''Ne, proč Osa musí být tak dotěrný a nechal vás sem přivést!?!'', ozvalo se od psa, který předtím nařídil nás zabít.

''Protože takoví ubožáci, co jste vy prostě musí zemřít...'', ozvalo se od jednoho aljaškýho malamuta s jizvami na těle, ''jako třeba tehnle, kterému už moc života nezbývá''

On a jeho obrovská kupa podobných psů husky se posunuli až ke zraněnému ovčákovi. Nenaskytl se žádný problém v odporu druhých, protože všichni ostatní hned ustupovali. Malamut k němu přišel a názorně ho zakousl na podobné místo kde já
a otočil mu hlavu tak, že mu tím zlomil vaz. Hlavu pustil, která pak bezvládně padla k zemi. Všechny nás to celkem vyděsilo.

''Jste pouze namyšlení a chladnokrevní vrazi!''

''A vy pouze další várka hlupáků, co se pokusili zabít našeho člena smečky'', oplatil malamut.

Po doznění těchto vět pes rivalské smečky nařídil ústup. Naprosto zamlklý Dastin běžel ve směru, jako ostatní. Nakonec do chvilky zde zůstala pouze smečka husky. Malé štěňátko, už šťastné, běželo naproti nim, Antonietta pouze nechápavě prohlížela naše ''zachránce'', pak si radši znovu skočila na zídku. Já se na ní dívala, zády ke shlížející smečce. Ten malamut ze zadu ke mně přišel, pouze lehkým sejmutím jsem byla na zemi, přidržel mě packami a já neměla žádnou šanci se vzpírat.

''Ty také patříš mezi ně, že jsi neutekla jako oni...'', zavrčel mi do ucha.

''Běž do háje, pokud jsi nepochopil situaci''

Ještě předtím, než mi chtěl roztrhnout krk se ozvalo stěně.

''Ona mě zachránila, i ta kočička!''

''Opravdu?'', zareagoval jiný husky, který stěně chránil.

''Cože?'', opáčil malamut.

''Je to pravda!'', přísahalo stěně.

Po minutě rozváhání mě malamut pustil. Řekl mi do očí, že mám tak tak štěstí.

''Tak tedy dobrá, ale půjdete s námi, Osa se rozhodne, co s vámi''

''Já ale musím najít svoji kamarádku!'', zavrčela jsem.

''Máš smůlu. Buď půjdete s námi, nebo se přidáte k němu...'', přitvrdil na mě malamut s přísným pohledem, ''Jdeme!''.

Sotva to dořekl všichni se otočili na zpět, odkud přišli. Pochodovali jako vojáci, pomyslela jsem si. Netrvalo dlouho, co mi bylo nařízeno, abych okamžitě šla. ''Myslela jsem, že já jsem tvoje kamarádka'', řekla mi Antonietta, když procházela kolem mých nohou. Podívala jsem se už jen na výraz pobavení, který se mihl malamutovi po obličeji. Podle mě to zrovna nebylo zábavné.
Postupovali jsme celkem rychle, dostali jsme se do severní části. Tam, kde už jsem to vůbec neznala. My dvě, Antonietta a já jsme byly radši vzadu. Samozřejmě za námi nás hlídali.

''Hope, pokud jsto předtím brala moc vážně...''

''Co myslíš?

''...To jak jsem na tebe vyjela kvůli kamarádce''

Pouze jsem si odfrkla, šlo ale ze mě poznat, že jsem to odfrknutí nemyslela zle. Antonietta se pak usmála.

''Ještě stále jsem se tě nezeptala, cestujeme jenom kvůli tvé kamarádce?''

''Nooo...ano, ale nevím, kde bych ji měla hledat. Chytili ji...''

''Kdo?''

''Chytači a bůh ví, co se s ní stalo''

''Mlčte, nás to nezajímá...'', štěkli na nás za námi. ''Nejspíš tu tvoji kamarádku už střelili do hlavy'', začali se smát.

To mě dost vyprovokovalo. Ohnala jsem se na jednoho z nich, packou jsem ho srazila k zemi. Stihla jsem se vyhnout tomu druhýmu ale to už mě zezadu zakousl jiný pes. Až pak jsem zjistla, že je to znovu ten malamut.