Glass měla pravdu. Byla Stáň a neměli jsme tedy čas dělat, co se nám zachtělo. Bylo 22:12 a znovu jsem neměla jídlo. Kolem 22:38 ode mně Glass odešla, že má prý hotovo. Dokazovala to pootevřená plechovka polévky, kterou držela v tlamě a vypadalo to, že nebyla prázdná. Rychlým klusem se vydala pryč - cestou, po které jsem se později vydala i já (před samotným brlohem všech psů husky). Tentokrát jsem nedržela kost, ale krabici od objednaného kuskusu. Dnešní lidstvo si pořídí oběd ale ve vteřině ho radši zahodí do popelnice, tím pádem mi tak trochu napomáhají, abych neskončila s ukousnutým čumákem nebo tak něco...

Nakonec jsem Stáň stihla. Kdybych tam nebyla o pár minut v čas, hlídkující husky před starou budovou by mě už dávno chytli a rozcupovali na kousky jako ten samotný kuskus. Tentokrát jsem kolem nich pouze prošla. Mezitím, co jsem vcházela dovnitř jsem chytla spoustu nových myšlenek. ''Nejsem nakonec Omega? Protože většinu času si se mnou hrají jako s klackem, furt mě za něco koušou nebo tahají; Osa si hraje na vlka, a vlastně se chová jako vlk! Snaží se ostatní husky přesvědčit, že oni sami jsou v nitru vlci. Prý se stačí jenom vzbudit... Sám se bojí různých nemocí, které neviditelně poletují nad našimi hlavami a přesto dokáže diplomaticky přemluvit každého husky psa nebo jeho podobné plemeno''. Na takové myšlenky jsem myslela až do chvíle, než se mi rozprchly - tehdy, když jsem znovu pohlédla na volné místo... Všichni, kteří se vešli do místnosti, stáli na místech zcela nehybně, jako když jsem je zpozorovala úplně poprvé. Zrovna teď jsem pro vysvětlení - stála v místnosti, kde stáli husky psi - zády ke sběračům. Samozřejmě jsem si stoupla na číslo 8. Napadlo mě, že bych si osmičku měla zapamatovat, když jsem věděla, že zdejší vlkodav stál na stejném místě - na čísle 3. Backy stál na sedmičce a Timor na jedničce. Stála bych na jiném čísle, pokud by se všichni prohodili, což se nestalo.

---------

Po čtvt hodině jsme byli všichni venku. Vypadali jsme stejně, jako když jsme tu byli naposled; zcela bez duše... ale nebyli jsme zranění, zranění byla na prvním místě. Glass byla dvanácka, ale ještě nevyšla z budovy ven. (poněvadž nás bylo celkem 15 a čísel v místnosti pouze 10). Měli jsme čas si popovídat.

''V pohodě?''

''Co myslíš?''

''Čumák, hlava...'', ptala se Timor. ''Vypadáš mnohem líp!''

''Díky bohu, konečně to nebolí'', pousmála jsem se. ''Kde je zas Antonietta?'', odvrátila jsem pohled z Timor na zesmutnělého Backy.

''Hmm, našla si kamarády''

''Jaké???''

''Byl s ní nějaký kocour... Povídala, že se brzy vrátí za mnou; že si budeme hrát''

''Ona se nevrátila?''

''Pak jsem ji zahlédl, jak s další kočíčí smečkou skáčou po budovách, ani si mě nevšimla''

''Kočky takové jsou. Neboj, vrátí se. Ví, že nesmí zapomenout na opravdové kamarády'', pousmála se Timor na Backyho. Ten se aspoň trochu rozveselil.

Místo toho aby se Glass konečně s námi pozdravila, odcházela z budovy tak, aby byla co nejdál od nás. Sledovali jsme ji s žádným zlým úmyslem. Připadalo nám to prostě divné, že za námi nepřišla. Její reakce byla nečekaná, když na nás vzápětí zavrčela, ať ji nesledujem. Povídala, že potřebuje trochu soukromí, aby si urovnala mysl ze ztráty svých přátel. Pak jen odešla. Neměla v plánu odcházet daleko, mířila tam, kde ostatní psi, včetně nás. Malamut Dave a jeho pomocníci nás znovu zavřeli do naprosté tmy v budově. Do dnešní doby prý nikdo neví, proč tohle musíme dodržovat. Bylo snad u mě poprvé, co jsem dostala strach o Antoniettu, protože byla celou dobu venku, když jsem mezitím trávila čas vevnitř v budově mezi zbylými sběrači. Tentokrát jsem nebyla sama zachumlena v koutě, odpočívala jsem tam s Backym a Timor...

O pár dnů později sníh kompletně vymizel. I přesto, že byl březen teprve za dveřmi, před sebe náhle vhodil teplo, světlo ale i nečekaný klid jak od husky psů a rivalské smečky, tak i od chytačů, kteří byli v poslední době velice aktivní. Byl den, kdy jsem měla zcela volno. Vítr si větřil mezi stromami v parku, a rozcuchával moji dlouhou, černou srst. Stála jsem na místě a pozorovala zdejší krásu. Poslouchala jsem malebné zvuky od malých stvoření, kterým samotné nebe darovalo křídla. Vznášeli se ve vzduchu a do toho si zpívali. Pár těchto vylekaných stvoření opustilo zemi, když do jejich milovaného zrní skočil rozštěkaný Backy. Honil je, jako lovnou zvěř. Skákal a furt běhal, snad více hyperaktivního psa jsem ještě neviděla.

''To víš... když přichází jaro, přijde i život a on život miluje'', usmála se Timor vedle mě.

''Nevím, co na to říct'', úsměv jsem oplatila.

Snad nikdy víc jsem se tolik nesmála jako v tomto momentě; Myslím, za celý svůj pokažený život. Všechny rány se díky vybraným bylinkám uzdravily. Byla jsem znovu naplněna touhou žít. Možná kvůli tomu, že nastalo jaro...

Až do večera jsme se procházeli parkem, pak uličkami a nebo ulicemi. Ne jednou jsme na cestě potkali to samé štěně Raskoo, párkrát jsme si sním i popovídali. Odpovídal snad na všechny otázky až na jednu. Když jsme se zeptali na otázku typu: odkud pocházíš, v jaké smečce žije, jak velká ta smečka je... na tohle všechno se dokázal ubránit svou slovní zásobou; Prostě, nechtěl nám to říct za každou cenu.

V celku pohodový den, na který nikdy nezapomenu. Furt jsem si uvědomovala, že kdyby se k nám přidala i Glass bylo by to snad i nejlepší den! I kdyby se vyřešil tento problém s Glass, nebylo by to všechno. Byla to doba (sice jen pár dnů), co jsem ještě nenašla Antoniettu...