''Ehm Texi, kdo je to?''

''Noo je prostě zraněná...'', promluvil husky, který mě zavedl do slepé uličky - brlohu. Vstup byl zakryt velkým šedým pláštěm. Právě jsem se dívala na dalšího cizího husky psa, který seděl na pár rozmačkaných krabicích ; před chvílí se prohrabával čumákem do prázdné konzervy.

''Čekáš, že ji prohlédnu? Je od Osy?!'', promluvil.

Husky (nejspíš Tex) se na mě vzápětí podíval. Bylo na mě, abych odpověděla. Kývla jsem hlavou a tiše řekla ''...Ano''.

''Tak to ne!... nechci s ním mít nic společného. To, aby ještě zjistil, že mu léčím psy!''.

''...Myslíte sběrače?! Nejsem žádná Betta. Podle vašeho hlasu si myslím, že Osu moc nemusíte'', zeptala jsem se a únavou ze zranění jsem si sedla.

''Jooooo, máš pravdu... ty nejsi oblbnutá?'', vyzývavě se zeptal. ''Hmm, jsi mi nějak povědomá...OOO JASNĚ, omylem jsi do mě vrazila, když jsi asi utíkala před Gherlickem a jeho pomocníky!''.

''A.........asi jo'', vykulila jsem oči. Na ten moment jsem zcela zapomněla. Takový trapas...

''Aspoň ses v rychlosti omluvila, nestává se často, že se někdo za tohle omluví'', usmál se. ''Dobře Texi, vyhrál jsi. Vidím v ní odpor vůči Ose. Asi se nebude chovat jako ten předchozí'', znovu se  na nás oba usmál a Tex úsměv oplatil.

''Postará se o tebe'', pověděl mi Tex do očí a nakonec z brlohu odešel. Druhý husky se mezitím postavil a šel ke mně. Sledovala jsem jak kulhá na zadní noze. Napadlo mě spoustu věcí, samozřejmě se svoje staré zranění snažil ihned skrýt. I přes viditelné bolesti však jeho úsměv nezmizel.

''Prosím vás, jak jste to myslel ''chovat jako ten předchozí?''?'', zeptala jsem se.

''Kamarádko! Myslím, že je to měsíc co tady Tex, můj pomocník našel podobného pejska. Nemyslím podobného jako vzhledově ale byl na tom stejně blbě jako ty. Pomohl jsem mu a jak mi to oplatil?... Řekl to Ose a pak jsem dostal tak napráskáno...'', vyprávěl mi s humorem husky, když mě mezitím prohlížel.

''Proč nemáte rád Osu?'', zeptala jsem se ho, ale namísto očekávané odpovědi mi stihl skočit do řeči.

''Ach bože, teprve ty bylinky musím najít. Ty, které potřebuješ, zrovna nemám. Následuj mě, nebude to daleko'', pomohl mi vstát a vyrazit hledat ztracené bylinky.

''Neodpověděl jste...''.

''Co? Ach, ale na takové věci se mi moc nechce odpovídat, zvlášť v tomhle případě." Nervózně odpovídal, když na kraji lesa prohledával keře.

''Ale no táááák, nejsem taková. Já ho nenávidím, zničil mi část života'', povídala jsem mu furt to samé, ještě několik nekonečných minut. Postupně jsem se z přátelské povahy přesouvala doooo.... ještě vážnější...

''Ááách! Vždyť máš necelé dva roky, jak ti je mohl zkazit za tak krátkou dobu?!'', usmál se, když viděl mou reakci - jak mohl vědět můj věk! ''Bože, jsem děsně důvěřivý pes, jsi prostě neodolatelná - dokážeš přemlouvat... Dobře, jsem vyhnanec, sám Osa mě vyhostil z jeho ''Severní země''. Ale to už bylo dávno...''.

''On vám ublížil?''.

''Ta noha? Ne, srazilo mě auto..'', smutně sklonil hlavu k zemi. To už ale v tlamě držel nejspíš požadované bylinky. Hned se narovnal, nařídil mi se už neptat na další otázky. Předžvýkal je a lehce mi rány potřel. Párkrát jsem cuknula bolestí, štípalo to.

''Vidíš... jsi moc mladá, protože cukáš'', usmál se a já se trapně začervenala.

Mezitím, co jsme se vraceli zpátky k jeho brlohu,  začal se pro změnu vyptávat on: proč jsem odešla od toho prvního bylinkáře, jak jsem se vůbec dostala do husky smečky a hodně mi toho  povykládal. Hodně se podobal Antoniettě. Pak mi ale řekl, že už se naše cesta rozděluje - když jsme dorazili zpět, až před plášť jeho brlohu. Nic za to léčení nechtěl, prý možná až příště, takže bych se už neměla vracet. (Byla jsem za to ráda, páč jsem nic neměla (třeba jídlo jako platidlo).

Při cestě zpátky jsem znovu potkala známého chrta, tentokrát jsem ho ale pozdravila jménem...

''Glass - takhle se jmenuješ?''

''Jo, snad první pes, který mě zná...'', odfrkla si Glass, když prohrabávala smetí v popelnici. ''Pokračujeme...

i přes obrovské ztráty nás sběračů, se vyšší husky prostě rozhodli nás znovu vyhodit ven, hledat ''bordel''. Hádej, kolik nás je?'', zeptala se a já radši ani netipovala. ''Bylo nás kolem padesáti, já, ty, tvoji kamárádičkové a ta ''micinka''. Teď je nás dvanáct...''.

''To je zlé...!'', udivila jsem se.

''Dost zlé! Předtím to bylo ok, teď máme dvojnásobnou práci navíc!!'', odfrkla si.

''Co je zlé?'', zeptal se neznámý pes. Obě jsme se postavily do varovné pozice, nastražily jsme uši a pozorovaly, odkud ten hlas zněl.

''A ty jsi kdo?'', zeptala se Glass do vzduchu.

''Jsem Ruscoo (Raskou) a je mi pět a půl měsíce!'', celkem šťastným pohledem štěně (Už to tedy nebylo tak malé štěně, bylo svižné a rychlé). Poslouchalo nás ve stínu uličky.

''Aháááá...'', zakroutila hlavou Glass.

''Tebe jsem ještě neviděla v Osově smečce?!'', zeptala jsem se.

''Taky, že nejsem. Vždyť ho ani neznám!''.

''Protože podle ni (ukazovala na mě), jsi dost podobný vlku'', přidala se Glass.

''Ano, ale jsem pouze z 5% vlk. Ze zbylých 95% jsem československý ovčák. Moje matka byla dokonce z 28% vlk!''.

''Nějaké chytré šteně, zírám!'', řeknu, když už mě to štěně fascinovalo kvůli jeho chytrosti. ''Žiješ sám?''.

''Ne ne, žiji v jiné smečce, tam mě chrání - je to moje rodina!''.

''A proč jsi ještě tady, šup rychle domů, nebo tě něco dřív nebo později zakousne!'', popohnala Glass, štěně. To se nakonec rozhodlo otočit a upalovat pryč, pravděpodobně domů. Stihlo se s námi ještě rozloučit.

''Štěstí, už že je pryč, nezapoměň, že je dnes Stáň, nemáme čas!'', varovala mě Glass. ''Představ si, že v jeho letech jsem byla úplně stejně hyperaktivní''.