I přes všechno, co jsem v ten den zaslechla...
...to, že se ze mě stává sběrač, že mě zabijou, že už vůbec jsem se dostala do nenáviděnější smečky ve městě...
,ve mě cosi jenom tahalo pryč od tohoto místa, ze severu města. Byla jsem zcela vysílená a radši bych se někde zatulila a na vše jen tak zapomněla.

''Ten druhý malamut tě chtěl jenom vystrašit!'', pověděla mi Antonietta, když jsem hluboce povzdychovala.

''Co tím myslíš, abych náhodou neutekla'', nevědomky jsem svoji hlavu otočila k ní.

''To je ono. On vážně tušil, že by jsi radši utekla, než bys někomu........sloužila. Proto ti to řekl'', zamňoukla, sedla si na zem a olizovala si svoji zamastěnou srst na zádech.

V tu chvíli se z povdáli objevil jiný pes, nějaký kříženec německého ovčáka. To mě i tak vyděsilo.

''Jasně! Máš pravdu Antonietto, snažil se mě pouze vyděsit. I tak se ho už nebojím.....Jak mě dokáže chytit v tak obrovským městě?!'', ve chvíli jsem se znovu rozběhla pryč.

''Počkéééj, stůj!!! Ty jsi mě opravdu nazvala jménem?!'', křičela Antonietta, která se mě snažila dohnat.

Nic netušící návštěvník si pouze nechápavě zakroutil hlavu do strany, když jsme obě mizely.

Netrvalo dlouho, co se stmívalo. Čím větší byla tma, tím se mi víc zvyšoval strach z očekávajícího se dne. Jako místečko jsme si našly rozšlápnuté krabice ve slepé uličce, odkud z jedné z budov stál obří plechový objekt, z něhož vystupoval teplý vzduch, který nás ohříval. Měly jsme každopádně štěstí, že jsme dokázaly najít takový luxus ke spaní. Jenom Antonietta zase šílela z veškeré špíny, která nebyla jenom všude kolem ni, ale i na ní. Zatím nezasněželo, ale i tak zde stále ležely stejně velké kusy sněhu. Do naprosto tmavé oblohy plných milionů hvězd nečekaně začal někdo výt. K němu se pak přidaly další stovky ohlušujících vytí. Ihned se mi veškeré zlé myšlenky vrátily, znepokojilo mě to. Antonietta, tehdy zachumlavá vedle mých zadních nohou mě uklidňovala. Řekla mi, ať na to na chvíli zapomenu, jinak se mi budou zdát zlé sny. Sice mě to moc neuklidnilo, ale i tak jsem si odfrkla, sklonila si hlavu mezi předními packy a zavřela oči.

Ponořila jsem všechny své končetiny do hlubokého sněhu. Silný vítr mě odfoukával ze strany na stranu. Nejenom mě, ale i okolní korunky jehličnatých stromů. Ve směru větru se ozývaly tajemné zvuky, které mi něco říkaly. I přes všechnu snahu porozumět jsem........nerozumněla. Místo toho jsem se rozhodla jít proti těm ozvěnám s doměním, že něco pozoruhodného najdu. Šlapání do kopce, v tom sněhu mě ale čím dál víc oslaboval. Na nose se mi rosil pot.
Konečně jsem ten malý kopec zdolala, jako za odměnu jsem mohla vidět daleký rozhled na široké údolí, olemovaný těmi samými stromy. Ve středu údolí nebylo skoro nic, jenom malá smečka vlků, která pobíhala stále dokolečka, celí zpanikaření.

Proč?
Někdo jiný je honil.

Proč ale psi?
Každopádně byli v převaze.

Proč ale psi plemene belgického ovčáka?
.....

Ohlížela jsen se z toho kopce ale nechtělo se mi tam dobíhat. Všichni byli větší než já, a moji návštěvu by v téhle době moc nepříjmali.