V bojišti už dávno tekla krev. Nikoho ze psů nezajímalo okolí kolem nich, protože všichni byli plně zaneprázdněni trhat ostatním hrdla. Bohužel z našeho očekávání, psi ze smečky husky umírali mnohem rychleji.

Známý chrt dostal potíže. I když byl v boji dost silný, nestačil se vypořádat s dalším nepřítelem - ''ztrátou'', protože při boji spatřil všechny své přátelé, potřísněné vlastní krví. Leželi na zemi, zcela bez známek života. Chrt se okamžitě přestal hýbat, zadíval se na mrtvé kamarády. Jakoby se mu smazal svět přímo před očima. Zapomněl na kolegu-nepřítele, který hned tento moment využil. Zakousl se mu do krku a pohodil ho od sebe dál, svou váhou chrt mezitím zakopl a padl k zemi. I přesto furt vypadal, že ho to absolutně nezajímá.

Začal kňučet za své kamarády, sklopil uši a ocas si stáhl mezi nohy. Nevstával, nejspíš čekal na blížící smrt.

Rottweiler se zákeřně usmál a chystal se chrta naposled zakousnout. V tom okamžiku zacítil bolest v oblasti hřbetu a těžkou váhu na zádech, díky nimž byl přitlačen k zemi. Hned, co skončil na zemi se pochopitelně snažil vstát, ale nepovolila jsem. Držela jsem ho, co to jen šlo. Rottweiler se ale hned otočil na záda a tehdy jsem ho pustila. Nohama mě odkopl na stranu, ihned jsem z dopadu vstala na čtyři a cenila jsem na něj své bílé tesáky.

''Ty....'', zavrčel a z tlamy mu tekly sliny ''Jsi to ty, že?''

''Co je ti po tom!''

''Vlčino...''

''Kámo,..................... já jsem brhlík......tupče'', sarkasticky jsem zopakovala větu, kterou jsem poprvé vyslovila před X měsíci ''Necháš toho chrta na pokoji'', výstražně jsem promluvila ale rival se pouze zlověstně usmál.

''......NIKDY!'', zavrčel a já byla tedy připravena zaútočit.

Předtím jsem se nemohla bránit. V klidu mě rozcupovali na kousky a já měla štěstí, že jsem to přežila. Tentokrát mě ale neroztrhá jako předtím.

Jak on, tak i já jsme se naproti sobě rozběhli. Já v běhu vyskočila dopředu a tím jsem dostala melou, bezvýznamnou + výhodu. Vrazili jsme do sebe čumáky, ale svoji bolest jsem už necítila. Oba jsme se prudce navzájem vyhýbali a rafali do prázdna (když jsme se netrefili). Vypadalo to, jako kdyby jsme závodili, kdo se zakousne z nás dvou dřív. Bohužel byl první rottweiler, svou velkou a širokou tlamou se mi zakousl do lebky. Hodně jsem bolestí zakňučela; cukala jsem, ale prostě jsem se nemohla vysmeknout. Chrt konečně vstal a zakousl se do zadní části jeho zad. To ho přimělo mě pustit se a ohnat se po něm, v tu ránu jsem dostala šanci se zakousnout do jeho krku. Systematicky jsme se oba zakousli do rottweilera, který už neměl šanci zvítězit. Přemýšlela jsem, jak ho konečně zabiju, když v minulosti chtěl zabít mě. Do toho ale zacítím obrovskou ránu do zad.

Tím, jak jsme se neustále při boji přemísťovali jsme se nakonec ocitli mimo bojiště, před jedním z baráků. Tam do mě doslova kopl jeden ze statečnějších dospívajících dětí, kteří tu měli čest se na nás podívat zblízka. Okamžitě jsem rivala pustila a další obrovskou bolestí zakňučela. Člověka to nijak nezajímalo, podíval se na mě svými temnými oči a ještě jednou mě, zcela bolestí znehybněnou kopl do žeber, jako fotbalový míč. Já okamžitě po vymrštění padla k zemi jako padlá hruška. Ne na dlouho jsem byla při vědomí. Chrt se okamžitě do člověka agresivně zakousl a nepouštěl ho, mezitím rottweiler znovu utekl...

Ještě jednou jsem zahlédla bojující psy v dáli, kteří padali k zemi stejně jako teď já. Pak jsem nedobrovolně zavřela oči.