''Táhněte vy prašiví psi!!!'', řvala na nás žena s natáhnutým koštětem přímo na nás.

''Rozhodně jsme narazili na odpor!'', podíval se na mě Backy, když jsme ji ustoupili.

''Kdyby tady ta ženská nestála....''

''Co?''

''...Ta popelnice je přímo vedle ní!''

''Včetně toho věšáku!'', pousmál se Backy.

''ZDRHEJ!!!''

Od místa, odkud jsme utíkali pryč zbyl už jenom rozvířený prach a agresivní ženská, která své koště ještě nadzvedla přímo nad sebe a furt nadávala.

''Co jsme ji provedli?'', zeptal se Backy.

''Mě se neptej. Já za to nemůžu, že ji vítr sfoukl na zem to tričko''

''A co teť? Kde budeme hledat dál?''

''Vždyť tuto lokaci znáš lépe, než já!''

''Aha'', povzdychl si Backy.

''CO ''AHA''?!?!?!........ Aha...''

----------

Po nějaké době (bylo kolem 22:32) se nám konečně podařilo najít něco, čemu by se dalo říct jídlo.
Sice o kus menší kost ale aspoň nějaká kost.
Bylo toho docela dost, i Backy si mohl vybrat. Nevím jestli to bylo štěstí, že jsme v jiné vyhledané popelnici našli něco takového, Backy si byl ale jist, že se to nejedná o častou záležitost. Možná na tom přece budeme líp, než ostatní.

S úsměvem na tváři jsme dorazili k místu, o němž mi dobrman povídal. I jeho jsem tady zahlédla, jak odkračuje přímo do neznámé budovy. Z venčí vypadala opuštěně. Opadlá omítka, zničená okna, prostě nic co by už chybělo. Asi jediné, co mi připadalo divné, byl hlasitý štěkot psů, který zněl ze vnitř. Oba jsme prošli kolem dvou stojících malamutů, kteří nejspíš hlídali vchod. Snad žádného psa nepustili dovnitř, když neměl s sebou potravu. Nás se to netýkalo.
Procházeli jsme chodbou, kde ale úsměv Backyho hned zmizel. Celou dobu nepromluvil ani slůvko, nechoval se tak, jako předtím venku.
Věděl, o co tady chodí....

Dostali jsme se do k veliké místnosti, kde už to tak opuštěné nebylo.

Backy se najednou rozešel, jakoby mě už neznal. Okamžitě i se svou ''kořistí'' se postavil mezi ostatní psy do řady vedle sebe. Nakonec jsem zbyla jen já a jedno místo, ihned jsem pochopila situaci. Jeden husky Beta se už chtěl na mě rozběhnout ale to už jsem stála na tom místě. Udivilo mě, že to byla značka......tedy číslo. Nervózně jsem se porozhlédla dokolečka. Ostatní psi, jakoby zkameněli, protože se nijak nehnuli a oči měli upřené na malamuty a další ''pány'', kteří ale stáli zády k nám. Za nedlouho se jeden po druhém střídali v tipování čísel. Pokaždé, když husky či malamut řekl jedno číslo od 1 do 10, ten pes, který stál na určitém čísle šel k tomu huskymu naproti i s jídlem s úmyslem, mu ho předat. Následně pak sběrač mohl odejít. Podívala jsem se pod své packy, byla jsem pes s číslem 8....

''Třeba trojka!''

''Pět...''

''Sedm'', odpověděl můj známý malamut Gherlick a nešťastnou náhodou k němu šel lehce rozklepaný Backy. Kost mu vyrval z úst a ještě ji s ní nešťastně praštil o Backovu hlavu, což mělo za následek jeho zakňučení. Backy pak utíkal pryč.

''Jedna!'', křikl husky a přivolal si k sobě toho dobrmana. Ani husky se vůči němu moc přátelsky nechoval.

Nebylo to jenom u dobrmana a Backyho, bylo to skoro u všech sběračů. Jakoby jim připadalo, že nejsme psi ale hadrové panenky!

''Zkusím osm'', odpověděl husky.

Já se mezitím lehce oklepala strachem, popadla kost a šla k němu. On se mezitím otočil aby se podíval, co si vylosoval.

''Kost? Jenom kost?! Vždyť já už ji měl předevčírem, děláte si ze mě srandu, já nechci už žádnou kost, NECHCI!!!!'', skočil a zahryzl se mi do čumáku. Snažila jsem se aspoň vysméct jaká to byla bolest ale sám mě nakonec pustil. Chtěl se ještě jednou zakousnout ale to už jsem se stačila mu vyhnout a utíkat pryč.