes bylo stejně požehnaně jako lidí, a tak měly co dělat, aby se do výtahu vešly.

V průběhu jízdy naštěstí kouzelníci ubývali, když vystupovali v patřičných patrech, až jel Harry z předposledního patra na konečnou pouze s jedním mužem. Ten černovlasého, který se nyní ramenem opíral o stěnu výtahu, po očku sledoval, ale neřekl a neudělal nic, za což mu byl Harry velmi vděčný. Možná máme stejnou cestu.

„Poslední patro, ministrova kancelář a prezenční místnosti ministerstva," oznámil výtah a oba muži z výtahu vystoupili, načež se vydali i stejným směrem - nalevo od výtahu, rovnou ke kanceláři ministra. Harry šel jako první a muž udržoval tempo jen o krok pozadu za ním.

„Jdete na tu schůzi vyšetřovatelského týmu, pane Pottere?" ozvalo se po několika krocích za bývalým Nebelvírem lehce dychtivým hlasem. Jako by se muž až doteď snažil Harrymu dopřát soukromí a nepromluvit, a najednou už to nemohl vydržet.

„Ano. Vy též, pane...?" zarazil se černovlasý, když si uvědomil, že neví, jak muže oslovit.

„Swinton, Michael Swinton," představil se muž a srovnal s Harrym krok, přičemž k němu za chůze zdvořile natáhl ruku.

„Harry Potter, ale to asi víte," uchechtl se kouzelnický hrdina, když přijal mužovu pravici.

„Ano, kdo by nevěděl, ale oficiální představení nikdy neuškodí, nemyslíte?" Na Michaelových rtech hrál jemný úsměv.

„Ne, to rozhodně ne," pohodil černovlasý souhlasně hlavou. „Stále jste mi však neodpověděl na otázku," připomněl svému společníkovi.

„Oh, omlouvám se," zkřivil muž rty do upřímného úsměvu. „Ano, též směřuji na onu schůzku," dodal už ne tak příjemně naladěn.

„Taky vám vadí, že vás vytáhli do práce v sobotu odpoledne?" zasmál se od srdce Harry.

„Tak nějak," dostalo se mu neurčité, avšak pro Nebelvíra naprosto pochopitelné, odpovědi.

Během rozhovoru se oba dostali již velmi blízko ke kanceláři. Stačilo zabočit za jeden roh. Čím více se blížili k místu konání schůze, tím více byl slyšet hluk rozhovoru a smíchu již přítomných. Jak netypické pro toto poklidné poschodí. Když se Harry více zaposlouchal, uvědomil si, že mezitím vším hlukem slyší i jeden zvuk, který nemá příliš v lásce - reportérský fotoaparát pořizující snímky o sto šest.

Sotva Harry došel za onen roh, byl nepříjemně oslepen bleskem a musel několikrát zamrkat, aby se mu podařilo opět zaostřit. To už se k němu ale nahrnula i reportérka: „Konečně! Tady ho máme! Povězte mi, Harry, cítíte se poctěn, že vás ministerstvo zařadilo do tak významného týmu? Co říkáte na ony tragické události? Myslíte si, že bude v moci Chlapce-který-přežil vyřešit tuto záhadnou událost? Jak se k tomu stavíte jako hráč famfrpálu? Všichni víme, že je to váš koníček! Myslíte, že smrt chytače Morana je nenahraditelná ztráta?"

Harry ani nevnímal, jaké otázky na něj reportérka chrlí, protože byl skálopevně rozhodnut, že na nic odpovídat nebude, zvlášť když o oné tragické události sám neměl moc informací a ty, co měl, pocházely právě z Denního věštce.

„No tak, slečno Bushová, nechte toho!" obořil se na reportérku sám ministr Pastorek, který právě přicházel. „ Nemusíte mi všechny účastníky otrávit svými dotazy!" zpražil ženu pohledem, který následně stočil k její nejnovější oběti: „Harry! Rád tě vidím, jak se vede?" přihnal se Kingsley k černovlasému se širokým úsměvem a náznakem ho objal.

„Tohle je, prosím pěkně, slečna Bushová, naše nová zapálená redaktorka Denního věštce," pokynul Kingsley na onu dotěrnou ženskou se ztvrdnutým úsměvem na tváři, „psala i ten článek v ranním Věštci. Pevně věřím, že jsi ho již také četl, že?"

„Jistěže," potvrdil Harry jeho slova, ale Kingsley nevypadal, že by ho dvakrát poslouchal.

„No a Harry, tuhle dámu ti snad ani představovat nemusím," pokračoval Pastorek a pokynul hlavou kamsi dozadu ke zdi. Jestli jeho úsměv předtím ztvrdl, tak nyní byl křivě vytesán do skály s citrónem v puse. Když se Harry otočil daným směrem, ani ho to nepřekvapovalo. O zeď na chodbě se s lehkostí opírala Rita Holoubková. Světlé vlasy měla vyčesané nahoru a obličej jí lemovaly natočené lokny. Černé brýle nasazené na jejím nose jí dodávaly onen holoubkovský výraz, který znamenal jen jediné: jsem tady a prahnu po každém kousku skandálu, který mi nastolíš, Pottere. Vedle ní ve vzduchu létal bloček a u něj netrpělivě kmital její bleskobrk.

„Bushová je její pravá ruka, Harry. Po tom, co ministerstvo zavedlo jistou cenzuru článků právě od Holoubkové, veškeré nepravdy a lži ventiluje do světa právě skrz Bushovou. Dej si na ně pozor, tohoto vyšetřování se obě budou držet jako klíšťata, a jedním z důvodů jsi i ty," otcovsky mu Kingsley zašeptal do ucha své rady a poznatky, načež jej poplácal po rameni.

„Tak a teď už pojďme dovnitř! Už je čas! Vy dvě zůstanete tady na chodbě, interview se budou dávat až potom - jestli vůbec," sarkasticky se ušklíbl a gestem obě reportérky vyzval k setrvání na místě. Kouzelníci na chodbě se pomalu začali ubírat směrem do dveří, které Pastorek právě otevřel, a Harry měl konečně dostatek klidu na to, aby se porozhlédl po tvářích, jež jej obklopovaly. S Michaelem prošel dveřmi jako poslední, přičemž jakmile Harry vstoupil do místnosti, Michael za nimi svorně zavřel dveře.

Harry přelétl pohledem po místnosti, kde už si všichni pomalu sedali na židle u velkého konferenčního stolu. Přejížděl po obličejích kouzelníků, a zároveň hledal místo, kam si sedne, když v tom jako by se v něm krve nedořezal. Oči se mu zastavily na známé blonďaté hlavě povrchně shlížející na svět. Co ten tu, pro Merlina, dělá?!