Následující den velitelé provedli budíček v pět hodin ráno. Po rozcvičce a ranním osmikilometrovém běhu probíhala evakuace základny, všude vládl zmatek. Kyle si rychle balil nutné věci a kontroloval, jestli má v pořádku své zbraně. Pořád dokola si v hlavě přehrával povinnou výbavu, aby na nic nezapomněl - oblečení včetně rezervního, opasek, nepromokavé utěsněné boty, přilba a speciální brýle chránící před písečnou bouří, puška s granátometem, pistole, náhradní zásobníky se stovkami nábojů, nůž, čistá uniforma, maskovací uniforma, plynová maska (ze zámoří se šířily zvěsti, že Saddám Husajn používá chemické zbraně, především yperit a sarin), krabička s nezbytným zdravotnickým materiálem první pomoci, chrániče sluchu, dva ruční granáty, jednoduché zařízení na detekci a zneškodnění min, dvacet metrů dlouhé lano, několik nábojových pásů, neprůstřelná vesta, vak na vodu, postroj pro Wolfieho, kdyby bylo nutné se s ním slanit z útesu, ještě jedny brýle s nočním viděním a několik balíčků MRE - vojenských potravinových balíčků s trvanlivým jídlem. Na krk si zavěsil řetízek, na kterém se houpal tenký kovový plíšek s vyraženým identifikačním číslem, jeho ,,psí známka".

Když si vše kromě zbraní naskládal do batohu a potěžkal ho v ruce, překvapilo ho, jak se pronese. K tomu si připočítal opasek, za který si zastrčil oba granáty, pistoli a nůž, pušku si zkusmo hodil přes rameno a zhluboka se nadechl. Miguel zrovna v pokoji nebyl, ale Kyle viděl, že i jeho batoh je už pečlivě sbalen a připraven k okamžitému přesunu na červenou čáru. Kyle frustrovaně vydechl. Je to tady. Při nesčetných simulacích a cvičeních, kdy se jen několik metrů od něj ozývala ostrá palba a výbuchy granátů a min, podvědomě cítil, že je to jen test a že se jim s velkou pravděpodobností nic nestane, i když se i na cvičáku nehody nezřídka stávaly. Teď však jdou do války. A tam je nikdo šetřit nebude.

Při obědě měl tak stažený žaludek, že do sebe nedostal víc než pár soust. A když jim Boyard o hodinu později udílel poslední pokyny, především těm, kterým nebude přímo velet, pocítil nutkavou potřebu omdlít nebo zvracet a nohy se mu nekontrolovatelně roztřásly. Věděl, že hra končí a začíná válka. Všiml si, že i drtivá většina jeho kamarádů je zelených, ohryzky jim v krku nervózně poskakovaly sem a tam. Pocítil, jak jej Boyard plácl po zádech, nečekal to a zakuckal se.

,,Jen klid, vojíne, to nejhorší je teprve před námi. Snažte se být co nejklidnější, ať si zbytečně nepodráždíte psa, vycítí to a mohl by se obrátit proti vám." varoval jej generál. Potom se obrátil k ostatním a jeho hlas naplnil jídelnu.

,,V 17:30 budete všichni nastoupení na dvoře u svého oddílu. Ti, co mají psy, je už budou mít odbavené a připravené na odlet. Medici budou mít všechny léky a veškerý materiál uložený v zavazadlovém prostoru, sečtený a zkontrolovaný. Radisté nám zajistí spojení s armádním generálem Gruberem, který má na povel celý americký tábor přímo na místě asi deset kilometrů ve vnitrozemí - k němu se budeme muset bezprostředně po přistání dostat. Jakmile dorazíme do tábora, bude první zkouška ohněm za námi. Nezapomeňte, že ti parchanti nebudou ochotní dát nám ani centimetr půdy zadarmo. Připravte se na tuhý odpor. Kvůli jejich protiletadlovému systému a porostu budeme muset přistát mimo tento stát, ale co nejblíže pobřeží, naši spojenci nám poslali souřadnice." Generál zabodl prst do velké mapy visící na zdi a pokračoval:
,,Určené místo přistání je zde, na ostrově zvaném Bubyian, kam se stáhly poslední zbytky kuvajtské obrany. Ta nám půjčí rychlé čluny se zkušenými pašeráky, schopnými dostat nás za úplatu do Kuvajtu snad tak, aby nás nezaznamenaly radary. Přistát přímo v Kuvajtu je díky silné irácké obraně prakticky nemožné. Cesta z ostrova by nám měla trvat asi dvacet minut, pokud nenastanou komplikace. Potom už to bude na nás. Střílejte po všem, co nemluví anglicky a střílí po vás. Držte se pohromadě, ať se stane cokoliv. Hrdinství a pokusy o sólo akce nejsou dobrý nápad. Pokud by se něco stalo se mnou nebo generálem Flowerem, budou nás zastupovat poručík Ridge a poručík Fox. Pokud si bude někdo potřebovat odskočit, choďte ven minimálně ve dvou a snažte se nenechat si rozstřílet holou prdel." Někteří vojáci se nervózně zasmáli a Boyard pohlédl na hodinky na zápěstí. Jeho tvář zvážněla.
,,Deset minut po třetí hodině. Dávám vám hodinu osobní volno, běžte dodělat poslední přípravy, odpočiňte si, relaxujte. Nedovolte, aby vás ovládly negativní emoce. Jednotko, rozchod!"

Kyle zamířil na pokoj, naposledy. Původně se chtěl zajít podívat za Wolfiem, ale Boyard jej nepustil s odůvodněním, že psi právě prochází veterinární prohlídkou. Při pohledu na sbalený batoh a zbraně ležící na jeho posteli se mu až zatočila hlava, když si uvědomil, co jej vlastně čeká.

Rychle si v hlavě přehrával všechny poučky a rady, které jim velitelé opakovali po celé čtyři měsíce výcviku pořád dokola. Hlavy dole, prdele ještě níž. Nenechte se zabít první den. Nedělejte si z odjištěných granátů fotbalové míče. Neriskujte, kryjte se, kde to jde. Následujte své velitele.

Asi na půl hodiny se mu podařilo i zavřít oči, než jej z neklidného spánku vytrhl hluk z chodby a Flowerova píšťalka: ,,Nástup, všichni na dvůr, hned!"

Všichni vojáci se v plné výbavě shromáždili před kasárnou, odkud je velitelé odvedli k čekajícímu velkému letadlu, které je mělo i s jejich psy přepravit na frontu. Wolfie, stejně jako ostatní psi, dostal před cestou sedativa na uklidnění, ale přesto jej Kyle skoro neudržel, když se spolu spolu blížili ke spuštěné nákladní rampě. Generál Boyard jim dal rozkaz zavřít psy do přepravních boxů v dopravním letadle a shromáždit se na ranveji pro druhé letadlo, kterým poletí pěchota. Kyleovi rvalo srdce, když musel nicnetušícího a úzkostí vyjícího Wolfieho opustit. Starý šedovlasý muž v černé kombinéze, zřízenec, který psům naléval mezi mřížemi vodu a kontroloval správné zavření dveří přepravek, vycítil jeho emoce a chápavě se na něj usmál:
,,To nic, hochu, dám vám na ně pozor. Lítám tady se psy už čtyřicet let. Nic jim nebude chybět. Přežili to zatím všichni, ten váš nebude výjimkou, věřte mi." Kyle mu dojatě potřásl rukou a zasalutoval.

,,Děkuji, pane."

Když se rychle vracel k ostatním, generál Flower, který na základně zůstával, aby si vzal na starost nováčky, kteří projdou jarním náborem, k nim pronesl několik povzbuzujících slov.

,,Ať na vás může být naše země hrdá." zakončil a zasalutoval napřed generálu Boyardovi a potom i jim. Kylea se zmocnil úzkostný pocit, když mu došlo, že tím je celý ceremoniál u konce a bude muset nastoupit do letadla. Boyard je do letadla za celou dobu jejich výcviku vzal jen dvakrát - poprvé do stíhačky, což byl pro mladíky, kteří nikdy předtím neletěli, doslova křest ohněm, a podruhé do nákladního letadla, které s nimi udělalo asi dvacetiminutový vyhlídkový let. Bylo mu jasné, že toto bude obrovský nápor na jeho nervy - podle slov generála Boyarda je čekal nejméně dvacetihodinový let se čtyřmi přestávkami - poprvé k nabrání spojenců v Baltimore, což pro ně znamenalo nemalou zajížďku, podruhé na poloostrově New Foundland u Kanady, kde doplní palivo, třetí přestávka byla naplánována po přeletu nad Atlantským oceánem ve spřátelené Velké Británii v Evropě a poslední v Turecku, na samém prahu asijského kontinentu. Z bezpečnostních důvodů budou také muset volit delší trasu na posledním úseku a obletět Irák přes Sýrii, Jordánsko a spojeneckou Saudskou Arábii.

Netrvalo dlouho a Kyle spolu s ostatními seděl připoutaný na svém místě, s batohem mezi koleny, papírovým pytlíkem v ruce a chrániči sluchu na uších. Poslouchal hlášení pilota, odpočítávajícího poslední okamžiky zbývající k zážehu motorů, a znovu si pomyslel, co tady vlastně dělá. Ale za několik okamžiků se hlavní motor i oba pomocné motory daly do pohybu a letadlo s nimi. Zanedlouho se základna Fort Diego změnila jen v neurčitou zmenšující se šmouhu a letoun brzy dosáhl úrovně mraků. Oba piloti byli zkušení, věděli, jak čelit nesnázím i jak se v případě nutnosti vyhnout protiletadlové palbě. Kyleovi se i přes stažený a rozbouřený žaludek podařilo usnout. Myslel na Wolfieho, zavřeného ve společnosti ostatních psů v letadle letícím za nimi, na to, zda zřízenec, jehož potkal, splní svůj slib a postará se o něj. Myslel také na nadcházející válku, které letěli vstříc, na své rodiče, kterým už nemohl poslat zprávu a které možná už neuvidí. Pravidelné vrčení motoru a nijak nepohodlné natřásání letadla spolu s nervy na pochodu jej však brzy uspaly. Mohl jen doufat, že to, do čeho se probudí, ještě nebude noční můra zvaná válka ...