Kyle kráčel nemocniční chodbou směrem k východu a pocítil osten výčitek. Ještě se ani nestavil doma. Rodičům neměl své propuštění jak oznámit, bude to pro ně tedy velké překvapení. Už se domů těšil, mohl tam jít s klidným svědomím, když se přesvědčil, že Miguel bude v pořádku. Mávl na taxík a nechal se odvézt až před rodný dům.

Skoro vše bylo tak, jak si pamatoval. Roztomilá malá zahrádka, o kterou se jeho maminka vždy tak pečlivě starala, nový, štěrkem vysypaný chodník vedoucí od vstupní branky k domu, nově natřená fasáda. Zhluboka se nadechl - před cestou domů si opět oblékl své vojenské šaty - hodil oba batohy z ramen k plotu, nasadil si černé sluneční brýle a vojenskou čepici si stáhl do čela. Poté zpoceným prstem zmáčkl zvonek. Chvíli se nic nedělo, ale potom přece jenom na verandu vyšel vysoký padesátiletý muž s kdysi černými vlasy, nyní v důsledku starostí a spousty probdělých nocí bez zprávy o svém synovi promelírované došeda.

,,Pan Dennis Rogers? Je vaše paní doma?" zeptal se Kyle změněným hlasem, ačkoliv se mu stáhlo hrdlo tak, že sotva promluvil. Věděl, že otec jej určitě hned tak nepozná - měl ostříhané vlasy, mnohem vypracovanější postavu než kdysi a díky brýlím a stažené čepici mu nebylo vidět do tváře. Starší muž přikývl.

,,Ano, pane, ihned ji zavolám. Máte nějaké zprávy o našem synovi? Prosím."

Kyle neodpověděl, jen čekal. Jeho otec otevřel dveře a zavolal do chodby:

,,Sofio, pojď sem! Je tu nějaký voják a chce s námi mluvit o Kyleovi." Netrvalo dlouho a Kyleova matka vykoukla ze dveří. Také jí starosti ve tváři přidaly pár let života navíc, byla utrápená a hubenější než kdy předtím. Teď podala svému muži ruku v očekávání špatné zprávy a přitulila se k němu. Kyleovi vyschlo v ústech, věděl, že to divadlo bude muset ukončit, že se déle nedokáže přetvařovat.

,,Pozvete mě dál - tati?" promluvil Kyle tiše, postoupil o krok dopředu a sundal si brýle i čepici, aby jej rodiče poznali. Jeho maminka vykřikla radostí a skočila mu kolem krku, otec jej s předstíranou přísností lehce praštil do zad, aby jej potrestal za to napínavé divadlo. Vzájemná radost ze shledání po více než roce a půl byla nepopsatelná.

O deset minut později už seděli v kuchyni, Sofia Rogersová pokládala na stůl čerstvě upečenou buchtu a otec se zatím vyptával, jaké to bylo. Kyle jim stručně popsal výcvik, Boyardovu šikanu, průšvihy, do kterých se spolu s ostatními zamotal, skoro celodenní cestu přes oceán a stručně také průběh bojů, noční hlídky i pomoc civilistům a také závěrečný ústup. Pověděl jim také o Miguelovi, o smrti svých přátel a generála Boyarda, jen o Wolfiem se zmínil pouze okrajově, řekl rodičům, že to byl jeho pes, kterého měl moc rád a který nepřežil první útok. Nechtěl zabíhat do detailů, měl strach, že se rozpláče. A to nechtěl. Přes veškerou radost se shledání na něj začala doléhat strašlivá únava. Bezesné noci na hlídkách, psychicky náročný let, adrenalinové bitvy a smrt jeho přátel na něj těžce dolehly, cítil, jak se mu proti vlastní vůli zavírají oči. Rodiče jej vzali pod pažemi a napůl odvedli, napůl odtáhli do jeho pokoje, kde po dlouhých měsících nepohodlí na tvrdé vojenské posteli či na studené, deštěm promočené zemi naplno ocenil její měkkost a usnul téměř okamžitě.

Následující dny si naplno užíval luxus domova. Oba jeho rodiče si vzali v práci dovolenou, aby mohli se synem po dlouhé době strávit několik dnů doma a mít jej jen pro sebe, jako by se báli, že všechen ten strach o něj a téměř rok a půl probdělých nocí budou muset zažívat znovu. Prvních pár dní proběhlo v pořádku a bez problémů, ale potom na Kylea začaly doléhat psychické potíže. Děsil se ostrých zvuků, třeba když se rozbil talíř, zazvonil budík nebo zvonek u domovních dveří či se v okolí rozhoukala hasičská nebo policejní siréna. Když uslyšel z okna prolétávat dopravní letadlo, v předtuše náletu utíkal z domu na otevřené prostranství, v noci jej děsily noční můry. Cítil se pořád unavený, bolela jej hlava a klouby, několik dní měl dokonce i zvýšenou teplotu, nemohl se na nic déle soustředit a nakonec na něj dolehla deprese. Přesně jak to popisoval Miguel. Rozhodl se nic nepodcenit a zašel si ke svému vojenskému lékaři, který mu po vyslechnutí příznaků a sérii vyšetření diagnostikoval syndrom chronické únavy a porušené funkce imunity, takzvaný ,,syndrom války v Zálivu". Lékař mu předepsal nějaká homeopatika, vitamíny a minerály na podporu imunitního systému, zároveň však důrazně doporučil návštěvu "odborníka". Na nátlak rodičů navštívil po několika dnech nepolevujících a intenzivních potíží psychologickou poradnu. Sympatický postarší muž v ordinaci natřené na uklidňující, ale ne povědomě vojenskou zelenou vyslechl, co jej trápí. Nechal jej se vypovídat, nepřerušoval jej, poslouchal. Po hodině opatrného navádění Kyle promluvil i o Wolfieho smrti a o podivně náklonném chování svého nejlepšího přítele. Lékař mu dal několik dobře míněných rad, předepsal mu antidepresiva a doporučil mu co nejvíce aktivit, při nichž se unaví a nemyslí na nic jiného, například běh, a také skupinovou terapii nebo schůzky v Klubu válečných veteránů, kde tito muži, kteří prošli válkou nejen v Iráku, ale také ve Vietnamu či v Koreji diskutují o svých potížích a zkušený psychiatr jim radí, jak postupovat přímo v konkrétní situaci nebo při konkrétním problému. Za nějaký čas se zdálo, že léky v kombinaci s místem, kde mu ostatní rozumí, neboť si prošli tím samým, pomáhají. Už se při podezřelém zvuku neběžel schovat domů, nestrhl volant auta do příkopu z důvodu tašky poskakující ve větru po silnici a připomínající mu bombu, vlivem léků na spaní téměř odezněly také noční můry. Jeho lékař jej ale varoval, že je to běh na dlouhou trať a že ani v okamžiku, kdy se mu zdá, že už je v pořádku, nemá vysazovat léky. Situace by se mohla ještě zhoršit. Hodně přitom myslel na Gabriela a také na Miguela, kterého už z nemocnice propustili. Trpí stejnými problémy jako on? Je to opravdu ,,normální", jak doktor tvrdí?

Uběhlo několik měsíců a Kyleovi se už téměř podařilo neblahých psychických následků války zbavit. Na slavnostním ceremoniálu na základně Fort Diego se sešli z Boyardovy skupiny Kyle s Gabrielem a ještě asi padesát mužů, kteří základnu opustili na jaře a byli tedy v Iráku déle než oni. Na chvíli přišel i Miguel, sice ještě o holi a s mírným kulháním, ale přesto měl Kyle obrovskou radost, že jej vidí, a Gabriel také. Všichni tři mladí muži si navzájem sdělili své zážitky - každý z nich se s událostmi uplynulého roku a půl vyrovnával po svém, ale na jednom se shodli - že předepsané léky a skupinové terapie opravdu pomáhají. Poté jim generál Flower osobně předal medaile za statečnost a vyznamenání. Miguel byl dokonce kvůli svému zranění oceněn Purpurovým srdcem, což nečekal a dojalo jej to tak, že měl co dělat, aby skryl slzy. Oba jeho kamarádi mu tento úspěch ze srdce přáli. Ceremoniál pokračoval ještě hodinu, generál Flower poděkoval všem veteránům za jejich nasazení a obětavost v boji, potom požádal přítomné o minutu ticha za vojáky, kteří své nasazení v Iráku nepřežili. Brigádní generál Thomas Boyard byl in memoriam povýšen na generálmajora. Zazněla hymna The Star-Spangled Banner (Hvězdotřpytný prapor) a generál Flower všem mužům osobně podal ruku a znovu jim poděkoval za jejich službu vlasti a popřál jim štěstí. Potom ceremoniál skončil. Gabriel si zašel na velení požádat o vydání svého psa Montyho, u něhož se naštěstí nepotvrdily žádné psychické problémy a mohl jej tak oficiálně adoptovat, potom všichni ještě na rozloučenou zasalutovali generálu Flowerovi, poděkovali mu za vše, co je naučil a opustili základnu. Kyle měl v očích slzy, když se s Gabrielem loučil. Nadiktoval mu své číslo na pevnou linku a připomněl mu, že kdyby se cokoliv dělo, bude tady vždycky pro něj. Potom se jejich cesty navždy rozešly.