''Nech mě na pokoji!'', odvětil nervózní chrt. ''Jen chci za svými přáteli''

''I tak tě nenechám, přemluv i své přátele když je teda hrozně chceš sledovat jako druhý ocásek''

''Už to přeháníš....vlku!''

''Glass, už jdeš?!'', zavolali ji jménem ''přátelé'', kteří na ni z dálky čekali, ''Bojíš se strašpytle?'', smáli se.

''Ne....nebojím, a ty mi uhni z cesty!!!'', dořekl chrt a packou mě sejmul k zemi. Vždyť jsem říkala, že je dvakrát větší. Trefil mě přímo do čumáku a ten se ihned rozkrvácel. Ale i tak mě chrt jen překročil a mířil za svými kamarády. ''Promiň ale nedala jsi mi možnost'', ohlédl se chrt a odcházel.

Po chvíli, jsem pomalým krokem došla k Timor, u které stálo několik středně velkých psů. Ta se ze začátku zděsila, co mi to provedli. Nebyl ale čas přemýšlet nad mým zraněním, my a těch, dalších pár chudáků se muselo včetně nás někam schovat před zrakem psů husky.

Úplně všichni se dali do pohybu, snad jen Timor s přemluvenými se vytratila do jiné uličky pryč. Já jsem ale furt sledovala Osovu smečku, zahlédla jsem totiž mezi ostatními Antoniettu.

''Hope, ty jdeš také bojovat?''

''Bože, BACKY, co tady děláš!''

''Ty chceš...''

''Samozřejmě, že ne! Hledám Antoniettu''

''Myslím, že už není cesty zpět...'', odpověděl vyděšený Backy a já si odfrkla.

Později: Byla jen jedna velká plocha, olemována budovami, s malou fontánkou uprostřed. Hustá černá tma ztmavila vše okolo. Bylo už pozdě. V některých z oken těch budov se ještě svítilo, avšak jich nebylo moc, protože v těhle nočních dobách už lidé spali (Ne na dlouho....). I přesto jste měli možnost zahlédnout cizí psy naproti nám. Bylo jich obrovské množství. Jen tak tam stáli, stejně jako my na druhé straně. Vrčení od obou stran nechybělo. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem furt nemohla chytit Antoniettu (Páč svou min-velikostí prolézala, přeskákala, obešla všechny psy. Já s tím měla kapánek problém)

''Prosím tě Backy, drž se za každou cenu u mě!''

Backy jen jednou hlasitě polkl. Ze vzduchu spadla zatím jen jedna sněhová vločka. Když se dotkla jeho nosu, všichni se naproti sobě rozeběhli...

Neuběhlo ani šest sekund a už se všichni rvali na kousky. Jenom já a Backy jsme stáli na místě. Nikdo nás nehlídal, téměř všichni husky a malamuti se rozběhli k nepřátelům. Celkově, válečné pole bylo od nás daleko. Až pak jsem měla šanci popadnout Antoniettu, klečící na zemi a ....... běžet pryč. Nevím, proč mě ale najednou popadla myšlenka ještě někoho zachránit, když předtím naši poslední šanci odmítli. Prostě se mi mihlo v očích povinnost jim pomoct, ale přece jsem byla slabá....

''Backy prosím, vezmi Antoniettu a běžte pryč, dokud to jde!''

''Ne Hope, ses zbláznila, ne?!'', zpanikařila Antonietta, společně s Backym.

''Vždyť jsi říkala, ať se tě držím!''

''Prostě BĚŽ!'', zvýšila jsem hlas, který pomohl. Chudák Backy se rozeběhl přes uličky pryč, společně s Antoniettou v tlamě. Měla jsem pocit, že tuhle věc chtěl udělat už dávno, poněvadž neprotestoval (avšak mě to nijak nevadilo (kvůli aktuálnímu nebezpečí), spíš naopak).

...Povšimla jsem si lidí, kteří to z okna sledovali v němé hrůze. To, co se odehrávalo kolem malé fontánky, zaplněné prvními těly...LOL, ale už jsem se nemohla dívat. Rozběhla jsem se napříč nim. V běhu jsem cenila své mladé tesáky a ježila srst. Měla jsem nasměrováno na jednoho psa.