Nepřestávala jsem vrčet, ocas jsem měla napřímený, uši těsně za hlavou. Dokonce  přiběhla i Antonietta s naježitou srstí, hlavou těsně u země a hlasitě syčela. Bylo to od ní pěkné, že mi pomáhala jako bodygard, ale musely jsme si uvědomit fakt, že jsme si dovolovaly na dospělé psy střední velikosti.

''Nechte ho jít!'', zavrčela jsem.

Oni se bohužel začali smát.

''Statečná ale hloupá....'', sykl pouliční německý ovčák.

''To je ta s tím klíčem!'', řekl kolegovi druhý ovčák.

''Vypadá to, že se z tebe stala hvězda, Hope'', usmála se Antonietta.

''Mě teť ale nezajímá moje reputace. Chci jen, aby jste to štěně pustili!''

Mezitim se ale ten větší rozběhl přímo na mě. Nakonec Antonietta radši utekla a skočila na zdejší zídku, která byla dost vysoká aby se nikdo kromě ní nemohl vyškrábat. Já stále cenila zuby.

''Mladá, musíš pochopit, že Dardo má hrozný hlad'', zašklebil se podle ten druhý.

Já najednou zapomněla na vše.....na moje první zranění, na selhaný pokus o záchranu Cathrien, že mě ta stvůra pustila na tvrdou zem a nechala mě venku umřít, že moje matka Nova mě odstrčila, že jsem začala bolestivě zvracet krev. Vše jakoby se zastavilo a já tím pádem jsem měla čas přemýšlet. Netrvalo ale dlouho a já se odvážila zaútočit.

Přece....i když to byli němečtí ovčáci, byli střední velikosti....

V běhu se zadními nohami odrazil do vzduchu, byl připraven mě chytnout ze vzduchu a přitlačit mě k zemi, já uhla. Ohnal se, ale otočil se příliš špatně, využila jsem toho a zakousla jsem se mu do krku. Několik minut pak trvalo, než se pes vyjmul z mého sevřetí. Chudák sebou trhl až se jeho krev rozstříkla na zeď. Teprve potom se druhý zaseklý pes rozběhl pomoct svému kamarádovi. Šel mi po zádech. ''Hope, za tebou!'', křikla na mně Antonietta. Stihla jsem na toho prvního ovčáka skočit - na jeho záda a odrazit se od něj dál. To přimělo psa posunout se blíže k řítícímu se ovčákovi a nakonec se srazit.
Konečně i Antonietta se vschopila a seskočila ze zídky znovu mně pomoct. Tentokrát ale šla po tom
slabším - rychlikovi, co stále ležel na zemi. Pokousanej ovčák vstal a znovu se ně řítil. Byl ale už slabší a pomalejší, bylo snadné se vyhnout všem jeho útokům. Mezitím, co jsem se rvala, Antonietta šla za ubohým štěnětem a snažila se ho od místa odvést. Ještě několikrát jsem ho bolestivě zakousla a on pomalu padal k zemi. Druhý poškrábaný ovčák, najednou dost nápadný podle škrábance přes jeho pravé oko prchal pryč. Úplně zapomněl na druhého ovčáka, který.....umíral.

Takový zabiják jsem bohužel nebyla a tak jsem ho pustila. On už uboze spadl na zem a jen dýchal. ''Žádného takového.....psa jsem.....ještě neviděl...'', dokázal vyslovit a hned na to zavyl. Ustupovala jsem od něho dál, Antonietta a zachráněné stěně se schovali pod mé nohy. Pod ním se náhle objevila kaluž krve, tak jako tehdy u mě. Byla ale chyba ho nechat výt, do minuty se to tady bohužel začalo hemžit dalšími psy. Obklíčili nás dokola, včetně toho samého ovčáka, který srabsky utekl. Pak jsem ale nedokázala věřit tomu, co jsem viděla....

''Dastine? Ty jsi s nimi?!''

''Bohužel....'', ozvalo se od něho se zrazeným výrazem.

Pouze si odfrkl, nic ho nezajímalo. Mezitím byl nařízen rozkaz k zabití.......když v tom, sem přišli i nezvaní hosti.

''Ne, proč Osa musí být tak dotěrný a nechal vás sem přivést!?!''.

Už možná víte, o jaké nezvané hosty se jedná. Tyhle všechny publikované kapitoly by zapadali do 1.části. Od další kapitoly to bude  2.část.
Zároveň chci poděkovat, že jste se dočetli až sem, k dvacáté (pod)kapitole v této knize. ❤