Byla to nádherná změna (ironie). Předtím jste v každé uličce zapadali pouze do špinavého bláta, pak pro změnu jste se brodili hlubokým sněhem. Oboje tyto jevy byly zde, ve městě, dost neobvyklé. Stává se málokdy, že tu nezbude žádný sníh, ale zase naopak ani obrovsky vysoké kupy sněhu v tak rychlých změnách.
Sníh mi dělal trochu obtíže, ještě když jsem měla na hřbetu kočku, která měla váhu trochu vychýlenou z míry. Aspoň do večera jsme se konečně dostaly do míst, které mi byly známější. Antonietta nemohla pochopit, jak zde můžu žít. Tohle místo se pro ni nedalo srovnat s domem jejího páníčka. ''Je tady samá špína, bahno o tom nemluvím. Potulují se zde pouze další podobní psi jako jsi ty, dokonce nějakou další kamarádku - kočku jsem zde zahlédla, bohužel v mnohem horší formě než jsem třeba já. Toho všeho, včetně ostatních lidí se nebojíš?''. Nejenom tohle, ale i spousta dalších podobných otázek jsem poslouchala ze svého hřbetu neustále. Musela jsem vždy nejlíp nejktraší větou odpovědět. Párkrát jsem si říkala, že byla chyba ji vzít s sebou. Až později jsem si uvědomila, že ta kočka a tomhle světě vůbec nic neví.
Dokonce jsem si vzpomněla, že se Antonietta vlastně chová jako já v mladí, furt jsem se na něco ptala a rozhodně jsem na danou otázku musela dostat odpověď. V podstatě to nebylo tak zlé, povídaly jsme si až do doby, než jsme došly k místu určení. Ulice, v níž jsme stály jsem hned poznala a ve svém nitru jsem se začala radovat. Myslela jsem, že se snad ztratím navždy.

Porozhlédla jsem se do kolečka, potřebovala jsem najít Dastina. Bylo mi to trochu divné, když jsem ho nikde neviděla, poněvadž on vždy věděl, kdo se přitoulal na jeho území. Pokaždé kdo přišel, nechybělo jeho přivítání (podle hlediska) společně s jeho smečkou.
Nakonec přes svůj čich jsem našla jeho stopu, která mířila do zasněženého parku. Tentokrát jsem nechala Antoniettu mimo svůj hřbet, šla sama hned za mým ocasem. Nechyběl ani její ušklíbený obličej.
Stopy ležely zřetelně ve sněhu skoro neponičené, bylo ale divné, že byly jenom jedny. Nikdy jsem ho samotného beze smečky neviděla. Mezitím co jsem čichala pach, Antonietta netušila, o co jsem se snažila. Podle mě to brala jako první velký výlet plného dobrodružství, poznání a svobody. Byla to na chvíli úleva, když byla pouze zaujatá do zasněženého okolí a nic přitom nepovídala. Skoro jako by na mě zapomněla.

''A vlastně....jak je to s tebou? Ty nemáš smečku nebo tak nějak, nebo jsi radši jako osamělá vlčice?'', najednou na mě z dálky vyřkla.

Bohužel jsem byla příliš zaujata do stopování, že jsem ji tak trochu ignorovala. Zeptala se ještě párkrát ale i tak jsem neodpověděla. ''Není daleko...'', řeknu si do vzduchu a jakoby jsem najednou na Antoniettu zapomněla. Rozběhla jsem se za stopou kupředu, hlouběji do parku. Kočka se polekala, když zjistila, že běžím někam do kopru a tak se snažila mě dohonit. Bohužel ta černá šmouha pomalu z jejích očí mizela...

Netrvalo dlouho, co jsem se dostala až na druhou stranu parku, kde stále trčely moje staré vzpomínky. Ale kvůli nim jsem tady nebyla. Stopa dále pokračovala ale dál. Dastin nejspíš přebrodil kanál a klusal dál. ''Antonietta!''. Byla bych hned šla dál, kdybych ale nepatřila uběhanou Antoniettu, která mě v té kupě sněhu dobíhala. Ještě k tomu nad sebou uslyším jemné cvrlinkání malých bytostí. Zvedla jsem hlavu nad sebe a podívala jsem se kdo to ty zvuky vydává.