Bylo už příliš pozdě, naprostá tma. Jediná lampa, která produkovala světlo uprostřed náměstíčka, kvůli blížícímu se ránu, zhasla. Sníh neustále padal ale všechny spíše otravovala tma, která každého všude pohltila.
Antonietta měla menší problém se spaním. A to všechno, kvůli nedávným událostem (Všechno, co se stalo a ještě její opačný problém - kvůli studený zemi pod sněhem a stále zesilujícímu chladu). Zcela zmrzlá se mi provrtala co nejvíce do srsti, která snad byla jediná, co ji ohřívalo.
I já měla vcelku problém usnout. To, že se ze mě stal pouhý ''sběrač'', že se znovu přemístíme někam jinam a ještě k tomu jako osobního průvodce budeme mít toho malamuta, to, že už asi nikdy nepůjdu hledat Caty, protože nemůžu mě dost děsilo.
Nakonec i přes veškeré problémy jsme obě dvě usly.

Až kolem poledne nás ten malamut probudil. Stejně jako my, byl celý pokrytý bílým sněhem.

''Jdeme uhlíku!''

''Co má být?'', odfrkla Antonietta, zcela zlámaná.

''Zavři tu svou tlamu, byl bych tě už dávno roztrhal.

Po jeho odpovědi jsem okamžitě vstala a zavrčela mu přímo do obličeje. Z mýho dechu se rovnou udělala obláček teplého vzduchu. Vrčení oplácel, byli jsme k sobě blízko, až bychom si třeba i sliny mohli předávat. Zanedlouho se ale ozvali další jeho kamarádi. Z dálky nás oba pozorovali s vyceněnými zuby.

''Nezapomeň na ně...'', řekl mi a poukázal na ně.

Neudělala jsem nic na oplátku. Poslušně jsem přestala a pouze se na něho dívala. Antonietta se mi lehce zahryzla do ocasu a tahala mi ho směrem k východu. Poukazovala, že to nemá žádnou cenu ale bohužel ještě malamut neskončil.

''Omluv se...''

''Proč?''

''Dělej!''

''Nikdy!''

Malamutovi ruply nervy a srazil mě k zemi. Mezitím, co mě nejspíš chtěl kousnout si on sám uvědomil, že by to neměl dělat. Tehdy byla vlčice pryč ale ostatní to viděli. Potupně mě tedy nechal vstát a já odbelhala k Antoniettě blíže k východu. Malamut nás před východem předběhl.
''Já jdu první! Ani nevíte, kudy jít......... A ještě nezapomeň, že já jsem Beta...'', podíval se na mě, kde ve tváři viděl odpor. Ještě zavolal na dva další psy, kteří šli za na námi, ale to už jsme znovu prolézali těsnými uličkami směrem ven.

Zkráceně...

Znovu jsme procházeli ulicemi, které jsem nijak neznala. Šli jsme východně od toho náměstíčka, stále na vršku kopce. Sněhu bylo pořád moc, tentokrát tak moc, že se lidé radši rozhodli zůstat ve svých domovech. Proto jsme skoro za celou dobu nezpozorovali nikoho.....tedy kromě zas těch dvou chytačů, kteří se v místech, kde jsme se schovávali, procházeli.

''Hravě bych je porazil'', zapyšněl se malamut z poza keře.

''Óóó už vidím jak držíš jednu z těch tyčí, teda pardon.....ta tyčka drží tebe...'', zalichotila jsem mu.

Ještě, že se nerozhněval.

Netrvalo dlouho a konečně jsme se dostali k tomu místu, o kterém ti husky povídali - ''Meadowcity''. Kromě liduprázdných ulic, zde byly menší ale širší uličky, kde to byl samý voříšek. Byli prostě všude. Vypadalo to jako další malé ''psí městečko''.

''To je paráda!'', prohlásila Antonietta

Nikdo z nás ale nic neřekl.

''A co teť?'', zeptala jsem se.

''Říkej mi odteť soudrhu. Protože už v podstatě patříš mezi špínu, co nese ale zároveň špiní moji večeři'', usmíval se na mě malamut.

Naštvaně jsem si odfrkla.