Kyle stále postával v pískem vysypané ohradě a nevěřil. Nevěřil svým uším, nevěřil ani tomu kousku papíru. Dokázal to! Prošel vstupními testy! Oba vojáci jej uznale poplácali po ramenou a několika málo slovy mu pogratulovali k přijetí. Mladík se s rozzářenou tváří obrátil k plotu, kde stále stáli jeho rodiče, ačkoliv se je několik vojáků už delší dobu snažilo přimět k odchodu, a úsměv mu pohasl na rtech. Jeho drobná maminka měla v očích slzy, otec, který nechtěl dát najevo slabost, se kousal do spodního rtu. Z gestikulace vojáků a Kyleova výrazu pochopili, ačkoliv jej nemohli slyšet, že náborem prošel úspěšně. Nepochybně doufali, že jejich ,,Kajlík", oficiálně dospělý teprve nedávno, testy neprojde a bude se moci vrátit domů. Oba jej měli rádi, báli se o něj a nechtěli, aby se vystavoval takovému nebezpečí. To, že Kyle neprojde testy, bylo jejich poslední nadějí, když selhaly všechny argumenty a pokusy udržet syna doma Jejich modlitby však vyslyšeny nebyly.

Kyle se k nim  trochu provinile přiblížil. Když viděl, jak se jeho maminka trápí a jaký má o něj strach, bodlo jej u srdce a pocítil výčitky svědomí. Uplakaná žena položila ruce na plot a začala vzlykat. Jeho vždy spíše chladný otec mu skrz mříže podal ruku a třesoucím se hlasem jej nabádal, aby byl statečný, často se jim hlásil a dával na sebe pozor. Poslední stisk, poslední krátký polibek skrz plot na rozloučenou. Poté vzal otec matku jemně, ale pevně kolem ramen a odváděl ji k autu. Doprovázelo je přitom několik vojáků, kteří byli evidentně rádi, že se konečně zbaví civilistů a Kyle se kousl do rtu. Otec naposled zvedl ruku, aby se se synem rozloučil. Poté oba nasedli do auta, pan Rogers nastartoval a starý rodinný Caddilac béžové barvy byl v oblaku prachu pryč.

Kyle ještě chvíli stál jako zhypnotizovaný u plotu a díval se směrem, kterým odjeli, dokud mu jeden z vojáků nepoklepal na paži, až sebou leknutím trhl.

,,Půjdeme do kasáren, vojíne. Snad by se vám nestýskalo po mamince!" řekl trochu posměšně a ukázal na zavazadla, která mu dva vojáci mezitím převzali od rodičů, zkontrolovali, zda v něm nemá nějaké věci, které jsou v kasárnách zakázané, například jídlo nebo fotoaparát, a s kouskem papíru, na němž bylo napsáno jeho jméno, položili ke vchodu na cvičiště. Kyle se zastyděl a rychle se vrátil do reality. Nebyl žádné malé dítě a rozhodl se, že se nenechá šikanovat od zkušenějších mazáků. Proto uštěpačnou, ne však zle myšlenou poznámku přešel bez komentáře, mechanicky zvedl oba batohy, naposled se rozhlédl po prázdné cestě a vydal se směrem, kterým mu ukázali, ke dveřím do rozlehlé betonové kasárny, která se měla na několik příštích měsíců stát jeho novým domovem.

Když před ním voják otevíral dveře, ocitli se v dlouhé úzké chodbě se stěnami natřenými na zeleno, po obou stranách se nacházely dubové dveře s čísly pokojů, na konci byl prostor i pro společnou umývárnu, kde údajně občas tekla i teplá voda, a velkou jídelnu. Kyle si hned všiml, že i přesto, v kolik hodin byl u odvodu, zde rozhodně není mezi prvními - na chodbě už zmateně postávalo několik nervózních mladíků v civilu, kteří očividně tvrdými testy prošli stejně jako on, a trochu škodolibě se mu ulevilo, že jsou také zmatení a že v tom není sám. Uprostřed chodby stál asi padesátiletý muž v uniformě poručíka (Kyle se později dozvěděl, že to byl poručík James Ridge), který hlasitě vyvolával jména branců a ve spěchu rozděloval jmenovky, které museli mít neustále u sebe a za ztrátu jim bylo pohrozeno kliky, a čísla pokojů. Kyle počkal, až na něj přijde řada, a se jmenovkou  v jedné ruce, ruksakem ve druhé ruce a s batohem na zádech se začal prodírat houfem chlapců k pokoji číslo 56, který mu byl přidělen. Když otevřel dveře, zůstal chvíli překvapeně stát.

Pokoj totiž předčil všechna jeho očekávání. Ačkoliv byl poměrně zhýčkaný velkoměstem a byl zvyklý na luxus svého vlastního pokoje, kde měl to nejmodernější vybavení, pohodlný nábytek a hlavně se o něj nemusel s nikým cizím dělit, kasárny byly nad očekávání dobře vybavené. V každém pokoji se nacházely dvě tvrdé válendy u stěn, mezi nimi bylo naproti dveřím umístěné dvoukřídlé okno, dále byl pokoj vybaven dvěma malými nočními stolky, velkou společnou skříní, dvěma židlemi a malou knihovnou s převážně vojenskou a válečnou literaturou. Rozhodně to nebyla žádná velká studená místnost s dvoupatrovými postelemi v jedné řadě, kde by spali všichni pohromadě, jak to vídal ve filmech a jak se v duchu bál. Když se na toto téma později ptal svého nadřízeného, brigádního generála Thomase Boyarda, dostalo se mu strohé, ale logické odpovědi:

 ,,Válka je hnusná, kasárenský dril je hnusný, jídlo je taky hnusné, tak alespoň pokoje máte hezké, abyste nemohli říct, že je tu úplně všechno na hovno."

Dveře, které za sebou zavřel, se náhle znovu otevřely. Stanul v nich poměrně vysoký černovlasý hubený chlapec s trochu ustrašeným výrazem ve tváři a dvěma obrovskými taškami v rukou. 

,,Ahoj." prohodil nesměle směrem ke Kyleovi, který si už stihl zabrat válendu nalevo a teď si vybaloval věci. Kyle se usmál, vstal a přátelsky svému spolubydlícímu podal ruku, aby jej zbavil nervozity: 

,,Ahoj, já jsem Kyle. Jak se jmenuješ ty?" představil se.

,,Jsem Miguel. Miguel Scott." zamumlal kluk plaše, s batohem na zádech si sedl na druhou postel a na chvíli upřel pohled do na zeleno natřené stěny, než si batoh sundal z ramen a začal se v něm bezmyšlenkovitě přehrabovat. Kyle pochopil, že mu musí dát čas, ať si zvykne, naskládal si prozatím své věci a civilní šaty do skříně, protože jak mu bylo naznačeno, velitelé velmi dbali na pořádek a přesně vyrovnané komínky šatstva, a s rukama založenýma za hlavou si lehl na postel. Večeře měla být podle toho, co na ně ve spěchu křikl jeden z mužů v černém baretu běžící po chodbě, až za dvě hodiny, měl tedy dostatek času na to, aby v klidu rozjímal o tom, co jej to vlastně čeká a co se dnes přesně událo. Během necelých dvou hodin, které tady strávil, se mu život převrátil vzhůru nohama.

Už nebyl jen obyčejný chlapec z New Yorku. Teď byl branec ve výcviku americké armády.