Ráno velitelé vyslali vojáky na budíček o půl hodiny dříve než obvykle. Za okny byla ještě tma, když Sam Kylea a Miguela budil. Oběma mladíkům se prudce rozbušilo srdce, když si uvědomili, že je nejspíše čeká další sáhodlouhé kázání o vlastní neschopnosti a nedostatku disciplíny. Miguel si z rozrušení nedokázal správně zavázat tkaničky u bot a Kyle na něj musel čekat. Snídani vynechali. Ze vzrušeného šepotu mladíků kolem se jim svíral žaludek, když stáli na nástupu v pozoru, oslepeni září právě vycházejícího slunce, a nejistě pokukovali po generálu Flowerovi, který k nim přicházel osamocený od hlavní brány. Podle pravidel se všichni mladí vojáci postavili do pozoru a zasalutovali na pozdrav. Jejich velitel jim pozdrav oplatil a potom je sjel svým obvyklým, jako břitva ostrým pohledem.

,,Pohov, pánové." pokynul jim po chvíli a založil si ruce na prsou. Miguel polkl a ucítil, jak se mu potí záda. Ze všech sil se snažil nedat na sobě nic znát, věděl, že jeho tvář včera v noci velitel neviděl. Neřekl totiž Kyleovi pravdu o tom, co se tam stalo, za tu se příliš styděl. Proklínal se za to, kým byl. Vlastně se ještě sám se svou homosexuální orientací plně nesrovnal a to, co se stalo včera, sám chápal jako úlet a pitomou chybu, ale byl si jistý, že pokud by se to někdo dozvěděl, s jeho začínající vojenskou kariérou by byl v té minutě konec. Sakra, mohl snad za to, že neudržel svého malého kamaráda v kalhotách a Jasperovi podlehl? 

Jeho tok myšlenek byl ale pramálo vítaným způsobem přerušen, když velitel promluvil. Jeho hlas zněl o poznání klidněji, než očekával, žádný řev, jak to měli s generálem Boyardem alespoň podle Kyleova mínění tak rádi, se nekonal.

,,Máte z pekla štěstí, nebo přesněji řečeno - stáli při vás všichni svatí. Normálně bych z vás ze všech podobné choutky vyhnal na opičí dráze, protože bych mohl přísahat, že jsem tam v noci viděl více než dvě osoby, ale ráno byl u nás v kanceláři párek milenců, kteří to vzali na sebe - údajně prostě zalezli do prvního dolíku, kde očekávali soukromí, a neuvědomili si, kde jsou. Omlouvali se alespoň půl hodiny, ale i tak budou platit nemalou pokutu za neoprávněné vniknutí na vojenský pozemek. To už je ovšem starost vyššího velení, ne má ani vaše. Kde není žalobce, není ani soudce. Ale i tak - pokud to opravdu BYL někdo z vás - budu si na vás dávat sakra bacha, na to můžete vzít jed. Tím tento incident považuji prozatím za uzavřený. Co se týče plánu na dnešní den - musím vás pochválit, vojíni. Stále se zlepšujete, až na opravdu ojedinělé výjimky neděláte průšvihy při cvičení, poslední dobou neslyším žádné stížnosti. Proto si dnes uděláme malou změnu v programu. Následujte mě, prosím."

Generál se bez dalšího vysvětlování otočil na podpatku a rázným krokem vykročil k bráně vedoucí ven ze základny. Ostatní jej váhavě i zvědavě následovali. Bylo jich už jen osm, dva vojáci - Walterův bratr-dvojče Liam a ještě jeden mladík, kterého Kyle znal sice od pohledu, ale jehož jméno si nikdy nezapamatoval - museli před několika dny výcvik ze zdravotních důvodů ukončit. Bylo toho na ně moc, fyzická dřina byla horší, než byli zvyklí a než si představovali, že bude, a Liam navíc při náboru zatajil vážný zdravotní problém v podobě astmatu, takže při jednom nečekaném nočním záchvatu před šesti dny málem zemřel, protože nikdo v prvních okamžicích netušil, co se s ním děje a jak mu pomoci. Byl okamžitě transportován do vojenské nemocnice a posléze z výcviku propuštěn bez možnosti návratu.

Kyle se překvapeně rozhlížel kolem sebe. Flower je vedl po chodníku nikoliv směrem do lesa, ale na opačnou stranu, kudy Kyle přijížděl v den náboru. Do města. Od doby, co narukoval, tam ještě nebyl, jeho svět se smrskl na základnu Fort Diego - kasárny, jídelnu, pokoj, plac určený k nástupům a trestům, cvičiště - a přilehlý les, kam občas chodívali běhat nebo cvičit. Začala v něm růst zvědavost. 

Osmička mužů ve vojenských uniformách pochodující v dokonalých dvoustupech s generálem na konci vzbuzovala mezi kolemjdoucími civilisty velkou pozornost. Všichni jim rychle uhýbali z cesty, muži salutovali, někteří zvědavci, především teenageři, vytahovali fotoaparáty a fotili si je jako nějaká exotická zvířata, která se jen tak nevidí. Vojenská základna Fort Diego sice nebyla ve městě ničím novým a každý o ní věděl, ale jen zcela výjimečně se stávalo, že by vojáci její přísně střežené a ostnatým drátem obehnané prostory opustili a vydali se do města mezi civilisty. Flower na pozdvižení kolem sebe nijak nereagoval a pobízel své svěřence k nepřerušovanému pochodu. Zanedlouho zavelel: ,,Vlevo zatočit!" a mladíci se ocitli po průchodu branou v rozsáhlém, neznámém areálu. Kyle pohlédl na velký nápis na jedné z budov ve velkém komplexu a srdce mu v hrudi radostně poskočilo. Bylo to sportovní centrum. I ostatní se zastavili a zvědavě si prohlíželi prostor, v němž se ocitli. Bylo jim jasné, že je čeká tvrdá dřina, jak jinak než v generálově stylu, ale na druhou stranu se těšili, že se na chvíli odpoutají od stereotypu polního cvičení a kliků a užijí si také nějakou zábavu. Šestnáct očí se tázavě upřelo na Flowera. Ten se jen benevolentně usmál a ukázal ke dveřím vedoucím do posilovny. Teprve teď si Kyle všiml, že se o ně opírá generál Boyard a pohledem už jen ze zvyku kontroluje čas na hodinkách. I on se mírně usmál a odstoupil ode dveří.

,,Tak prosím, pánové. Hezkou zábavu." popřál jim.