Wolfie netahal, klidně kráčel na prověšeném vodítku po Kyleově boku. Generál Boyard šel kousek za nimi a pečlivě sledoval, jak si jeho svěřenci počínají. Kyle byl zpočátku nervózní, protože se psem byl na procházce po dlouhé době, ale ze všech sil se snažil své pocity skrývat. Několikrát Wolfieho za jeho chování pochválil a povolil mu vodítko, aby si mohl očmuchat a označkovat strom či patník, proti čemuž generál nic nenemítal. Brzy došli na polní cestu vlnící se podél lesa a tehdy generál zavelel:
,,Odepněte vodítko, Rogersi. Chci vidět, jestli vás bude poslouchat i na volno." Kyle polkl. Vnitřnosti se mu stáhly do zamotaného chuchvalce organické hmoty a na zádech mu vyskočily kapičky potu. Co když Wolfie uteče? Znali se jen pár minut.

,,Nebyl vám snad můj rozkaz dost jasný, vojíne?" promluvil po chvíli Boyard nebezpečně tichým hlasem. Kyle sebou škubl. Věděl, že tento sametový tón znamená u Boyarda poplach čtvrtého stupně, a tak se rychle sehnul a uchopil Wolfieho obojek.
,,Ano, pane generále." odpověděl a odepnul karabinu. Vodítko si podle předpisů přehodil přes pravé rameno a rukou pokynul psovi do prostoru. Wolfie se s vysoko vztyčeným ocasem rozběhl do dáli, nevychyloval se však ze směru, jakým se ubírali od východu z vojenského areálu. Sem tam se zastavil, zabořil čenich do trávy, odfrkl si a běžel dál. Až z něj Kyle uviděl jen kmitající zadní nohy a huňatý ocas mizící za horizontem, dal mu generál povel k jeho přivolání. Kyle se zhluboka nadechl.
,,Wolfie, ke mně!" Ozvěna jeho hlasu se ještě chvíli odrážela od okolních stromů, ale pes se nevracel. Kyle hvízdl a zamlaskal, čímž chtěl upoutat jeho pozornost, ale marně. Polil jej pot.
,,Wolfie!" zakřičel znovu, ale odpovědí mu byl jen vzdálený, hlasitý štěkot.
,,Jděte za ním, Rogersi. Něco našel." přikázal mu Boyard. Kyle vykročil dopředu, volal a pískal. Pes štěkal v odpověď, ale nehýbal se z místa. Kyle cítil, jak se v něm zvedá vlna vzteku. Poklusem proběhl houštinou a spatřil Wolfieho, jak doráží na jakýsi předmět v trávě, štěká a kňučí, ale blíž se neodvažuje. Boyard uchopil Kylea za rameno.
,,Tamhle v trávě dvacet metrů východně od psa leží granát, vojíne. Co uděláte?" Kyleovi přeběhl mráz po zádech a nasucho polkl. Zoufale si snažil vybavit si vše, co mu oba generálové při teoretických cvičení říkali.

,,Zavolám pyrotechnika, nález dobře označím a ohlásím." vykoktal nakonec nepřesvědčeně a připadal si jako školák pod zkoumavým pohledem pedagoga. Boyard se pousmál.

,,Pyrotechnik právě dostal kulku do stehna a čtyři vojáci z vaší roty jej odnášejí k ošetření. Na bitevním poli jste sám, ale z východu se blíží skupina deseti spojeneckých vojáků, kteří o přítomnosti výbušniny nevědí. Kromě toho váš pes stále leží na místě a je tak vystaven plnému účinku detonace. Co uděláte?"

Kyle zoufale přemýšlel, ale všechny vojenské poučky se mu jako naschvál vytratily z paměti. Zoufale jako student při zkoušce začal improvizovat:

,,V prvním případě upozorním vojáky na přítomnost výbušniny a odvolám psa. Potom nález dobře označím praporkem a udržuji bezpečnou vzdálenost, případně požádám někoho zkušeného, aby granát odpálil.

Generál pokýval hlavou:

,,No budiž. Dobře, nebudu vás trápit, váš kolega byl zmatený úplně stejně jako vy. Naštěstí jste psovodi, ne pyrotechnici. Dobrá práce. Zavolejte si psa a jdeme zpátky." zabručel a otočil se na podpatku. Kyle houkl na Wolfieho, který se, vědom si toho, že jeho pán už o podezřelém předmětu ví, okamžitě zvedl, širokým obloukem cvičný granát oběhl a poslušně přiskočil mladíkovi k noze. Kyle jej podrbal po hřbetě a všiml si, že ani to jeho nadřízenému neušlo. Generál se vrátil, zvedl malou atrapu, zastrčil si ji do kapsy a rázně vykročil, jen aby ji položil o několik desítek metrů dál, k poslednímu testu, který čekal na Gabriela. Kyle se psem na vodítku musel prodloužit krok, aby mu generál neutekl.

,,To byl jen test, veliteli?" vypadlo z něj zcela spontánně. Boyard pobaveně přikývl.

,,Samozřejmě. Snad si nemyslíte, že bych vás vědomě vystavil nebezpečí, když to ještě není nutné? Ale no tak. Sice se občas chováte všichni jako banda nedisciplinovaných pitomců, ale od toho jste ve výcviku. Máte ještě spoustu času. Vše se před odletem na frontu naučíte. Sám ale vidíte, že psi jsou na podobné situace trénovaní a zvyklí. Wolfie sice v plném nasazení ještě nebyl, ale při simulacích, jako byla tato, se chová stejně šikovně jako ostřílení veteráni. Zrychlete krok, vojíne, ať poslední z vás nemusí čekat déle, než je nutné." odpověděl. Kyle se pro sebe usmál. Začínal veliteli rozumět. Wolfie se poslušně tiskl k jeho stehnu a když vcházel do brány, ukázal na své dva nové přátele - Gabriela a Hectora - vztyčený palec, gesto vítězství. Když se poté i Gabriel vydal se svým psem, němwckým ovčákem, který byl o poznání divočejší a silnější než Wolfie, bránou pryč, dolil svému psovi do misky čistou vodu a poté si s Hectorem vyměnili své zážitky. Ukázalo se, že jeho nový kamarád zmatkoval ještě více než on a generál si jej patřičně vychutnal. Oba byli zvědaví, jak se povede Gabrielovi. Nikdo z nich neměl pojem o čase, ale Kyle odhadoval, že každý z nich mohl venku strávit tak dvacet minut, tudíž mohlo být tak poledne. Slunce i přes znatelnou nadvládu podzimu příjemně hřálo, ale mladík si dobře všiml skupiny šedých mraků, které se líně táhly po obloze a hrozily přinejmenším pořádnou přeháňkou. Byl také zvědavý, co asi právě dělají ostatní, Miguel, Walter a Jasper. Než mohl dokončit své úvahy, byl Gabriel s Boyardem zpátky. Generálovi na tváři hrál lehký úsměv, když se u nich zastavil, aby zhodnotil jejich práci.

,,Na první den to nebylo špatné. Teď se postarejte o psy, ukliďte jim případný nepořádek v kotci a běžte na oběd. Odpoledne vám řeknu něco k teorii a historii armádní kynologie na naší základně, takže se sejdeme ve společenské místnosti řekněme za padesát minut. Rozchod!" Kyle jako první zamířil ke skladovací místnosti a odměřil Wolfiemu dávku granulí. Boyard jim jasně říkal, že psy mají krmit třikrát denně po malých dávkách kvůli riziku zažívacích potíží. Když za psem zavíral kotec a pozoroval jej, jak spokojeně strká čumák do misky, projelo jím hluboké uspokojení. Dobře věděl, že mezi gaučovým mazlíčkem a trénovaným služebním psem je velký povahový rozdíl, a proto se už od první chvíle bál, že si na něj Wolfie nezvykne. Vzpomněl si přitom na generálova slova: Chce to čas ...