Kyle couval se zdviženýma rukama, ale udržoval si přitom bezpečný odstup od okraje střechy, chráněného jen asi dvacet centimetrů vysokým betonovým obrubníkem. Vzhledem k soumraku, který se už pomalu snášel nad městem, to nebylo nic lehkého. Nebál se tmy, ale lhal by, kdyby v tuto chvíli tvrdil, že se nebojí Miguela. Už hodně četl o tom, co s lidmi dokáže udělat neléčená posttraumatická stresová porucha způsobená nepěknými obrazy z války, sám si jí prošel, ale její nejhorší podobu hraničící s šílenstvím na vlastní oči to viděl až teď. Byli na liduprázdném místě v nejvyšším patře už opuštěné budovy, nikde nikdo, jen on a jeho bývalý kamarád, který teď proti němu stál s touhou po pomstě v srdci, šíleným výrazem v očích a s nabitou zbraní v ruce. Kyle zvedl ruce a znovu ukázal svému příteli prázdné dlaně.

,,Migu, prosím, uklidni se. Třeba se to dá ještě spravit. No tak, odlož tu pistoli. Pojedeme spolu do nemocnice, na psychiatrii ti pomůžou, všechno bude dobré. To, co se ti stalo, je úplně normální a dá se to léčit. Všechno bude dobré, uvidíš. Jen musíš sám chtít. Všechno se může - " přesvědčoval jej mírně, ale Miguel jej drsně přerušil:

,,Drž hubu! Já nejsem žádný cvok! Všechno mohlo být dobré, kdybys mě neodmítl. Všechno jsi posral!"

,,A co Wolfie? Hodně jsem o tom přemýšlel a mohl přežít. Proč jsi jej zastřelil?" vyštěkl Kyle, ztráceje pud sebezáchovy. Tušil, že zemře tak jako tak a zoufale toužil po pravdě. Jeho bývalý kamarád se jen ušklíbl a potom mu vpálil krutá slova přímo do očí.

,,Žárlil jsem. Přišlo mi, že s tím psem trávíš až nezdravě moc času, který jsi mohl trávit se mnou. Proto jsem využil příležitosti se jej zbavit. Věděl jsem, že potom se upneš na mě. Víš, já jsem měl drsné dětství. Pro matku jsem byl jen přítěž, hned po porodu mě hodila na krk otci a zdrhla za hranice. Otec byl alkoholik a často mě bezohledně mlátil, ať už jsem něco udělal, nebo neudělal. Přicházel domů pozdě v noci a skoro pokaždé mě zbil. Zhoršilo se to ve chvíli, kdy zjistil, že jsem gay. Tvrdil, že jsem úchyl a že to ze mě vymlátí. Dostával jsem výprasky i za to, že jsem se na něj ráno usmál a popřál mu dobré ráno. Tvrdil, že jej svádím. Nenáviděl jsem ho. Ale tebe jsem miloval. Všechno jsi zkazil!"
Do Kyleova výrazu se na okamžik vkradl chlad, když nelítostně prohlásil:
,,Ale já tebe ne, Migu. Mám tě rád, byl jsi mi věrným parťákem, ale nikdy jsem tě nemiloval a milovat nebudu. Protože jsem heterosexuál. Líbí se mi holky. A tím, že mi budeš vyhrožovat nebo mě zabiješ, na tom nic nezměníš. Sexuální orientace je vrozená. Nedá se vynutit."

Miguel vzal pistoli do obou rukou a rozkročil se, aby získal lepší stabilitu. Kyle neměl kam utéct. Jeho přesvědčování selhalo. Byl v pasti.
Náhle se však stalo něco nečekaného. Miguel couvl o krok dozadu a zakopl přitom o vyvýšený okraj střechy. Ztratil rovnováhu, rozhodil rukama a zřítil se dolů, do špinavé uličky. Dopadl na záda.
Kylea se zmocnil šok. Přes vše, co mu Miguel řekl a udělal, jej stále nezavrhl. Rychle vběhl do opuštěné budovy, výtah však jako naschvál nejel, tak těch čtrnáct poschodí seběhl pěšky, ačkoliv jej třesoucí se nohy sotva unesly, rozrazil dveře a spěchal za svým kamarádem. Miguel ležel na zemi, nehýbal se a tiše sténal. Kyle k němu rychle poklekl a snažil se zhodnotit rozsah jeho zranění. Bál se, že si znovu poranil operovanou nohu, jak však měl brzy zjistit, realita byla mnohem děsivější. Miguel si při krutém pádu vzad na tvrdý beton zlomil páteř. Kovové výztuhy, které jej měly chránit, mu tentokrát nebyly nic platné. S námahou ke Kyleovi pootočil hlavu, zbytkem těla však pohnout nemohl. Kyle mu v šoku položil ruku na hrudník, který se zvedal a zase klesal pravidelně, ale rychleji, než by měl.
,,Migu, vydrž! To bude dobré. Zavolám pomoc..." vyhrkl a rychle si začal šmátrat rukama po kapsách. Telefon ale neobjevil, v šoku zapomněl, že jej nechal doma. Nechtěl Miguela opustit, a tak mu rychle přejel rukama po pažích a hrudníku, aby zjistil, jak na tom vlastně je. Zjevná zranění neobjevil, přesto se jej zmocnil nepříjemný pocit, že situace je velmi vážná.
,,Neboj, podívám se na tebe." zamumlal a rychle, ale opatrně vyzul kamarádovi boty i s ponožkami. Zlehka mu přejel rukou po levém nártu, zatahal jej za palec a bolestivě jej štípl do paty. Bez reakce. Zoufale to zopakoval na druhé noze, zmáčkl Miguelovi stehno a zatlačil na čéšku. Zbytečně. Ani přes jeho snahu a dotazy Miguel jeho doteky necítil. Špatný pocit zesílil na neúnosnou míru.
,,Jdu zavolat sanitku." vyhlásil velitelsky a zvedl se. Zarazil jej však Miguelův hlas, slabší než obvykle, ale přesto autoritativní.
,,Ne. Nevolej nikam."

,,Migu, nehýbej se, ublížíš si. Podívej se na mě. Budeš v pohodě, bude to dobré. Dostanu tě do nemocnice a doktoři tě dají dohromady, bude to - "

,,Ne!" přerušil ho Miguel tak ostře, jak jen v současném stavu dokázal.
,,Vždyť se na mě podívej, kámo. Ne. Necítím své tělo. Nemůžu se pohnout. Bůhví co mám uvnitř. Nechci skončit jako nemohoucí ležák krmený hadičkama - "

,,Neskončíš. V nemocnici ti pomůžou, budou tě operovat." uklidňoval ho Kyle zoufale.
,,Může to být jen dočasná paralýza, za pár dní se to určitě zlepší." Mluvil rychle a překotně. Cítil, že se Miguel vzdává, že už dál nechce bojovat. Rozhlédl se kolem sebe, ale byli na špatné straně ulice. Tady se mohlo vyskytovat jen pár feťáků nebo bezdomovců, a ani ti zde jako naschvál nebyli. A vydat se pro pomoc znamenalo nechat tady Miguela samotného v jeho stavu a jít ve tmě bůhvíkam, a to Kyle nechtěl. Vycítil, že se Miguel snaží něco říct. Sklonil se k němu a přiblížil ucho k jeho ústům.

,,Kámo, promiň mi to. Promiň, prosím. Nevím, co mě to popadlo. Posral jsem to." šeptal Miguel. Mluvení jej vysilovalo, ale i přes bolest, jakou mu tento pohyb svalů vyvolal, se pokusil o úsměv. Kyle mu opatrně položil ruku na rameno.

,,Ne, kámo, nic si nevyčítej. To je v pořádku."

,,Pokud mi chceš opravdu pomoci, jak tvrdíš, někde tady leží moje zbraň. Náboj je v komoře ..." vypravil ze sebe Miguel. Kyle sebou šokovaně trhl. S tímto nepočítal. Do očí se mu instinktivně nahrnuly slzy a on se zadíval do očí Miguelovi. Nebylo v nich nic než rezignace a šok ze ztráty pohybové schopnosti. Cítil, jak mu po jeho vlastní páteři přejel mráz.

,,Nemluv nesmysly. Jdu požádat někoho, ať zavolá sanitku. Ztratili jsme tady mluvením už dost času." odsekl a už podruhé se zvedl.

,,Jestli mě chceš trestat tím, že mě necháš chcípnout v bolestech někde ve špitálu za to, co jsem ti provedl, tak to udělej. Zasloužím si to." vydechl druhý mladík. Tato slova Kylea tvrdě zasáhla a on svěsil hlavu.
,,Nezastřelím tě, Migu. Na to tě mám moc rád." vypravil ze sebe po chvíli. Druhý mladík mezitím zavřel oči. O tom, že žije, svědčil jen trhavý pohyb jeho hrudi.
,,Pokud mě máš rád, jak tvrdíš, tak mi to umírání ulehčíš. Jsi voják, víš, jak na to. Víš, že je to snadné. Neboj se. Udělej to. No tak."
Kyle se na Miguela chvíli díval se zoufalstvím v očích a potom pomalu natáhl ruku. Nahmátl chladný kov pistole ležící kousek opodál a přitáhl zbraň k sobě. Zkontroloval zásobník a zarazil jej zpátky do pažby. Potom ji odjistil.
Ruka se mu třásla, když pomalu zamířil. Pistole mu připadala těžká, jak by vážila deset kilo. Přes slzy skoro neviděl. Miguel klidně pohlédl do hlavně a potom na Kylea, s námahou pohnul hlavou ve smířeném gestu a zavřel oči. Už je nikdy neotevřel.
Kyle stiskl spoušť. Potom pistoli rychle zahodil kousek od Miguela, otočil se a utekl pryč.