Průměrný dojezdový čas sanitky se ve městě pohybuje okolo pěti minut.

Přesně tolik času mám i já.

Vměstnat dvacet sedm let života do pěti minut se na první pohled může zdát nemožné. A přece se musím alespoň pokusit. Nedokázal bych se sebou žít, kdyby tomu mělo být jinak.

Než začnu: nechci vaši lítost ani sympatie. Nechci slzy, objetí, nechci dotek, nechci útěchu.

Prosím. Jenom mě vyslyšte.

V momentě, kdy jeho tělo dopadlo na zem, se nezměnilo nic. Svět se nezastavil jednoho lednového večera. Je to odporné a já to nesnáším, a tím víc, že vím, že na tom pranic nezměním. V jednu chvíli jeho srdce mlátilo do žeber.

V další vydechl naposledy.

Po prvotním šoku se lidé vzpamatovali. Zatímco já bral schody po třech, k uším skrz okna nevysoké budovy dolehly první výkřiky. Ještě v něm nerozpoznali světově známého idola; prázdná schránka už nenesla vášeň, nepřekypovala energií. Utichla po vzoru její duše. Vyhasl dávno předtím, než vykročil.

Požádal mě, abych se díval. Nikoliv, aby mi ublížil. Proto jsem také přišel. Muselo ho to stát tolik přemáhání, aby si vůbec dovolil pomyslet... a já věděl, že to udělám. Už jen kvůli němu.

Tolik nechtěl být sám.

Tam, v tom zlomku okamžiku, se na plátně jeho tváře psaly dějiny. On se stal perem. Já tečkou za větou.

Myslím, že svědectví je důležitější, než jaký význam se mu přikládá. Hoseokova podstata v té nejsyrovější formě se jediným přikývnutím stala součástí mne samotného. Posloucháte mě? Prosím, poslouchejte. Dochází nám totiž čas.

Prodral jsem se skrz dav a padl vedle bezvládného těla na kolena. Voda z kaluže i krev se rovnoměrným dílem vsakovaly do látky kalhot, a moje prsty spočinuly na jeho kůži, ještě teplé. I přes končetiny rozhozené v nepřirozených úhlech vypadal tak pokojně, jako už roky ne.

Perfektní navenek.

Rozbitý uvnitř.

Jazykem osudu je přece jen ironie.

Litoval jsem těch lidí, co volali do svých telefonů o pomoc, a stejnou měrou jsem litoval záchranářů, kteří musí do pěti minut přijet, přestože ví, co vím já i všichni ostatní – je příliš pozdě.

Hoseok se přestal usmívat jako první. Stane se to všem. Dospějí. Děje se to postupně, zprvu nepozorovaně, uniká to dokonce nám samotným, dokud nepřijde ten okamžik – jediná chvíle, kdy se život obrátí naruby. Kdy skutečně pochopíme.

Hoseok byl první, kdo se přestal smát, a zároveň první, kdo se naučil usmívat se znovu.

Yungi následoval, a Seokjin za ním v těsném závěsu. Hyeong je dobrý herec, lepší, než lidé připouštějí. Ale Hoseok... Nikdo se nemohl rovnat Hoseokovi.

Namjun se smál dlouho. Něco v něm odmítalo převzít zodpovědnost, kontrolu nad svým životem. I Jimin ho předběhl. Sladký, roztomilý Jimin. Taehyeong. Jeden po druhém se stahovali do sebe, až nakonec podlehl i poslední hyeong, a zůstal jsem jenom já.

Cítil jsem na sobě jejich pohledy. Vnímal jsem přítomnost kamer, protože už pochopili, kdo svírá čí tělo v náručí. Slídily beze studu, slídily ve chvíli, kdy jsem hladil každý centimetr; každičkou pihu i sebedrobnější jizvičku; mapoval potrhanou kůži pod svými prsty, neboť musím bez ohledu; musím si pamatovat, musím pochopit – dobré, zlé, i vše mezi tím...

Musím zůstat s ním.

S každou další pohaslou tváří se Hoseok usmíval jasněji. Jako by světla, jež jejich oči pozbyly, jen vstoupila do jiného těla. Na první pohled se zdálo, že tomu je přesně tak. Zářil za nás všechny. Jenomže jsme se vídali příliš často a znali se navzájem lépe, než sebe samotné. Hoseokův úsměv nebyl ničím jiným než další položkou v řadě lží, které nás všechny postupně začaly svazovat.

Nepřestal. Kličkoval mezi stahujícími se smyčkami, vysmíval se přicházející smrti do očí. Zní to tak poeticky... a přitom jen lhal. Byl v tom tak dobrý, až se nakonec lidem vryl do paměti jako ten, co se směje.

Nikoliv hezky.

Nikoliv šťastně.

Zkrátka se smál.

Neuvidí mě jako viníka, a já to neříkám proto, že jím jsem. Lidé vidí, co vidět chtějí. Jeon Jeongguk, zlatý chlapec. Hřálo mě teplo výsluní, do kterého mě uvrhli, a přitom jsem pomaličku umrzal.

Samozřejmě, že je to moje vina. Stejně tak Yungiho. Namjunova.

Vaše vina.

Věděl jsem to už dlouho. Budete mě soudit? Že jsem mlčel? Že jsem nic neudělal? Jako malý jsem se smál tomu hloupému problému s kolejemi, se kterým si – jak jsem si naivně myslel – z nudy pohrávala filozofie.

Zachránit pět životů za cenu jednoho se zdálo být jasným řešením. Jedinou volbou. Jak snadno vynáší arogance rozsudky smrti.

Až s Hoseokem jsem pochopil, že nedělat nic je také volba.

Odmítl to udělat v prosinci. Ten měsíc patřil jiné duši, a Hoseok i přes to, že jeho vůle žít byla roztříštěna na padrť, odmítl ukončit svůj život. Ne na úkor památky jiného.

I tehdy stavěl druhé před své vlastní dobro.

Neuvidí mě jako viníka. Tímhle rozhodnutím, tichým souhlasem, jsem se stal Jeon Jeonggukem, nešťastnou obětí, náhodným svědkem politováníhodné tragédie. I po tom všem se budou zajímat o mě.

Dívají se.

Jestlipak také naslouchají?

Děsil jsem se verdiktu, neboť jsem předem znal jeho znění. Jeho život už vyhasl. Můj ne. Já potřebuji pomoc. Já potřebuji milá slova, obejmout, pohladit po vlasech.

Ten, co se smál.

Ten, co se zabil.

Myslím, že tohle je ten moment. Že i já jsem dospěl.

Zvuk sirén se zařízne do vzduchu. Naposledy se skloním nad polámané tělo, a přestože vím, že bych neměl, nemohu si pomoci. Za svědectví desítek kamer se nahnu blíže, a políbím ho na čelo.

V další chvíli mě zvedají na nohy, dva páry rukou mě táhnou vstříc blikajícím světlům. Považují to za šok, ale neví, nerozumí, nemohou.

Neodvrátím se. Přísahal jsem tak ve chvíli, kdy se naše pohledy střetly nad Seoulem. Neodvrátím se ani tehdy, když jeden ze záchranářů zavrtí hlavou, neodvrátím se, dokud jeho tělo nezmizí pod černým igelitem – a ani pak nezapomenu.

Nesmím.

Slibuji, opakovaly mé rty neslyšně pořád dokola, dokud je nepřinutili umlknout násilím; přesto slibuji, slibuji víc, než dokáže jediné slovo kdy vyjádřit.

Naučím se znovu usmívat, Hoseoku.