„Myslím, že tvoji přítomnost překousnu," odpověděl Harry Dracovi s menším úšklebkem. Ten se sám pro sebe usmál a o chvíli později již se snídaní v ruce a ve společnosti černovlasého mířil ke stolu u okna, kde na ně čekaly dvě prázdné židle.

Během pojídání míchaných vajíček, jež se nacházela na talířích obou kouzelníků, vstoupili do jídelny i Oliver s Michaelem. Zatímco Dracovi sedícímu zády ke dveřím jejich potutelné úsměvy ušly, Harry si jich všiml velice dobře. Přimhouřením očí dal oběma příchozím najevo, že o jejich pochechtávání ví a že jim to jen tak nedaruje.

Když se od dvojice okázale odvrátil, snaže se jejich posunky ignorovat. Raději sjel pohledem Zmijozela naproti sobě a s menším zaváháním zkusil zapříst nenucený rozhovor. „Takže... jak se vůbec z Draca Malfoye stal vysoce ceněný odborník?"

Blonďák se na něj nejprve překvapeně podíval, než zlehka pokrčil rameny. „Už od školy jsem chtěl být lékouzelníkem. Po válce jsem zabral a vyučil se na něj, čímž jsem si splnil sen. A od lékouzelnictví už byl jen malý krůček k tomu, abych se namísto vykonávání praxe vrhl na bádání s lektvary. Nebudu lhát, soukromá laboratoř doma mi to hodně usnadňuje."

„Stejně je to překvapivé. V lektvarech jsi byl možná dobrý, ale Hermionu jsi nikdy nepřekonal. A totéž s Nevillem v bylinkářství. Člověk by řekl, že někdo tak uznávaný bude excelovat už na škole," dobíravě se Harry ušklíbl.

„Žádný učený z nebe nespadl, Pottere. Navíc je to vždy o motivaci. Pokud ji máš, dokážeš spoustu věcí. A s těmi, které ti nejdou, se aspoň snáze popereš, když máš jasně vytyčený cíl. Ovšem, o tom by měl přemožitel Pána zla vědět svoje, nemyslíš?" vrátil mu Draco úšklebek, který se zmínkou o Voldemortovi z Nebelvírovy tváře postupně mizel.

„Samozřejmě," odvětil Harry kousavě a usrkl ze své ranní kávy, aby její hořkostí na svém jazyku zahnal chuť praštit Malfoye něčím po hlavě. S hlubším nádechem při pokládání šálku zpět na stůl se raději rozhodl pro změnu tématu. „Slyšel jsem, že jsi odešel z Manoru. Odstěhoval ses někam, kde je lepší ovzduší?"

„Jo, to jsi slyšel dobře," utrousil Draco, „potřeboval jsem odtamtud vypadnout, takže jsem se přestěhoval do Skotska, místa klidu a ticha." Zlehka se usmál, než do černovlasého zabodl svůj pohled. „Proč tě to vůbec zajímá? Máš v plánu se ke mně nastěhovat nebo co?" našpulil ústa.

„Ne," od srdce se Harry zasmál. „Jen jsem zvědavý. To je vše. Když s tebou mám pracovat, chci poznat tvé nové já," mykl rameny, než se rozhodl Dracovi jeho informace oplatit. „Já jsem si třeba koupil dům v Godrickově Dole. Vrátit se tam jsem si přál už od mala, a i když teď bydlím na úplně opačné straně než kdysi, jsem tam šťastný. Přese všechno, co se tam událo, mám pocit, že tam opravdu patřím, že je to můj pravý domov."

Draco uznale pokýval hlavou. „Já zase potřeboval po všech těch zážitcích z Manoru zmizet. A rodinné panství ve Skotsku, kam stejně téměř nikdo nikdy nechodil, se zdálo jako dobrý nápad. Jsem tam spokojený, jen mi občas chybí společnost. Celý komplex stojí osamoceně v krajině a nikde ani živáčka."

Nebelvír jednoduše přikývl. „Co vaši? Vídáte se?" zeptal se o něco tlumenějším hlasem.

„Občas za nimi na Manor zajdu. Možná trochu častěji, když toužím po něčí společnosti, ale nikdy se dlouho nezdržím. Nedokážu tam vydržet," přiznal po chvilkové odmlce druhý z kouzelníků.

Konverzace u snídaně pokračovala pozvolna dál, ovšem v případě černovlasého hrdiny a zmijozelského aristokrata měla její snaha o zdvořilost velice originální podání. Ani jeden z mužů nešetřil kousavými poznámkami na adresu toho druhého, a přesto se oba bavili. A jídelna zůstala kupodivu celá bez jediného škrábnutí.

Krátce před osmou se oba vydali zpět na pokoj. Čas do příchodu Pynea si každý krátil po svém. Draco se rozvalil v křesle a opět se začetl do knížky, Harry využil postele k tomu, aby se znovu zahloubal do podrobnostech a famfrpálovém družstvu, kvůli kterému tu trčel. Jeho myšlenky však nedokázaly být natolik soustředěné, nakolik by si přál. Pohledem neustále zalétával ke Zmijozelovi v místnosti a pokradmu jej sledoval. Zdálo se mu neuvěřitelné, nakolik Draco od školy zmužněl, a přitom se zase tolik nezměnil. Rodinné geny mu do tváře stále vtiskávaly nadprůměrnou krásu, jíž musel okouzlit každou čarodějku, kterou potkal.

Harry ani nevěděl proč, ale zaujala Dracova mimika při čtení. Líbilo se mu sledovat, jak chvílemi nechápavě nadzvedl obočí, jak s rozněžnělým úsměvem krčil nos a nejspíš si přitom ani neuvědomoval, že něco podobného dělá. Nebo jak přivíral oči, když se mu v knize pravděpodobně něco nezdálo. Nebelvírovi to přišlo zábavné a zároveň fascinující. Ať už se totiž aristokrat mračil do knížky, vraštil obočí nebo krčil nos, stále si zachovával svůj půvab.

Postupně si černovlasý začal všímat jednotlivých částí blonďákovy tváře. Překvapilo ho, jak jemné, ale zároveň husté jsou Dracovy řasy, jak nádhernou barvu má jeho obočí, jaký tvar mají jeho rty a jak si po nich blonďák nevědomky přejíždí jazykem. Dokonce i jeho účes musel obdivovat, jelikož od toho ulízaného, ve kterém si Draco liboval na škole, mu tahle ledabylá úprava seděla mnohem více. Působil tak mnohem přirozeněji, a ačkoliv by si Harry za takovou myšlenku nejraději nafackoval, tak i přitažlivěji. 

Než si uvědomil, kam se jeho mysl zatoulala, nacházel se zpátky u Dracova polonahého těla, které měl tu čest zahlédnout ráno. Uvědomil si, že se velmi nezdravým způsobem dozvěděl o křivkách, kterých si dříve nevšiml a které Zmijozel pečlivě skrýval pod oblečením. A jelikož právě tyto mužské křivky byly něčím, co Harrymu delší dobu scházelo, brzo v těsných kalhotách pocítil nechtěnou odezvu svého vlastního těla. Urychleně změnil posed, aby si Draco nemohl ničeho všimnout, kdyby se na něj až náhdou zrovna podíval a snažil se myslet něco jiného. Na něco méně aristokraticky krásného, přitažlivého, pružného a erotického... Čímž však věci jen zhoršil.

„U Merlina, za co?" vydechl, zoufale vsunuje svou ruku do vlasů, než v náhlém popudu odhodil složku bokem, vyskočil z postele a utekl do koupelny, kde se zamkl, rozepínaje si své kalhoty. Zatímco se čelem opíral o stěnu, bojoval s pokušením podlehnout úplně a stisknout se v dlani.  Nepřišlo mu to jako nečekaná prohra, když tak nakonec i učinil a o několik okamžiků později už pevně svíral své mužství, začínaje je mnout tak známými pohyby. A ten nedočkavec dole si náhlou pozornost užíval se vším všudy. Až si Harry musel dát volnou dlaň před pusu, aby mu z ní náhodou neuniklo něco, co by mohl slyšet blonďák ve vedlejší místnosti.

Chtěl se udělat nad stejnou představou, s jakou zažíval podobné chvilky během posledních několika týdnů – s myšlenkou na neznámého muže, který se ho bude dotýkat všude po těle, líbat jej na krku, sát mu ušní lalůček a šeptat mu do ucha slova touhy spolu s žádostmi o to, aby se konečně spojili v jedno tělo. Svojí rukou by mu neznámý přejížděl po penisu, mnul jeho naběhlou špičku a s jehož pomocí by se později dostal až na samotný vrchol, když by se jejich boky vlnily ve společném tanci touhy a chtíče.

Když si však začal vybavovat svoji vysněnou chvíli, rozostřené rysy tváře a druhého těla začaly pomalu nabírat svůj konkrétní tvar. Ústa líbající Harryho krk nabyla na hebkosti, polibky kladené na jeho šíji se najednou staly jemnými a zároveň dychtivými. Imaginární ruce narostly dlouhé štíhlé prsty s pěstěnými nehty a na jejím předloktí se skvělo tmavé tetování v podobě lebky, z jejíchž úst vylézá had. V tu chvíli začínalo být Nebelvírovi jasné, v koho se jeho představa mění, ale ke jeho údivu se nedostavilo žádné znechucení. Spíše naopak. Tato představa ho vzrušila snad ještě více, a tak v ní pokračoval a prožíval ji snad nejvíce ze všech, které kdy měl.

Ani si nevšiml, kdy se přetočil a opřel se zády o stěnu, po které se teď pomalu sesouval dolů. Nohy měl jako z másla. Už ho nezvládaly udržet. Harry, pohroužený do svých zvrhlých myšlenek, stále přidával na už nyní zběsilém tempu. Když se v jeho mysli začaly odehrávat poslední okamžiky před vyvrcholením, ani v reálu na tom nebyl jinak. A jakmile se dostal v představách do fáze, kde se Draco se hlasitým výkřikem udělá a on společně s ním, vydal ze sebe cosi zmučeného a tlumeného rukou i ve skutečnosti, přičemž ve své dlani pocítil bílý lepkavý výsledek své práce.

Zhluboka dýchal a snažil se uklidnit po vyčerpávajícím zážitku. Než se mu však tep stihl vrátit do normální frekvence a než se mu dýchání zpomalilo natolik, aby nelapal po dechu, jako kdyby zrovna uběhl maraton, ozvalo se rázné zaklepání na dveře koupelny.

„Pottere? Jsi tam?" Mohl slyšet Dracův hlas, jak se po něm shání. „Colin už je tady, tak koukej vylézt. Čeká nás práce!" Pevně stiskl víčka k sobě. A zrovna s tímhle ukřičeným individuem zažil ve svých představách tak skvělý sex.

Nebelvír si nejdříve odkašlal, než mu odpověděl, snaže se přitom nedat položením svého hlasu najevo nic z toho, co se právě událo. „Už jdu, dej mi ještě minutku a jsem u vás!"

Tlumené fajn k němu skrze dveře sotva dolehlo, ale jakmile se Dracovy kroky začaly zase vzdalovat, úlevně vydechl. Čistou rukou poté zapátral v zadní kapse svých kalhot po hůlce, aby ze sebe mohl očistit ten nepořádek, když v tom mu došlo, že ji sebou nemá. Po jeho zběsilém úprku do koupelny zůstala zapomenutá ležet na posteli.

„Do Merlinovy..." polohlasně zaklel a povzdechl si. Nejspíš si blonďák s Colinem budou muset počkat déle než pouhou minutu.