O dvacet čtyři hodin později

Navzdory obavám generála a pilotů proběhl let až na hodinové zpoždění kvůli nečekané turbulenci klidně. Jejich jednotka s nově nabytými posilami z New Foundlandu a Boltimoru čítala lehce přes osmdesát mužů, stěží se tedy dala nazvat rotou. Veleli jí brigádní generál Boyard a kanadský plukovník Terry Jackson. Jejich zatím jediným úkolem bylo dosáhnout pobřeží Kuvajtu, dostat se přes nepochybně silnou obranu s podporou dělostřelectva a připojit se ke zbytku armády.

Přistání na Bubyianu proběhlo bez komplikací a spřátelený tamější kapitán jim poskytl trochu jídla a mapy s vytipovaným rozmístěním nepřátelských pozic. Velitelé nad nimi dlouho stáli a snažili se odhadnout, co je po dosažení kuvajtského pobřeží bude čekat. Kyle a ostatní měli nervy napnuté k prasknutí. I Wolfie a ostatní psi se nemohli dočkat, až konečně opustí stísněné přepravní boxy a vyrazí do akce. Miguel spolu s Jasperem pod dozorem plukovníka Ridgeho vybalil zdravotnický materiál a hodil si brašnu s nejnutnější výbavou na rameno, kde ostře kontrastovala s nabitou puškou a pásem ježícím se náboji.

Konečně se objevil plukovník Jackson v doprovodu neznámého mladého muže, Rychle, ale tiše spolu o něčem hovořili a Kyle si všiml, jak plukovník vtiskl cizinci do ruky tlustý svazek papírových bankovek a ten se otočil a křikl něco arabsky. V tu chvíli si generál Boyard hodil na záda svůj batoh, který si stejně jako ostatní odložil na zem, a pronikavě hvízdl, aby upoutal pozornost svých mužů.
,,Psovodi - pro psy a ostatní za mnou!" sykl a vydal se k břehu, kde se už na mělčině pohupovalo asi dvacet pašeráckých člunů. Wolfie Kylea málem strhl k zemi, když vyrazil z přepravky tak prudce, až mu od zadních tlap odletěla sprška písku přímo Kyleovi do tváře. Ten tiše zaklel, omotal si vodítko kolem zápěstí a nasadil si brýle. Plně vybavený a po zuby ozbrojený nasedl spolu s šesti ostatními vojáky do jednoho z člunů a modlil se, aby byl pevnější, než vypadal. Vesla se se šplouchnutím zakousla do vody a s každým novým mocným úderem o hladinu se čluny vzdalovaly od posledního bezpečného útočiště. Netrvalo dlouho a pašeráci oznámili dosažení cíle. Kyle rychle zhodnotil terén. Břeh plynule přecházel v travnatý pás, zakončený o půl kilometru dále stromovým porostem. Bylo bezvětří, ani stébla trávy se nepohnulo, ptáci z korun stromů již dávno odletěli, vyplašení duněním palby a křikem útočících i bránících se mužů.

Vojáci vyskákali ze člunů, zformovali se a tiše postupovali kupředu. Wolfie, kterého Kyle pevně držel na vodítku, se vzpínal a kňučel. Mladíka náhle přepadl špatný pocit. Věděl, že něco visí ve vzduchu, jeho smysly se zostřily a nově nabyté instinkty se ve správnou chvíli probudily. Miguel postoupil vedle něj, ačkoliv to znamenalo opuštění jeho místa, a položil mu ruku na rameno, aby mu dodal odvahy. Oběma mladým mužům se razantně zvyšovala rychlost dechu i hladina adrenalinu v krvi. Věděli, že nastalá situace je jen klidem před bouří, která se může přihnat každou chvílí.

Útok opravdu přišel jako blesk z čistého nebe. Jakmile plukovník Jackson zvedl ruku a všichni vojáci se vyhrnuli na pláň, aby ji obsadili, přivítala je palba ze šedesáti kulometů, rozesetých jako neproniknutelná zeď asi tři sta metrů před nimi.  První řady nepřipravených mladíků zakolísaly. Kyle se navzdory nebezpečí protlačil dopředu, cítil, že už rozrušeného Wolfieho dlouho neudrží. V tom okamžiku zazněl od generála Boyarda kdesi vzadu povel k útoku, američtí vlastenci se zuřivě vrhli vpřed a nejeden irácký kulometčík brzy ucítil ve svých vnitřnostech olovo. Pěší oddíly nepřátel, dosud skryty očím útočníků, vyrazily do protiútoku, kulometná palba ustala. Byl to však jen předvoj, složený z asi sto padesáti mužů, i tak měli ale přesilu. Kyle chvatně zacílil. Slyšel, jak generál Boyard někde vzadu štěká rozkazy, ale přes bitevní vřavu a hučení krve ve spáncích jej neslyšel. Pustil Wolfieho vodítko a spolu se svými spolubojovníky spustil palbu do nepřátel, kteří klopýtáním přes těla svých padlých druhů ztratili rychlost postupu, přitom se ale snažil nespustit svého psa z očí. Wolfie využíval elegance svého těla a skokem zmizel v hustém křoví, odkud se brzy ozvalo jeho vrčení a zděšený arabský křik. 

Iráčtí vojáci se brzy i přes zuřivost, s jakou se až doposud bránili, obrátili na útěk. Boyardova jednotka spustila vítězný pokřik, začala ustupující nepřátele pronásledovat a získávala tak cenné metry půdy. Kyle běžel se skupinou asi ve druhé třetině pole, střílel a přes hučení krve v uších téměř nic neslyšel. Viděl Miguela, kterému došly záboje v samopalu, vypustit stisknutím knoflíku na pažbě prázdný zásobník, rychle se zastavit a nabít nový. Jejich pohledy se na okamžik střetly. A potom se to stalo.
Jeden z vpředu běžících vojáků o něco zakopl a upadl do písku. V tom okamžiku se nepřátelé nacházející se opodál rozprchli na všechny strany jako hejno ryb rozdělené žralokem. Kyle si jako jeden z prvních instinktivně uvědomil, co se děje a pokusil se Wolfieho přivolat zpátky, ale bylo příliš pozdě. Jako ve vzdálené realitě, jako ve zlém snu se díval na svého psa, jak spolu se dvěma členy oddílu v jedné chvíli běží vpřed a v té druhé letí vzduchem, vymrštěn explozí nastražených výbušnin. Tlaková vlna smýkla Kyleem dozadu, až tvrdě dopadl na záda a na několik vteřin ztratil vědomí. Když přišel k sobě, oči se mu okamžitě zalily slzami.
Oba vojáci leželi na zemi bez hnutí, ale Wolfie se začal zvedat - alespoň se o to pokoušel. Exploze mu téměř utrhla přední tlapu a Kyle zděšeně sledoval, jak se s kňučením snaží odkulhat pryč z tohoto pekla. Vrhl se k němu a horečně přitom šmátral po kapsách. Věděl, že musí okamžitě zastavit krvácení. Asi pětičlenná skupina vojáků se rozběhla k padlým druhům a Kyle se tak mohl postarat o svého psa. Opatrně a tiše k němu mluvil, i když mu bylo jasné, že přes veškerou palbu a křik kolem jej Wolfie nemůže slyšet. Doufal, že bude reagovat na jeho konejšivá gesta a pohyb úst a snažil se přitom prohlédnout ránu. Když mu kolem tlapky jemně přehodil smyčku škrtidla a utáhl ji, Wolfie po něm vystartoval tak náhle a razantně, že kdyby si Kyle okamžitě instinktivně nekryl hrdlo rukama, byla by z něj mrtvola. Padl zády do písku a snažil se od sebe šílícího psa odstrčit. Věděl, že Wolfie snad ani neví, co vlastně dělá, že jej ovládá bolest, strach a zmatek, a že kdyby se mu jej podařilo uklidnit a dostat jej pod kontrolu, bylo by všechno v pořádku. Nedbal fyzické bolesti, když mu pes trhal z předloktí kusy kůže a masa, ale ostrý zvuk dvou výstřelů, které Wolfieho řádění zastavily, jím projel jako nabroušený nůž. Kyle se vyděšeně otočil. 

Miguel stál asi dva metry od něj s puškou přehozenou přes záda a z pistole, kterou svíral oběma rukama,  se mu ještě kouřilo. Rychle ji ale zastrčil zpátky do pouzdra a spolu s jedním z vojáků, který se nevěnoval zjišťování škod po explozi a krycí palbě, vyprostil svého kamaráda zpod těla mrtvého psa. Rychle ze zdravotnické kabely podal lékárničku. Zranění bylo bolestivé, naštěstí ale ne příliš vážné. S dobrou bandáží a vyčištěním by se snad mohlo obejít bez vážných následků. Až teď si Kyle uvědomil bolest i to, co se vlastně stalo. Pohlédl do strany na Wolfieho. Miguel smutně zavrtěl hlavou, zatímco mu ošetřoval rány.
,,Odpusť mi to, příteli. Nic jiného jsem dělat nemohl." řekl tiše.
,,To zranění by stejně nepřežil, ani transport zpátky. Jen by se trápil." dodal omluvně. Po rychlém provizorním ošetření Kylea opatrně podepřel za nezraněnou ruku, otočil jej a v neutuchající krycí palbě, která jim chránila záda, jej vedl pryč, zpátky ke člunům. Vtom ale jeden z vojáků varovně vykřikl, Kyleovi přejel mráz po zádech a vzápětí za nimi explodoval snad celý svět. Koutkem oka zaregistroval, že Miguel padá přímo na něj ve snaze krýt jej vlastním tělem, a poté se praštil do hlavy a ztratil vědomí.