''Vy dvě tady ještě počkejte!'', pověděl malamut se zdviženým ocasem.

''Už to nebude tak, jak se odehrálo předtím, slibuji vám...'', ozvala jsem se.

Nečekaně, když jsem mu do toho skočila, pokračoval, i přes změnu. ''Myslíš, jak mám uvěřit?........
Já mlčela...
''No budíš.....jestli to ještě uděláte....''

Moje oči se proslnily štěstím, když to řekl. ''Ne, budeme se snažit!''

''No to se snažte! Máš toho co dohánět! Jinak si bližší informace o tom, co máte dělat zjistěte už samy...'', odfrkl si a pak bez dopovězení odkráčel pryč.

''Mohl to aspoň trochu vysvětlit.....kde máme teda sakra něco najít?'', zeptala se mě Antonietta, ''Takovou jsem tě ještě neviděla''

''Myslíš to, jak jsem děkovala?........ To abych se mu konečně vytratila z očí'', odpověděla jsem a odcházela pryč.

''Vždyť ale víš, že nemůžeš utéct!'', křikla na mě Antonietta, která stála na místě.

''...odcházím hledat......''potravu'''', uvedla jsem do uvozovek potravu, a furt jsem se vzdalovala.

''Hmm, už zase se chová tak jak předtím...'', řekla si Antonietta a konečně se rozběhla za mnou.

''Sakra, vůbec nic nevím. Co mám najít? Kam to odnést? Kdy to někam odnést? Kdy se mám vrátit...'', říkala jsem si do vzduchu několik dalších otázek, až by mě hlava praskla.

''Prosím tě, nemluv si. Jsi moc upovídaná'', napomenula mě kočka.

Já se na ní jen pootočila s výrazem.......''zabít''. ''A co jsem měla dělat já, byla jsi mnohem horší. Horší, než dalších 10 koček!

''Co si dovoluješ, nezapomeň, že já oproti tobě si své drápky pěkně brousím...''

''Nikdy by jsi na mě nezaútočila! Bojíš se ublížit i čivavě!''

''Já zaútočila na ovčáka!!!!''

''...na malého!''

''...na středně velkého!!!''

''TO NE!!!!''

''ALE ANO!!!!!''

''Proč se hádáte, kvůli ovčáku?'', zeptal se nás dobrman.

Obě jsme se podívaly na cizího dobrmana, který nás oslovil. Já ale ihned poznala, že patří k partě, která nás urážela a je v podstatě dalším sběračem jako jsem já. Zavrčela jsem a své zuby jsem nasměrovala přímo před něj, on uskočil dozadu...

''Co jsem udělala?!''

''Patříš k nim!''

''Ke kom......aha ale patřím tam nedrobrovolně!

''Jaktože?!''

''No, žijeme tímto životem mezi sebou už tak dlouho...''

Po chvilce mi to docvaklo a pochopila jsem to i bez její dopovězení.

Všimla jsem si, že mezi nimi byl tento dobrman spíš tišší a moudřejší a neurážel ostatní. ''Aha, omlouvám se, že jsem na tebe bezvýznamně zavrčela'', upřímně jsem sklonila hlavu.

''Nevadí, taková nedorozumění se stávají často'', usmál se dobrman a vrtěl svým kraťoučkým ocáskem. I já jsem se nakonec usmála, dokonce i Antonietta.

-----------

''Na jihozápadě od tohoto místa jsou ty zápasy, přines cokoliv (hlavně ať se to dá jíst!) dnes do 23:00 a pak se vrať na stanoviště, odkud jsme odcházeli, max. do 0:00...

''Noo ale jak poznám čas?''

''Každopádně je tet 17:42. Víš, že se už stmívá...Pokud ale nevíš kolik je zrovna hodin, nedaleko je malé náměstí s hodinami. Dávej si však pozor na lidi, včetně chytačů, kteří se tam ne málo potulují....''

''Děkuji...''

''Nemáš zač, ale budu už muset jít. Nemám ani jídlo ani čas se pak potulovat...''

''Vy se můžete potulovat?''

''Pokud už máš jídlo, dobře ho schováš a budeš mít ještě čas...''

''Aha''

Už jsem se nemohla dále ptát, nýbrž jsem se dívala, jak dobrman odchází pryč.

''I já už bych měla něco najít'', pomyslela jsem si.