Muž to nakonec vzdal a rozhodl se mě jim dát až později. Bylo to velké štěstí. Měla jsem ještě šanci něco vymyslet, protože už spousta mých nápadů by se dala tak tak srovnat s bezvýznamností. Snažila jsem se můj útěk hlavně skrýt před Antoniettou, poněvadž jsem tušila, že by si to v hlavě nedokázala srovnat - že musím odejít... Samozřejmě jsem si uvědomila, že ji to musím říct.
Jako prvé jsem se snažila konečně překousat lano, které bylo silné, takže to nějakou dobu trvalo. Už jsem ho kousala pár dnů předtím, byly zde viditelné rysy a lehce rozpárané místa od zubů. Napadlo mě utéct oknem, které bylo nademnou, bylo ale zavřené. Právě v ten den byl Antoniettin páníček pryč, než by se dostal z bodu A do bodu B a nazpátek to podle mě vypadalo na dlouhou dobu. A tehdy, když byl muž pryč, přišla se na mě podívat sama Antonietta.

''T...t...t...ty nejsi uvázaná?!''

''Eeee...nevím, co bych ti na to měla říct...'', ušklíbla jsem si.

''N...n...neublížíš mi?!?''

''Ne,...přece tě už znám'', odfrkla jsem si.

Konečně se mi lano povedlo překousnout. Nastala fáze, kdy jsem ji to musela říct. Nejdřív jsem ji ale musela uklidnit, byla ze mě celá otřesená.

''Jseš mohutnější, než jsi ležela. Nebojí se tě někdo na ulici...''

''Na ulici jsou ještě větší a nebojí se mě, myslím. Každopádně ti musím říct...nemůžu zde nadále zůstat''

''Proč? Kvůli mě'', pověděla mi Antonietta a sklonila si hlavu.

''Ne není... Vlastně sám tvůj páníček by mě, až by se on vrátil, odsud vzal někam, kam nechci''

''Kam?''

''To neřeš. Máš štěstí, že se tam nikdy nedostaneš'', odpověděla jsem ''Pomohla by jsi mi otevřít to okno?''

''No...ehm...eee...d...dobře. Navštívíš mě ještě někdy?''

''Určitě''

Když ale Antonietta povyskočila až k oknu, uvědomily jsme si, že to otevřít nepůjde.

''Je to zamčené, asi kvůli teplu, vážně. Vevnitř jsou jiné dveře...a okna'', povídala mi a naváděla mě dovnitř. Rovnou jsem se tedy vydala dovnitř. Prolezla jsem pootevřenými dveřmi, s Antoniettou za ocasem. Ocitla jsem se v místech, které mi připomínaly můj domov. Byla tady nějaká podoba. Vzpomněla jsem si, jak já malá jsem ráda prošmejdila všechny pokoje v domě. Málem mi vytekla ta slzička, ale nechtěla jsem se před Antoniettou ztrapnit. Prošla jsem kolem zrcadla a tam jsem se viděla. Už jsem nebyla to štěňátko, byla jsem už o mnoho větší....pes.

''Hope!'', křikla na mě Antonietta z druhého pokoje.

Když jsem k ní přišla, stála u otevřeného okna, který pravděpodobně otevřela ona.

''Můžeš jít tudy...Opravdu přijdeš?''

''Určitě'', pousmála jsem se. ''Proč tedy nepůjdeš se mnou?''

''Já vlastně nikdy nechci opouštět svého pána, on je také beze mě sám...''

''Respektuji tvé rozhodnutí, pochopila bych tě'', pousmála jsem se.

''Bude se mi po tobě stýskat...''

''I mě a díky za vše''

V tu chvíli jsem prolezla okno a skočila ven. Pode mnou byla hluboká kupa sněhu, netrvalo dlouho a byla jsem zcela v něm propadlá. Vyhrabala jsem se ven a pak zahlédla tu pohromu. Všude to bylo zcela pod sněhem. Domy byly z poloviny zakryty sněhem, auta se přímo ,,schovávala'' ve sněhu. Krom toho, dalšího sněhu přibývalo.
Ještě jednou jsem se podívala na okno, kde stále Antonietta stála.
Měla zesmutnělý pohled, bylo mi ji stále líto ale musela jsem jít. Otočila jsem se dopředu v mém směru a odklusávala jsem pryč.